2026 Bulharsko

kam: Do Bulharska, prohlédnout Buzlužu a další památky.

jak: S vyloučením dálnic a "alpským stylem" = bez stanu, bez spacího pytle, bez zásob, bez vařiče a podobných zbytečností, bez každovečerního stavění a ranního bourání výškového tábora :-)

kdy: Odjezd v sobotu ráno 11. července, na dva týdny.

kudy: Viz "klikací" mapa na konci textu.

čím:	já:	BMW R1200 ST z roku 2007, před odjezdem stav tachometru 147 xxx km.
	Mára:	Yamaha XTZ1200 Super Tenere z roku 2020.

den před odjezdem, pátek

Několik týdnů žiju v omylu s dnem odjezdu, mám v hlavě sobotu 18. července. Objednání nové zadní pneu nechávám na příští týden. V pátek večer v klídku přenastavuji SAG na tlumičích po repasi a změně pružin, dám zkušební jízdu spojenou s myčkou, kde v noci není fronta. Nevšimnu si příchozích zpráv od Máry ... a jdu spát pozdě v noci, spíš nad ránem.

den 1. sobota, 554 km, Praha - Siófok (HU)

Příchozí brzký ranní hovor mě neprobudí, mám automatický tichý režim do osmé hodiny. Vstanu v půl osmé, koukám na telefon a útržek zprávy v notifikaci "V kolik ráno a kde?". A sakra. Kontroluju zadanou dovolenou, no ano, odjezd měl být dnes a ne za týden. Volám Márovi, sypu ze sebe omluvu a domlouváme se na devátou, později posouvám na desátou. Finální odjezd v 10:38 po výměně oleje v motoru a filtru, výměně předních brzdových desek s posledním milimetrem účinného materiálu a zadní pneu Michelin Anakee Adventure s posledními čtyřmi milimetry vzorku. Trojčlenkou spočtený odhad nájezdu k zákonnému minimu je 6000 km, tak snad nebudu muset hledat pneuservis někde v Bulharsku. Při výměně brzdových desek poctivě čistím pístky před zatlačením do třmenů, odměnou za takovou péči je zatlačení pístků pouze prsty a bez nářadí i s nájezdem půldruhé stovky tisíc kilometrů. Málem se mi vymstil spěch, místo čističem-odmašťovačem brzd jsem chtěl postříkat kotouč sprejem WD40 a zastavil to až s prvním prsknutím.
Za klidného slunečného odpoledne na nás blikají protijedoucí auta, spadlá větev za těsně za horizontem by byla nemilým překvapením. Bez potíží bookujeme ubytování v Siófoku, pension provozuje pár starších asiatů. Při vybalovaní si všimnu oleje na levém kufru, při dolévání po výměně doma nedotažené víčko propouštělo ven. I kdybych jej ztratil, vezu náhradní spolu s rychlospojkami paliva, TPS škrtící klapky, sadou šroubků a jiné drobotiny. Cestou z večeře, ve které nemohlo chybět halászlé a balatonská ryba, je město takřka bez lidí, podezřele tiché na prázdninový víkend.

den 2. neděle, 551 km, Siófok (HU) - Врњачка Бања/Vrnjačka Banja (RS)

Nečekal jsem v Maďarsku trénink na Maroko a hned po ránu. Zkratka podle mapy.com je žlutá silnice druhé třídy, až po přiblížení zoomem je vidět přerušení a chybějící kus nakreslený přerušovanou čarou. Realitou je několik kilometrů šotoliny a kilometr-dva hlubšího písku, ve kterém několikrát nemám daleko k pádu po ustřelení předního kola do strany, přední pneu 120/70 R17 Dunlop Roadsmart 4 nepřidala na jistotě. Dnešek je opět jen tranzitní přesun, stavíme jen na tankování a nezbytné občerstvení. Najít v Srbsku v neděli otevřenou restauraci s kuchyní je potíž, vše jsou jen kafé-bary, až v horách malé vesničce máme štěstí. Asi víkendová svatba má "dopitnou" a k tomu je volně otevřená restaurace pro všechny. Z letargie mě vytrhne první pes na cestě, vyběhne na Máru a mě si nevšímá. Paní domácí je milá, povídala by si, ale umí jen srbsky a její manžel sem-tam slovo anglicky. Dostaneme domaču kafu a Tuborg v plechovce.

den 3. pondělí, 365 km, Врњачка Бања/Vrnjačka Banja (RS) - Дупница/Dupnica (BG)

Palačinka k snídani, užijeme si tranzitní přejezd zatáčkami v horách a radost nám nezkazí ani policejní kontrola. Je jen s krátkým dotazem kam máme namířeno a po zjištění, že jsme bratři Slované můžeme pokračovat dál. Při sjezdu z hor k nejjižnějšímu hraničnímu přechodu Srbsko-Bulharsko mi důchodce za volantem chce usnadnit předjetí tím, že zastaví s levým předním kolem za středovou čárou, v nepřehledném úseku mezi zatáčkami a v momentu objíždění vyjede auto v protisměru. Odbavení na hranicích na ospalém a málo používaném přechodu je rychlé, jsme jediní zákazníci. Při stoupání ke zbytkům pevnosti Hisarlaka nechává vzteklý pes projet Máru bez povšimnutí a vystartuje až po mě. Asi se mu nelíbil zvuk boxeru. Je pondělí, uklízejí areál po nějaké víkendové akci, gril je studený a vyloudíme jen espresso a zrmzlinu z chladícího pultu. U toho hledáme ubytování a volíme nedaleký horský hotel Villa Electra, na svahu hory nad městem Дупница (Dupnica). V pondělí má restaurace zavřeno a nejen to, recepční skončila dříve, čekáme než ji ostraha přivolá z města, kam jedeme poté na večeři. Hotel pamatuje lepší časy, ale je čistý a jak pronesl Mára: "voda teče i teplá, světla svítí, elektřina funguje". Krom ostrahy je tu s námi ubytovaná jen parta dělníků. Úmysl nahrát fotky, videa text na web nevyšel, mobilní signál slabý, WiFi funguje jen v centru budovy a tak to nechávám na další den.

den 4. úterý, 277 km, Дупница/Dupnica (BG) - Гоце Делчев/Goce Delčev

Začínáme sjezdem do Dupnice na snídani a po kratším přejezdu začneme stoupat k přehradě Kalin, na necelých čtrnácti kilometrech o 1660 metrů výšky. Není to šotolina, nýbrž beton co zažil lepší časy před dávnou dobou. Jedeme to 3/4 hodiny nahoru, s jednou krátkou přestávkou asi v třetině trasy. Tady se ukáže relativita, někdy je představa tří kilometrů rozbité silnice demotivující, tady po deseti kilometrech je to radost, když navigace zahlásí "za tři kilometry dojedete do cíle". Nahoře necháme motorky na štěrkovém plácku a nejezdíme zbůhdarma mimo cesty, na panoramatické fotky si vyšlápneme po svých.
Po prohlídce kláštera Rila poobědváme v přilehl restauraci a na konci města tankujeme. Benzínka Perfect Petrol má premium benzín 100 Extra Force v syté barvě malinové limonády. Posledním dnešním cílem jsou písečn pyramidy za obcí Melnik, oblast je mnohonásobně rozsáhlejší než obdobná bosenská. Nechce se mi na druhou vyhlídku, výšlap nechávám Márovi a čas využiju hledáním ubytování. Vyhrává pension v Goce Delčev. A nebyl by to úplný den bez útočného psa, opět ignorujícího Máru a startující až na mě. Nebyl to malý kousek a vzadu byl tak blízko, že snad poslintal kameru. Přes bezejmenný průsmyk přes 1400 m.n.m. si užijeme zatáčky s kvalitním asfaltem a nahoře chládkem 17°C.

den 5. středa, 305 km, Гоце Делчев/Goce Delčev - Триград/Trigrad

Pro snídani jedeme do pekárny za rohem, těším se na burek. Ouha. Mělo mi napovědět jméno pekárny: Kroasani, jaký bude sortiment. Croissant na mnoho způsobů s různými náplněmi, Márovi překládám azbukou psané názvy, aby nevybral se sýrem a sám beru model Kaškaval. Dožvýkáme před kavárnou na konci města, kde nás po usednutí pěkná mladá baristka upozorní, že je to self-service a pak bude espresso za €1.2.
Mám chuť na místní ovoce z trhu, po dlouhém horském přejezdu máme štěstí, celá tržnice u křižovatky v obci Юндола/Jundola, asi 1400 m.n.m., avšak mají jen desítky druhů medu, sušené i čerstvé houby, luštěniny, ... a jen u dvou stánků sudžuk - sušený/fermentovaný salám s lehkou příchutí máty. Beru dva kousky a k nim dostávám dárek, krabičku mleté sušené papriky. Jeden salám dáme ke svačině u hráze horské přehrady Belmeken s hladinou 1923 m.n.m. Malinko si zajedeme v údolí pod přehradou, závora na křižovatce se otvírá až když ji mineme a je k odbočce kudy máme pokračovat podle navigace. Za kilometr skončíme ve slepé cestě, říkám Márovi: "závora se otvírala, jen jsme ji minuli". Sedí u ní operátor a její účel je mi záhadou, cesta bez úzkých míst a závora nemá "protikus", je jen jedna.
Zbytek dne ve zkratce: prohlídka kostnice v městečku Batak, oběd tamtéž, antický most v horách nedaleko obce Змеица/Zmeitsa, ubytování a večeře v Trigradu. Dnešek byl bez běsných psů, jen s loudícími kočkami na terase hotelu. Parkujeme pod střechou, v suché garáži.

den 6. čtvrtek, 292 km, Триград/Trigrad - Ардино/Ardino

Ďáblovo hrdlo otvírá až od 10:00, není kam spěchat, bez spěchu posnídáme, vyprostíme motorky z "garáže" sjedeme k jeskyni. Za €7 toho není mnoho vidět, desítky metrů vysoký vodopád je jen slyšet, v podstatě je to sice obrovská, ale jen nasvětlená díra v zemi s prudkým a dlouhým schodištěm. Jeskyně Jagodina by měla být barevnější, jenže přijíždíme několik minut po 11. hodině a další prohlídka je až v 13:00, čekat se nám nechce. Smůlu máme i s Ďáblovou stezkou kaňonem, je zřícený jeden most kousek od začátku. Náladu nám vylepšil skvělý asfalt a zatáčky silnice 866 údolím řeky Vacha. Úplným opakem je průjezd městem Kričim, na cenduru O.K., na sportovních/cestovních motorkách to musí přetrpět. Za městem mi Mára plní přání, u stánku vedle silnice kupujeme žlutý cukrový meloun, je menší než známější červený. I tak jej dojídáme s vypětím sil. Plovdiv jen mineme, mile překvapila veřejná kadibudka na stinné odpočívce pod pevností Asenova. Mára doporučoval nejen nepoužít, ale pro jistotu ani neotvírat. Vnitřek čistý, jak nový, prkýnko zvednuté a po sklopení též čisté, že by se ani dámy neostýchaly usednout, dvě roličky toaletního papíru k použití. Malý zázrak. Štěstím v neštěstí je TV věž s rozhlednou Sněžanka, nad městem Pamporovo. Za €6 za hlavu nás výtah vyveze nahoru, ke smůle je kolem zataženo a panorama zastřená, štěstím je, že nás bouřky minuly a nezmokli jsme. U lanového mostu a kaskády Gorna Arda poštěkává několik psů, jeden se vydává po mostě za námi k motorkám, tak raději urychlím odjezd podle hesla: lepší živý zbabělec než mrtvý hrdina.

den 7. pátek, 234 km, Ардино/Ardino - Ивайловград/Ivaylovgrad

Den o lejnu, den kravkový. Trénink na Turecko, strefil jsem se přesně, nebylo třeba splachovat.

den 8. sobota, 369 km, Ивайловград/Ivajlovgrad - Шкорпиловци/Škorpilovci

K vykopávkám antické vily Armira to máme co by kamenem dohodil a otvírají až od deváté, můžeme v klidu posnídat v cukrárně a dotankovat nádrže motorek. Vila byla objevena v 60. letech 20. století při stavbě přehradní nádrže, kterou zrušili a z plánované přetokové šachty je rozhledna. Objevit vilu nacisté, asi by se divili, že jejich předci možná nebyli plavovlasí modroocí seveřané, ale snědí tmavovlasí tmavoocí Thrákové - v mnoha mozaikách ve vile je svastika.
Bdělá ostraha u hráze přehrady Ivajlovgrad nám nedovolí ani jednu fotku, po krátce prohlídce přejíždíme k thrácké hrobce u obce Mezek. Historický význam asi má, k vidění je jen jedna chodba, komora s klenbou a nějaké hologramy artefaktů v chodbě. Za půl třetí euromince, co byste chtěli víc.
Kupujeme u stánku u silnice další meloun, tentokrát běžný vodní s červenou dužinou. Nejmenší měl 8 kg a za €4, no nekup to. Pro dva lidi až moc, jeden srpek zbyl. Poslední dnešní zastávka na seznamu je historické centrum Nessebar. Obvyklá turistická atrakce s krámky s cetkami a s restauracemi. Vybereme jednu a necháme se přemluvit na výbornou sviežu rybku. K plnosti dne by chybělo zvířátko, tentokrát byl cílem Mára.
U večeře dostane Mára nápad na digestiv, volíme rakiji. Servírka se ptá, jestli malou nebo velkou. Nenecháme se nachytat, na východ/jih od Čech je to v dvojásobných množstvích, malá = 5cl a velká = 1dcl. Skončíme po druhé malé a jdeme spát.

den 9. neděle, 346 km, Шкорпиловци/Škorpilovci - Каспичан/Kaspičan

Začínáme v "Submarine Slava Museum", prohlídkou bývalé sovětské ponorky "Leninski komsomol" třídy "Romeo" z roku 1959, jenž byla v roce 1985 darována bulharskému lidu a přejmenována na "Slava". Z aktivní služby byla vyřazena až v roce 2011. Vidět na vlastní oči v jaké ocelové rakvi a jak kovářsky provedené, se 60 soudruhů mohlo ponořit pod hladinu na >600 hodin, tedy 25 dnů, nezávidí jim.
Klášter Aladžara, vlastně jeho zbytky vytesané ve skále, mě nenadchly. Na výzkumu a dokumentování historie kláštera má lví podíl pardubický rodák Karel Škorpil. Ano, minulý nocleh byl ve vsi pojmenované po Karlu Škorpilovi a jeho bratru Hermenegildovi.
Pevnost na mysu Kaliakra z dob Thrácké říše je jiný zážitek. Rozsáhlý areál vykopávek, pěkně zpracovaný model budov a náhodně vyslechnutá pověst o bráně čtyřiceti panen - propletly dohromady své vlasy a dobrovolně hromadně spáchaly sebevraždu skokem na skalnaté úbočí nad mořem, aby nebyly uneseny Turky do harémů, aby nemusely konvertovat k islámu. Je zde pomník ruskému admirálu Fjodoru Fjodoroviči Ušakovi za vítězství v námořní bitvě nad Turky. Je tu jedna jediná restaurace a zároven jediná za celý týden, kde se ceny blíží chorvatským - espresso za €4 a jídla €25 i víc. Jinde v Bulharsku bylo espresso za €1.2 a hlavní jídlo za €8-€10. Malou nepříjemnost zažije Mára s vosami na cestě, než stihne zastavit a vyhnat je z pod trika, nadělí mi tři žihadla. Není to první rok, kdy to má potvrzen na videu.
K Thrácké hrobce dnes nedojedeme, černo před námi je bouřková fronta, před kterou prchneme k jihu a za sucha dojedem k hotelu na kopci na obcí Kaspičan. Ač je neděle a ne sanitární pondělí, máme smůlu jako ve Villa Electra se zavřenou restaurací. Dole v Kaspičanu první vylosovaná je též zavřená a v druhé probíhá, podle hudby, turecká svatba. Až třetí pokus v nedalekém městečku Novi Pazar je úspěšný, mají otevřeno v Бирария Ореха.

den 10. pondělí, 315 km, Каспичан/Kaspičan - Арбанаси/Arbanasi

Ráno s výhledem do krajiny, se skvělou snídaní u panoramatického okna restaurace s všeříkajícím názvem "The View". Obrovský monument k výročí 1300 let Bulharska je obludný, viditelný na kopci nad městem Šumen z veliké dálky. Sochy hrdinů mi připomněly film Transformers a jedna ze soch má paži zvednutou v zakázanm pozdravu.
Vesnička Žeravna je jak z pohádky, stylové domky za kamennými zídkami. Jen asi nebudou všechny v původním stavu, jeden rekonstruují ve stylu Potěmkinovy vesnice. Za povrchem z prkem připomínajících trámy je cihlové zdivo.
Debatujeme s Márou o nadmořské výšce, v jaké jsme a ukáže se, že Garmin XT3 provedl další z žertovných kousků - přepnul jednotky výšky z metrů na stopy. Na následujícím průsmyku Tvrdiški prochod ukazuje číslo přes 3000 (stop) místo správných 1048 metrů. Až večer po nápovědě z jednoho diskusního fora se zadaří vrátit zpět metry. Volba v menu nastavení chybí, lze nastavit jednotky vzdálenosti, teploty, ... jen nadmořské výšky ne.
S mírnými potížemi se podaří dohledat ubytování, adresa je z jiné ulice než příjezd označený na booking.com

den 11. úterý, 256 km, Арбанаси/Arbanasi - Шипка/Shipka

U památníku Asenovců ve Veliko Tarnovo nás osloví místní člověk, chvíli ukazuje v mapě co bychom neměli minout, pak vytáhne hrst antických mincí, že prý je archeolog. Když nejevíme zájem o koupi, vyloudí ze mě dvě české mince, prý syn je sběratel. Kdoví, co byl týpek zač. Vodopády Chotnica jsou zdarma, jedna tůň s jedním proudem vody. Stánkaři mají zavřeno na parkovišti i v přelhlém kempu, ušetřený čas sezením u kávy využije Mára k záchraně kočky ze stromu. Vodopády Krušuma za víc než €2.5 nestály, "mysterious" je jen čůrek a ještě do kopce. Ještě že nám zlepšila náladu točená zmrzlina snad 1/4 kg ve větším kornoutu. Druhá, hlavní část, je lepší. Několik kaskád a tůní. Před odjezdem dáme u stánku koňský sudžuk z grilu s chlebovou plackou na česnekovém másle. Mňamka. V jeskyni Devetaška, za studené války využívané vojáky, natáčeli scény filmu Expandables. Je přístupná jen z malé části, avšak tato "malá" část má rozlohu 2,5 hektaru a asi 60m na výšku. V nepřístupné části jsou kolonie netopýru, s šustěním slyšitelným až ven. Odér v jeskyni mi připomínal mokrého psa. Bez zápachu jsou lejna na schodišti k vstupní bráně monumentu Buzluža. Nechtělo se mi mezi nimi kličkovat na motorce a tentokrát fotku u vstupních vrat nemám. Po večeři Mára navrhuje digestiv, rakiji "Brugasko muškat" nebo tak nějak se to jmenovalo. Slečna servírka se neptala "malou nebo velkou" jako ve Škorpilovcích, donesla dvě 1dcl "lampy". Byla to zákeřná kombinace s jedním pivem, usnul jsem s oblečený sotva dolehnul na postel.

den 12. středa, 311 km, Шипка/Šipka - Враца/Vraca

Noční bouřky prorokované v předpovědích se nekonaly, jen malá přeháňka, a po ní jedeme zpět na kopec k monumentu Šipka. Včera byl už zavřený a zároveň s tím i závora k hornímu parkovišti pod schody velikostí konkurujících těm v němém filmu Křižník Potěmkin. Ani dnes nemáme štěstí, i když dáme obloze čas na vyčištění posezením v bistru s jehněčí polévkou, mlha ustupuje pomalu. Začne se vyjasňovat, až před příjezdem k thrácké hrobce Šušmanec. Nevyužijeme nabídku množstevní slevy na tři hrobky - jedna každá €3, společně €7.5 - tři éčka za jednu malou komora je až dost.
Držgrešlení nám Karma vrátila, hodinku čekáme pod stříškou zrušené benzínky. Kolem hromy, blesky a provazy deště. Čas krátím pojídáním mini-hrušek a jablek od vedlejšího stánku. Slunečné počasí nevydrží dlouho, před další bouřkou se ukryjeme v bistru Street Dog a zároveň vyřešíme oběd. Má volba jménem Street Bowl je směs pikantního telecího masa, karamelizované cibule a hranolků. Bouřka někam zmizí, spadne jen několik kapek. Sice bez deště, zato v mlze husté jak u Rákosníčkova rybníčku, přejíždíme Beklemeto pass. Na ten jsem se těšil, byl by z něj nádherný výhled do kraje a nad ním je obrovský památník ve tvaru obráceného U. Snad někdy příště.
Po krátké zastávce u kláštera Gloženski manastir, za lepšícího se počasí, dojedeme do města Враца/Vraca k dnešnímu noclehu.

den 13. čtvrtek, 351 km, Враца/Vraca BG - Неготин/Negotin RS

Večer slíbila paní bytná vrátit ráno €3 u snídaně, neměla drobné a dostala dvě bankovky po €20. Zapomněli jsme všichni. Před odjezdem kontroluji zadní pneu, vyplatilo se psát si deníček se stavem km při přezouvání a hloubkou vzorku, k tomu umět trojčlenku pro odhad výdrže. Jsou tam asi 2 mm, najeto máme 4200 a domů zbývá něco kolem 1500. Mělo by to vyjít tak nějak k zákonnému limitu hloubky vzorku.
Jeskyně Ledenika sice otvírá v 9:00 a my tam přijeli v 9:10, jenže první prohlídka až od 10. hodiny. Na webu o tom ani zmínka, jen o provozní době. Všechna občerstvení a stánky zavřené, 50 minut čekat nebudeme.
Skvělá je trasa kaňonem řeky Iskar a vyhlídka Septembrijci na skalním srázu nad obcí Gara Lakatnik. Před opuštěním vyhlídky přichází pětice pánů v nejlepších letech s batohy na zádech, drmolíme navzájem něco jako místní pozdrav a až poslední se otočí, vidí české registrační značky a prý "hele, Češi". Chvilku klábosíme o krásách a výhodách Bulharska, pak musí za ostatními neb je ten den strážce lahve s pálenkou.
Poslední bulharský průsmyk Petrochan je zalesněný, bez panoramat, s novou restaurací. Výborná zdejší dršťková polévka a čtvrtkilová telecí domácí klobása, to se nedá odmítnout. Poslední Bulharskou zastávkou před hraničním přechodem do Srbska měla být pevnost Beogradčik. Už při odjezdu z města mi asi dvakrát lehce klouzlo zadní kolo, avšak v jedné zatáčce za městem klouzlo přední. Jedu, jedu, ... a najednou koukám, že nesedím na motorce. Nájezd do zatáčky asi 70km/h, pádová rychlost pod 50. Šrámy má jen mé ego a motorka. Na rukávu bundy šmouha, na kalhotách prach. Na motorce obroušený kufr, padací rám a šusplech přes ventildekl. Než Mára dobrzdil na kluzkém suchém asfaltu a našel místo na odstavení motorky, měl jsem svou na kolech a mohli jsme jet k hranicím a ubytování v Srbsku. Vyčinil jsem mu pak večer, že se stará o zaparkování své motorky a ani fotku na památku s mou motorkou ležící napříč silnicí neudělá, natož aby měl zapnutou kameru a bylo video.

den 14. pátek, 1156 km, Неготин/Negotin RS - doma

Ráno začínáme o hodinku dříve, jsme u Dunaje blízko trojmezí Srbsko-Rumunsko-Bulharsko a Márův telefon se chytil EU roamingu nedaleké rumunské sítě. Tím posunul čas o hodinu, nastavil EEST/UTC+3. V klídku dám sprchu, podle meteo-radarů má pršet ještě nejméně hodinu. Jdu zasunout SD kartu do onboard kamery do motorky, venku sice zataženo, ale sucho. Vyrážíme okamžitě, než se něco změní.
V Donji Milovac u Dunaje, v bistru naproti BUS nádraží, posnídáme pljeskavicu v housce a domaču kafu, za 800 RSD (~170 Kč) pro oba, no nekup to. Míjíme jednu benzínku, další je na nové čtyřproudovce 33. Nová, automatická, ale s pikolíkem radící cizincům. Dávám limit 20 litrů, vejde se lehce přes 17, prý banka do několika dnů vrátí. Později se projeví honosně označený "lepší" benzín BMB 95 SportGo nejhorším palivem za celé dva týdny.
Na obchvatu Bělehradu si nejsem jistý, kudy nás můj Garmin XT3 vede, tak sjedu na parkoviště na poradu s Márou. Je to OK, obchvat neplacený, jenže navigace se s tím neumí vyrovnat, přeplánovala přes centrum a po několikerém vložení průjezdního bodu na obchvat zastaví přepočet na 82% a zatuhne. První pojede Mára, jeho historický kousek bez zálohování na cloud funguje lépe než můj high-tech.
Srbsko-Maďarská hranice zdržela jen necelou čtvrthodinku, v pruhu pro EU/EEA/CH jen několik aut. Další budou je "zelené hranice", bez kontrol a bez zdržení. Mára jede a jede a nestaví, večer se blíží a nocleh nemáme bookovaný, snad chce jet až domů na jeden zátah? Až v Cece, kousek před Balatonem zajede k benzínce. Vše v okolí je vyprodané nebo s cenovkou kolem €100 a víc. Hledáme i za Dunajem na Slovensku, jsme držgrešle, nepřekvapí Márova věta: "Nedám za jednu noc víc, než za týden v Bulharsku." Tak velký rozdíl není, nicméně nahlas pronesu myšlenku z cesty: "OK, slovenské a české dálnice mají motorky zdarma, do Komárom je to rovně, zvířátka na dálnici by neměla být, jedeme až domů?" Mára chvilku zvažuje, nakonec souhlasí. Garmin mi provede další překvapení, sice vede správně do Komárna, za Dunajskou Stredou po R7 do Blavy a pak po D2 a D1, avšak z neznámých důvodů u Jihlavy chce odbočit na HavlBrod, Čáslav, Kolín a do Prahy. Prý nejrychlejší trasa, tak zadám průjezdní bod na D1 u Mirošovic a nejrychlejší trasa se změní na -25 minut a -14 km ???
Noční meziměstské nedálniční tahy Maďarskem jsou adrenalinovým zážitkem. Místy mám strach jet povolených 90 km/h, motorka se vlní jak s prasklým rámem. Místy se dá 110-120 s pocitem bezpečí. Upřímně, na Slovensku to není o moc lepší před nájezdem na R7. Po několika tankováních, kávách a jiném občerstvení, po ujetí 1156 km, dávám motorku před čtvrtou ranní do garáže. Sobě koupel na zahřátí a jdu spát ...