2025 Balkán

kam: Na jih pobřežím Jaderského a Jónského moře na sever Řecka, vnitrozemím zpět.

jak: S vyloučením dálnic a "alpským stylem" = bez stanu, bez spacího pytle, bez zásob, bez vařiče a podobných zbytečností, bez každovečerního stavění a ranního bourání výškového tábora :-)

kdy: Odjezd v úterý ráno 1. července na 12 dnů v sobotu ráno 2. srpna na 2 týdny.

kudy: Viz "klikací" mapa na konci textu.

čím:	já:	BMW R1200 ST z roku 2007, před odjezdem stav tachometru 112 xxx km 118 xxx km.
	Toci:	Honda XL750 Transalp
	Ondra:	BMW F800 R
	Mára:	Yamaha XTZ1200 Super Tenere z roku 2020.

den -33

S Tocim domlouváme termín a cíl letošní cesty.

den -31

Na vyjížďce se potkáváme s Ondrou, prcháme před bouřkou domů a až večer z domova nabízím vyjížďku na Balkán, po konzultaci s Tocim.

den -28

Na Kladně u benzínky MOL máme první společnou "schůzi".

den -21

Píše mi Mára, kam se letos chystám a přibíráme ho s sebou. Měním název účelové WhatsApp skupiny z FTO na FTOM.

den -2 neděle

Dělám chytrého a všem radím: "Zkontrolujte si platnost OP nebo pasu + řidičáku, z hranici černohorských je to domů daleko pro zapomenutý nebo neplatný doklad".

den -1 pondělí

Už mám dovolenou, motorku připravenou, čeká mě jen zabalení oblečení, notebooku a drobností.
Řeším jednu nedokončenou obchodní záležitost, chtějí po mě druhý doklad. No problem, mám pro tyto tyto případy skeny dokladů v notebooku, pošlu obratem. A nastává údiv a zděšení. Řidičský průkaz platný do 27. 2. 2025 = s pravděpodobností hraničící s jistotou zítra neodjedu. Naskenuji pas, splním žádost a začínám řešit řidičský průkaz ...

Nově se dá žádat přes portaldopravy.cz elektronicky, prý je to rychlejší. To nám slibovali, skutečnost je děsivě horší. Je poledne, přihlásím se identitou shodně s datovou schránkou, kterou mám dobrovolně snad 15 let. Zadám žádost o nový řidičský průkaz, expresní "do pěti pracovních dnů" za poplatlatek 560 Kč a odsouhlasím použití dva roky staré fotografie. Snad bude ve středu hotový a když po poledni vyrazím zrychleným přesunem, mohl bych ve čtvrtek večer dojet parťáky. Ty zatím neděsím a nechávám špatnou zprávu až na ráno.

den 1. úterý

Budík na pátou ráno, sraz v 6:00 na benzínce Petrol v Davli. Musím, jsem jediný, kdo zná všechny a kdo může seznámit parťáky mezi sebou. Přijíždím těsně po Márovi, chvilku po nás Ondra a čekáme na Tociho. Oznámím, že nemůžu odjet, nepřiznávám propadlý ŘP a vymlouvám se obecně na úředního šimla. Přijíždí Toci, debatujeme asi do sedmé hodiny než se rozloučíme. Parťáci odjedou na jih a já domů.
Kontroluji několikrát za odpoledne stav žádosti. Matně si vzpomínám na automatické upozornění datové schránky na končící platnost občanského průkazu nebo pasu, nemůžu si vzpomenout jestli přišlo i k ŘP v roce 2015. Po dalším přihlášení do portaldopravy.cz se potvrzuje podezření na šlendrián státního IT. Ze systému datových schránek oddělili agendu řidičů a vozidel, avšak nepřenesli e-mail nebo telefon, kam posílat upozornění. Nepamatuju se, že by přišla výzva: "Vytvořli jsme vám účet v portaldopravy.cz, ale z důvodu GDPR nemůžeme přenést informace o e-mailu a telefonu, nastavte si to" nebo něco v tom smyslu. Amatéři? Ignoranti? Jak to nazvat?
Večer portaldopravy.cz vypíše: "Žádost schválena" a k tomu "Nemáte platný řidičský průkaz"

den 2. středa

portaldopravy.cz bez změny. ŘP nebude, odjezd nebude.

den 7. pondělí

Brzy ráno portaldopravy.cz bez změny. Po deváté hodině přijde zpráva "Můžete si vyzvednout nový ŘP". Než jej vyzvednu, bude poledne a než dojedu za partou, bude středa večer. Ruším dovolenou vzhledem k plánovanému návratu v sobotu a v naší WhatsApp diskusní skupině se přiznám k pochybení, pošlu fotku nového průkazu.

. . . . restart odpočtu ... . . . .

den -3 středa

Předběžně si stanovuji odjezd na sobotní rozbřesk. Sice jsou předpovědi počasí nedobré, podle aktuálního stavu případně odjezd o den-dva odložím.

den 1. sobota, 814 km, Praha - Novi Vinodolski

den 1. , km

Budíček na pátou, rychlá snídaně, odjezd plánovaně těsně po šesté. Cestou vyřídit jeden rest v Říčanech a pak výjimečně po dálnici směr jih. Lehce mě znervózní policejní filcung - kontrola homologací, vzorku pneu, lékárničky ... důkladnější než naše STK. Onboard kamery si buď nevšimli nebo jim nevadila, frézované homemade lešení kapotáže též nevadilo, hlavně že plexi má homologaci a logo výrobce. Odjíždím bez jediné připomínky. Přes neperspektivní předpovědi počasí z minulých dnů za sucha ale chladna až k Judenburgu. S prvními kapkami deště navlékám nepromok. Vzdávám směr k průsmyku Seebergsattel/Jezerski Vrh, otáčím na východ s úmyslem objet bouřky. Daří se. Za čtvrthodinku z deště venku, za další čtvrthodinku suchá silnice. Kdo je piják piva a jezdívá na Balkán, bude vědět o čem fotka je. Druhý déšť potkávám těsně za hranicemi ze Slovinska do Chorvatska, jedu v něm 70 km až do booknutého ubytování v Novi Vinodolski. To se objet nedalo, konec mraku až někde mezi Zadarem a Splitem.

den 2. neděle, 451 km, Novi Vinodolski - Vrgorac

Ráno byla budíčkem kiša pleskající o žaluzie (pozn. v řeči místního kmene slovo kiša znamená bouřku, na Slovácku je kiša slepičí exkrement, tedy v dnešní noci doslovně kiša = padala hovna s háčkama). Poslední kapky po sedmé, při výjezdu po osmé už suché fleky a dál na jih sucho úplné, bouřka byla jen místní. První pamětihodnost a první Hapalainen, u tvrđavy Nehaj nahoře na kačírku foukal vítr tak mocnými poryvy, že nechybělo moc a převrátil motorku na bočáku. Při odjezdu se mnou lomcoval zleva zprava, až se mu povedlo mě položit dřív, než já se opřel nohu na druhé straně. Ochotný důchodce z polského autobusu mi pomohli zvednout motorku do jízdní pozice. U pekařského stánku si zlepším náladu po pádu a zároveň plním první úkol dovolené, masový burek k snídani.
Na srpnovou neděli se dá Jadranskou magistrálou z půlky svižně bez provozu, z půlky přískoky přes jednotlivá auta v koloně. Zpovykaní EUroobčané netuší, že kulatá značka s červeným okrajem a černým číslem není omezení rychlosti, ale označení obtížnosti zatáčky nepřímou úměrou = čím vyšší číslo, tím snáze (a vyšší rychlostí) lze projet 🙂
Obědem plním druhý úkol, grilované jehněčí. S deštěm to dnes bylo lepší než včera, jednou osvěžující sprška, podruhé s tmavší oblohou kousek za Splitem v gore-texu až k vyhlídce Vrata Omiše, třetí jak když auto vpředu použije ostřikovač mě nevyděsila a před osmou u hotelu to dalo za sucha.

den 3. pondělí, 355 km, Vrgorac - NP Lovčen

Večer, už byl dopsaný včerejší text, byla veliká kiša, vichr metal vodu vodorovně, nedalo se ani pod pergolou a zahnalo nás to do bezpečí restaurace. Ráno snídaně po sedmé, odjezd na osmou. Cosi je v procesu na D62, asi není možné podjet dálnici A1 a objížďka mě vyhnala vnitrozemím až k Zagvozdu, pak na pobřeží a přes Makarskou. Výjezd ke Skywalk Biokovo není pro motorkáře trpící akrofobií, strachem z výšek. Asfaltová kozí stezka je místy bez svodidel i bez zídky, prostě hrana a pak sráz. Nějak si nerozumíme s místním šerifem, málem ho trefil šlak, když jsem chtěl vjet až na chodník. Skywalk je na dobrém místě, jen vzrušení z chůze po skle se nedostavilo.
Splněn další úkol, čerstvé fíky snědené během prohlídky bývalého ponorkového bunkru (tunelu) u Pelješki mostu. Dá se ze dvou stran, od vesnice Raba je to místy dost z kopce po kamenité cestě, od nájezdu na Pelješki most u občerstvení Komarna uježděná šotolina po rovině, sice dál ale snazší jízda. Už přes most byl vidět na nebi černý Mordor, blýskalo se a s prvními kapkami prchám po D414 až na kraj Drače do otevřené vinárny, kde takřka 2 hodiny čekám na lepší počasí. Vyhlídka Srđ na Dubrovník už je za letního slunečného počasí. Protrpím nějaké kolony, zkrátím si cestu trajektem přes Kotorskou zátoku před tmou stihnu fotku z výšky na zátoku.

den 4. úterý, 291 km, NP Lovčen (Montenegro) – Tale (Albánie)

Chorvatskou drahotu (v Černé Hoře půllitrovka voda gazirana na benzínce za 60 eurocentů, asi 15 Kč, za to nekoupíš ani u nás) a deštivé počasí nechávám za sebou. Nocleh v Novi Vinodolski na kraji města jen na přespání €90 (postel v hostelu ve společném pokoji by byla za €60), ryblja juha (rybí polévka) byla jen teplá voda s odérem ryby. Hotel Monte Rosa v NP Lovčen je jiná liga s recepcí a restaurací, nocleh za €43, teleća juha (polévka) by nasytila i bez dalšího chodu večeře, telecí játra skvěle připravená. Ráno zpět na vyhlídku na zátoku Kotor, restaurace tu v roce 2018 nestála, jen základová plošina. Konečně mám letní počasí. Mausoleum Njegoš, nic pro lidi s nohama kancelářské krysy, 462 schodů od parkoviště. Půlhodinka čekání na otvíračku se vyplatila, byli jsme tři s párem čekajícím déle než já a měli to celé pro sebe. Biokovo Skywalk je proti tomu naprd výhled za dvojnásobnou cenu, tady jen €8.
Zvažuju v Cetinje kam dál, přichází WhatsApp zpráva z hotelu, prý nemám zaplaceno a booking to nedá. Trapas. Odepíšu pokornou omluvu a jedu zpět na kopec, 13 km zatáček si užít znovu. K tomu mě zkasírují strážci parku o €3 za vjezd, večer ze strany od Kotoru nebyli.
Dolů k Budvě mě ovane fén, na teploměru svítí 32°C, hlavou proběhne myšlenka, jestli nebylo lépe po dešti a hned se pomyslně fláknu přes tlamu mokrými rukavicemi. Vzpomenu si na Marselluse Wallace ve filmu Pulp Fiction a budu poměrně spokojenej parchant.
Pokus o urbex v nedostavěném hotelu Perazića Do zůstal pokusem, spirálová rampa do spodních pater byla lákavá, vzpomněl jsem si na svůj průjezd všemi patry až na střechu budovy Lingotto v Turíně, ale tady to překazil pěší průzkum, průjezd je zazděný.
Obědo-večeři mám naplánovanou do Laguny e Patokut, hlad už teď, burek v pekara Zrno za €2.5 problém vyřeší. Přijíždím k monumentu Tudjemilske Bitke spomenik a mám pocit Déjà vu [deža vi], tady už jsem byl. Hrado-zámek v kopci to potvrdí, taková stavba se nedá zapomenout. Pokecáme s Holanďanem na Aprilii Tuareg z půjčovny, dám mu tip na prostřelenou přehradu Idbar v Bosně a kozí stezkou se vracím k pobřeží a do Albánie.
Kolona před Lezhë má 11 km a parchanti albánští nejen že neuhnou, naopak, schválně najedou až ke středové čáře. Mám chuť některému ukopnout zrcátko nebo alespoň promáčknout dveře mým beztak už odřeným kufrem. Předjíždím v koloně policejní auto, jsou v klidu a neprotestují.
Skvělým závěrem dne je večeře v King Fish restauraci v Laguna e Patokut. Nevím, jestli čepují patoky, ale jídlo je excelentní, krémová rybí polévka a grilovaná chapadla z oktopoda. Dnes nocleh poprvé za normální cenu, za €25 za celý apartmán.

dodatek:
Aby trapasů nebylo málo … kdo někdy hledal ubytování na Balkáně, pokud nedají GPS souřadnice, nebude se divit.
Jedu z večeře, na WhatsApp zpráva: "Kdy přijedete"?
Na motorce se za jízdy odepisuje špatně, tak dojedu na místo a ptám se: "Jste Rustic Tale Guesthouse?"
Ukazuji rezervaci v booking appce a omlouvám se, že jsem neodepsal, že za jízdy to nejde. Chci platit hotově, nachystáno mám €25, ubytovatel mluví o €35 a pak prý že hotově bude sleva na €30. OK.
Za hodinu znovu zpráva: "Kde jste?"
Odepíšu: "Už hodinu tady, ten na motorce, pokoj č.4 a platil jsem hotově."
Zpráva: "Asi jste jinde, tady nejste".
Shodou okolností jsem v Rental House Tale a ne v Rustic Tale Guesthouse. Ten, ke kterému jsem nedojel, mě obviňuje z podvodu a ze lži. Píšu mu, že mu soused krade hosty a proč bych dobrovolně bydlel za 30, když to mělo být za 25. Snad se nepoperou, jsou to tu horké hlavy.

den 5. středa, 379 km, Tale – Tushemisht

Odjezd 7:15, dnes mám náskok. Křížím napříč SH1/E762 kde už ráno je hustý provoz. Policista stojící vprostřed vozovky nevypadá, že by řídil dopravu, zleva je mezera, najedu naštorc k dělící čáře a čekám, že mě z protisměru pustí. Až teď si všimnu druhého, co splýval se značkou. Začne se rozčilovat, zastaví auta, fotící policista asi říká něco jako "tak ať jede" a já mizím. Možná si ten rozčilený chtěl povídat, ale beztak bych mu nerozuměl.
V hotýlku u hráze přehrady Ulzë debatuju s pánem z Česka, co je tu na dovolené s dětmi a tahá ze mě tipy, kam jet. Zaujme ho trajekt po jezeře Komani a horské túry z Valbony, snad bude spokojený. U vedlejšího stolu poslouchají dva domorodí důchodci, jeden perfektně mluví anglicky a že prý Češi stavěli přehradu. No, stavěli, prý víc mluvili, než dřeli, podle jeho vyprávění fungovali asi jako zedník pan Lorenc ve filmu Na samotě u lesa.
Na první pokus přejedu odbočku na nově vyasfaltovaný úsek od SH6 u Çerenec i Poshtëm do Librazhdu, přejedu až do Maqellarë a musím se vrátit k mostu přes řeku Zalli. První kilometry přes ves nic moc, ale dál je to jedna z nejzážitkovějších silnic v Albánii. Za půl sta kilometrů potkám snad jen pět aut, tak mě řízení baví, že nezastavím ani na oběd v nadějně vypadající restauraci u řeky v kaňonu. Aut a motorek tam stojí hejna, to bývá známka dobrého jídla. Jídlo. Burek v pekárně není, beru náhradu, dva něco jako párky v županu a o kus dál ¾ kg čerstvých fíků, převážet v tomto stupni zralosti se nedají, nezbývá než je sežrat na místě. Všechny.
Druhým jízdním zážitkem je SH71 od Gramsh do Maliq, už je doasfaltovaná celá, jen na dříve dostavěných úsecích už jsou propadliny, štěrkové pasti a jiná překvápka. Šel po mě vzteklý pes, několikrát byly kozy či krávy přes cestu, chlapa na oslu jsem předjel, ale selhala onboard kamera, či spíš microSD karta. Stejný zásek měla v pondělí od vyhlídky Srđ, asi je 512 GB moc velká karta, vrátím tam 256 GB a uvidí se.
Den zakončím po několikáté v hotelu Shen Marena v Tushemishtu u jezera Ohrid. Starý pán, co to vedl, už je prý v důchodu a teď to řídí dva jeho synové. Pokoje čisté, uklizené, ale obsluha vázne, k večeři jen pizza, espresso stroj nefunkční.

den 6. čtvrtek, 291 km, Tushemisht (AL) – Giannitsa (GR)

Dnes výjimečně se snídaní a pak přes hranici do Severní Makedonie. Na hranici chce makedonský úředník vidět insurance pass a dodá česky "zelenou kartu". Chvilku trvá. než ji vylovím z peněženky a dopředu upozorňuji, že česká zelená karta není zelená, ale bílá. Před vystoupáním na vidikovac Baba nad jezerem Ohrid mě dole mě zkasíruje strážce parku, starší pán. Než přijede další auto, pokecáme česko – srbsky, každý po svém a rozumíme si. Podražili vjezd na €5.
V Bitole v archeologickém parku Heraclea potkávám dvě dámy ze Slovenska, cestující autem po Balkánu. Vracím se ke staré pevnosti Bitola, je to zarostlá ruina a ani nezkouším nějaký průzkum. Na konci Bitoly kupuju u benzínky vodu a pomerančovou šťávu, pumpař se diví, že netankuji. Tím mi dojde, že Řecko s drahým benzínem je "za rohem" a přejíždím ke stojanu k doplnění nádrže benzínem eurosuper100, přepočtu 31,4 Kč za litr. O kus dál v Řecku bude tento benzín i přes €2 za litr.
Na hranici řecký úředník pasové kontroly kouká do pasu, na mě, do pasu, a ptá se: "Jsi to ty? Opravdu ty?"
Nedivím se mu, pas je z léta roku 2016, to jsem míval plnovous.
odpovím: "Ano, já." a u toho prsty promnu bradu, naznačím že rozdíl je jen ve vousech.
Zakroutí hlavou, podá mi pas a mávne rukou. Jsem vpuštěn do Řecka. Na jednom návrší si udělám pauzu, sedím ve stínu pod stromem, když přijíždějí tři motorky. Parta Slováků jede ze Soluně, chvilku poklábosíme, udělají si společnou fotku a jedeme každý za svým cílem. Já do lyžařské střediska Voras, kde účel dekorace plní železniční nákladní vagón. Ve výšce přes 2000 m.n.m. Proč?
Než dojedu k bookovanému hotelu Istron v polích za obcí Giannitsa, dám si prohlídku vodopádů ve městě Edessa a espresso v přilehlé restauraci. V hotelu, kde dnes spím, kuchyň není v provozu, a tak si nechám doporučit nedalekou tavernu. Rozdíl mezi řeckým salátem u nás doma a v Řecku je asi jako mezi českým turkem a kávou vařenou v džezvě v Istanbulu. Dejte ochutnat Turkovi českého turka a "hodí šavli". Tureckou.
Každou moto-dovolenou mi selže něco na motorce. Letos to vypadá na onboard kameru. Menší karta problém nevyřešila, vypadá to na chybu v přední kameře nebo v konektoru. V obraze jsou fialové problesky a po čase se celá jednotka zasekne a přestane nahrávat.

den 7. pátek, 363 km, Giannitsa - Tríkala

První pauza a focení je v Soluni (Thessaloniki), parkuju u Bílé věže jako v roce 2017, to by s autem nešlo. Pěšmo k soše Alexandra Velikého kotví pirátská loď Arabella a sličná pirátka loví zákazníky na plavbu. Vstupné na Tringle Tower ve výš 5 euro je docela dost za jedno panorama města, 10 euro za Heptapyrgion nedávám jedu z města.
Po natankování na kraji města Meliki mě v centru snad ani nepřekvapil řidič osmikolové sklápěčky. Já jemu neviděl hlavu, překrývalo ji obrovské zpětné zrcátko náklaďáku a zákonem optiky on nemohl vidět mě, patrně mu zrcátko, spíš zrcadlo, zastínilo celou motorku. Nehrozil jsem na něj, mé gesto pochopil jako pozdrav a pokynul mi rukou. Vyplatilo se dávat pozor a jet tak, jako kdyby mě všichni ostatní řidiči chtěli zabít.
Královská hrobka Filipa II. Makedonského a dalších je hezká expozice, poměrně temná a poměrně drahá za 20 euro. Fotím Olymp a pohrávám si od včerejška s myšlenkou výšlapu nahoru. Mě by se to líbilo, ale artroza v mých kolenou by asi byla proti a zkazila by mi zážitek. Z konce asfaltu u restaurace Prionia je to přes 1800 výškových metrů. Pro srovnání z Pece na Sněžku je to 800 výškových metrů a z Pomezních bud jen 550. Pod kopcem, na signálu mobilu, najdu ubytko na přiblížení k zítřku a jedu do Tríkaly. Už jen pomyšlení na výšlap mě tak unavilo, že usínám u kopírování videí z onboard kamery a denní zážitky zapisuji až následující den.

den 8. sobota, 327 km (celkem 3293 km), Tríkala (GR) – Sarandë (AL)

Kríkala je malé město a silnice z něj přímá a rychlá, ani nemrknu a mám první scénickou zastávku s výhledem na Meteoru. Zasloužila by víc fotek, ale WC není v dohledu a zachraňuje mě taverna ve vsi Kastraki pod kláštery. Upřímně, dovnitř se mi moc nechtělo, být mnichem muset trpět procesí čumilů každý den, nebyl bych z toho sám nadšený.
U odbočky na Katara pas je zákaz vjezdu umocněný navezenou hromadou štěrku přes půl silnice. Zákaz není zeď a štěrk se dá objet. Za chvíli potkám zásobovací sedmiapůl tunový náklaďák, takže to nebude tak zlé. Až do sedla je jen jedna propadlina, schod, přes jeden pruh silnice, a sem-tam naplavené kamení. Ze sedla vyjedu až k věži. Nevím jak vy, pro mě je zamčená brána a díra v plotě opodál pozvánkou k urbexu. Věž asi nebyla ani v minulosti veřejně přístupná pro vyhlídky, ke schodům třeba překročit traverzu. 144 schodů stálo za námahu, výhled je impozantní.
Na jedné z hrází přehrady Aoos zachraňuji bloudivší Italku v autě, ptá se ne cestu do Metsovo. Musela by objet celé jezero, ukazuji v telefonu mapy.cz, naši polohu a kudy má jet. Dál k městu Ioannina vynechávám dálnici a jedu po původní silnici č.6. Dálnice stáhla veškerý provoz, silnice je prázdná, široká, jenže takřka nulový provoz znamená auty nevymetené kamínky z okolních skal a je třeba jet opatrněji než na čistém povrchu.
Někde bylo motivační video, jak je výjezd na Papingo úžasný. Je něco jako výjezd na Stelvio ze strany Prato, vlásenky "kolem patníku" na jedničku. Přírodní bazény stojí za obhlídku. Dole u hlavní silnice u Kalpaki mají památník, sochu, k oslavě bojů z II. Světové války. O kus blíž k Albánským hranicím novější památník, vyřazené bojové letadlo.
Před přechodem do Albánie fronta ve třech pruzích a moc se nehýbe. Od řeckého stánkaře si kupuji půllitrovku vody za 60 centů a sotva ji otevřu, mává na mě, ať nečekám, že celníci jsou v pohodě motorky běžně předbíhají. Pro mě žádná novinka, konec kolony prostě vyšel u stánku a měl jsem žízeň.
Už od hranic je vidět kouř z lesního požáru. V průsmyku Muzinës mezi hranicí a městem Sarandë, mým dnešním cílem, menší stádo koní a jeden, napříč silnicí, blokuje provoz. V Sarandě je to s Garminem jako posledně i předposledně, neukáže příčnou spojku mezi hlavní ulicí podél pobřeží a pak mě nutí jet po schodech.

den 10. pondělí, 620 km, Sarandë (AL) - Gusinje (ME)

Východ slunce má být 5:46, budík dávám na 5:55 a bylo to zbytečné. Muezzin z minaretu udělal stejnou službu. Ometu popel z lesního požáru chvilku po šesté se dávám na cestu. Pro jistotu dotankuji plnou nádrž, cesta bude vnitrozemím "územím nikoho" a benzínky nebudou na každém rohu.
První nový asfalt je SH78 a dál SH83 Rruga Kardhiq-Sarandë, který je tunelem pod Qafa Skërticës. Provoz mizivý až k SH4, však je ještě brzy. Z Tepelenë na Progonat už jsme s Márou jeli, nově má být asfalt od křižovatky za Progonatem k SH76 u obce Kuç, SH76 má též mít nový povrch. Fotky Progonat monumentu si najděte v cestopise z roku 22, kousek před ním se do mě chtěl zakousnout nevrlý pes a u monumentu polehával zbytek smečky.
U kruhového objezdu na SH76 mě zmátne cedule s cílem Peshkëpi, vybírám směr Himarë a chyba mi dojde, až po spatření moře. Mapa odhalí přehmat, spíš překouk, Peshkëpi není Peshkopi na severovýchodě u hranic s Kosovem, vracím se rychlým a řidičsky zábavným úsekem zpět. 18 km tam, 18 zpět a půlhodinku času to stálo. Llogaru zezadu není vidět, brání tomu vrcholy Maja Çikës a Maja Qores. Než se již zmíněném Peshkëpi podruhé otáčím z vnitrozemí k moři a objedu Vloru a přes Fier směr Kuçovë, nemůžu nevyfotit "repliku" mostu Golden Gate. Albánská verze není tak impozantní, obdiv zaslouží ti, co po něm jezdí.
Stíhačka na kruhovém objezdu připomene zdejší leteckou základnu. Mám větší štěstí než v roce 22, vysloužilé MIGy jsou zaparkované až u brány a na začátku řady jeden vrtulový v zelené maskovací barvě. Poučen z minula, netahám telefon, najedu předkem motorky k bráně a sotva zhasnu motor, vidím v dáli postavu a slyším "go! go! go!" Nečekám na filcung telefonu, snad onboard kamera něco natočí a prchám pryč. Krátkou zastávkou nedaleko je "domácí" ropný vrt u silnice, pohonné táhlo i trubka s ropou vedou pod silnicí do zahrady vilky stojící naproti na druhé straně. "U chcíplého psa", tak Márou z legrace říkáme restauraci ISMETI na Qafë Krrabë, koukněte na Google streetview, je to i tam. Za oknem se točí rožeň s jehnětem, tomu se nedá odolat. Jedním ze dvou dnešních kousků dálnice je část obchvatu hlavního města Tiranë, kolem centra, ven z města po SH1 přes Kamëz a Fushë-Krujë. Druhým kouskem je zbytek A1 k Fushë Milot, nestihnu odbočit na Thumanë.
Stejně se středeční cestou na jih je souvislá kolona od napojení dálnice od Kosova až do Shkodëru. Dnes ještě horší, asi pět minut stojí vše úplně a volím objížďku. Od středy vím, že paralelní most přes řeku Mat je zavřený, další proti proudu se rozpadá a budu muset až k Bulshizë a pak druhou stranou řeky 17 km zpět. Další půlhodinka ztráty. Dnes příběh dlouhý, zkrátím konec. V Gusinje šťastně v devět večer, SH20 z půlky za tmy je zážitek a hodně mi pomohly LED CSP místo halogenových H4 v hlavním světlometu. Dnešek nebyl jen průlet Albánií od jihu k severu, byl čas na fotky, kávu, nákup fíků s následným piknikem, oběd, pokec na vyhlídce SH20 s partou mládežníků na endurech, součet všech zastávek je 3 a 1/4 hodiny.

den 11. úterý, 326 km, Gusinje (ME) - Đurđevića Tara most

Dnes není kam spěchat, cíl bude někde za Durmitorem. Takový byl plán, zahájený burkem v pekárně a pokračoval výjezdem na Čakor. Nafotit panorama a vrátit se zpět, na druhé straně silnice končí u kosovských hranic, bez hraničního přechodu.

Cíl mám provizorně na vyhlídku na Prutaš v Durmitoru, mám u tohoto místa serii fotek z různých let a chci doplnit další. Jak google mapy, tak české mapy.com vědí o uzavírce silnice P4 (R10) z Mojkovace k Djurdevičovu mostu přes Taru, ne tak Garmin, i když má online data z internetu. Za odbočkou z M2 v Mojkovaci je cedule se zákazem, provoz je nezvykle řídký, no třeba to nějak projedu. Neprojedu. Sesuv je tak velký, že silnice pod ním mizí. Mezi dělníky dojedu k předposlednímu bagru a gesto postavy v oranžovém je jasné – otoč se a vypadni. Otáčím se, průjezd celým Durmitorem nestíhám, a tak u pomníčku bookuji nocleh v Žabljaku, Durmitor nechám na zítřek.
Druhou uzavárku raději nepodcením, byť jet jen 8 km zkratkou místo 45,5 km přes Plevlju a ušetřit hodinu času je lákavé.

Navigace vypíše: "Máte zprávu od ubytovatele booking", zastavím až u vyhlídky na lom u Pljevlji a nestačím se divit.
Přes potvrzenou rezervaci přišla zpráva: "Nemám pro Vás volný pokoj, zrušte rezervaci."
na to odepíšu: "Vy máte plno, vy zrušte."
ubytovatel: "Nemohu zrušit, musíte vy, máte to bez poplatku."
jdu na to a booking vypíše: "Za zrušení rezervace storno poplatek €26, chcete požádat o odpuštění poplatku?"¨
píšu ubytovateli: "Booking chce storno €26 a to platit nebudu. Máte žádost o zrušení bez poplatku."
Na benzínce si dám espresso, čekám na zrušení a hledám náhradní ubytování. Než je zrušení schváleno bez storna, další dva hotely mezi tím mají obsazeno. Nakonec beru pokoj ve vilce na dohled od Djurdevičova mostu, ubytuji se a jedu k mostu na večeři.
Jinak byl den příjemně slunečný, asfalt až na severní konec R11 před Pljevljou výtečný, svezení skvělé.

den 13. středa, 234 km, Đurđevića Tara most - Igalo, boka Kotorská

Plán byl na pohodový den, pokochat se Durmitorem, vyfotit další díl (už čtvrtý, se čtvrtou motorkou) serie výhledu na Prutaš a pak v klídku do Bosny, k olympijskému areálu, do Lukomiru než to vyasfaltují, … ale jak říkávala moje babička: "Člověk míní, bůh mění a kráva zajíce nedohoní". Byť není středa, ale je 13. a jsem na moto-dovolené a nic moc velkého se na motorce nepodělalo. Až do dneška.
Už několik dní cítím benzín a dávám za to vinu vycáknutému benzínu nepozornou obsluhou benzínek. Jenže to nevyprchává, ale zesiluje. U benzínky EKO v Žabljaku, přesněji na parkovišti vedlejšího obchodního domu, sundám levou kapotáž a vidím problém – tlakový výstup benzínu z nádrže je jak politý. Vše osuším, rychlospojku-samce mám náhradní, beru z něj O-kroužek, vyměním, zacvaknu, nastartuji … a rosí. Problém je ve šroubovací samici, začala praskat, zatím jen sákne a nikdo neví, kdy umře zcela a motorka bez tlaku benzínu se zastaví.
Píši na facebook do dvou skupin, jestli někdo nemá a je poblíž nebo by nepřivezl. Konzultuji s kamarádem mechanikem, shodneme se na "nesahat a když, tak velmi opatrně, nebo bude definitivní konec". Poskytne mi náhradní díl, jen si musím vyřešit dopravu. Ozývá se druhý kamarád na výzvu na facebooku, odjíždí ve čtvrtek večer, jede do Kotorské zátoky a bude tam v pátek ráno. Hurá. Předám telefonní číslo, domluvím převzetí a nějak se musím dostat z Durmitoru na jih k moři. U benzínky kupuji gelové vteřinové lepidlo, lepší nemají, bez demontáže šroubení jen opatlám svrchu. Dám tomu hodinku a jdu do pekárny pro burek.
Kdo se bojí, sere v síni, i to říkávala babička, stejně tak že prý odvážnému štěstí přeje. Nejedu na jih přímo, projedu Durmitor a na stejném místě po x-té fotím motorku a Prutaš. Pak už jen výhled na Pivsko jezero a na jih k moři.

Dálkovými na mě blikne jedno protijedoucí auto, dodržuju rychlost, koukám po bílém autě s modrým válečným malování a koukám špatně. Předjíždím VW Golf přes plnou čáru, slídila ve stínu si nevšimnu ani umně schovaného auta. Po chvílí mám za zadkem modré majáky, nechám ho předjet, oba zastavíme. Pozdraví, chce dokumenty, a že prý předjíždění přes plnou. Vracíme se na místo činu. Zkusím smlouvat, ale svět se v prdel obrací. Hotovost neberou, mají platební terminál, taxa je €60. Vyplní papíry, nastaví terminál, přiložím kartu, pípne to, zadám PIN a €60 letí pryč. Při mém odjezdu si policejní pupík chystal laserový ruční radar, měl jsem kliku s dodržováním rychlosti, při překročení by to bylo dražší.

Čekám na třetí událost. Je to jen drobnost, necelých 6 kilometrů šotoliny na silnici v rekonstrukci. Místy nemají poctivě udusáno, takže do stupaček, zadnici vystrčit, přenést váhu a odlehčit přední kolo. Nevyfotit poutač letiště města Nikšič nejde, pauza se hodí na vyhledání noclehu a jedu k moři do obce Igalo, předměstí Herceg Novi. Shodou okolností jen o ulici vedle, kde jsem byl též dvě noci v roce 2020 a čekal na přivezení náhradního startéru.

den 13. čtvrtek, 0 km, Igalo, boka Kotorská

Nula kilometrů není čistá pravda, čekání na náhradní díl si krátím výšlapem asi 8 km pěšky na vidikovac Žvinje a zpět. Byla to chabá náhrada za odpískaný výstup na Mount Olympos, resp. Mytikas. Cesta byla podobně kamenitá a hodně strmá přímo do svahu, jen 8x menší převýšení. V pantoflích, doloženo fotkou jen nohou, na foto celého člověka nemám dost dlouhé ruce a nebyl kdo by podržel ... telefon k vyfocení, ne to co si myslíte, takové podržení se loví na pláži, válí se tam jedna vedle druhé :-) Dolů raději po asfaltu, v pantoflích po kamenech se dolů ze svahu špatně brzdí.
Po večeři zdravý ovocný dezert, dnes jsou to plody smokvoně obecné. Název smokvoň by mohl leckoho zmást, její druhé jméno je fíkovník obecný, opět jím oblíbené čerstvé fíky.

den 14. pátek, 359 km, boka Kotorská (ME) - Visoko (BA)

Po probuzení pozitivní zpráva, náhradní rychlospojka paliva se blíží k hraničnímu přechodu. Sbaleno mám, vyrazím na smluvené místo setkání a k snídani v pekárně co jiného, než burek. Opravu si nechávám na později a jedu směr Bosna a Hercegovina.
Hraniční přechod Zupci/Sitnica mě lehce znejistí, všechny budky zavřené, zaprášené, tak asi sloučili obě celnice do jedné. Další budky za zatáčkou vypadají stejně, jen jedna má otevřené okénko i dveře, propisky na stole, ale nikde ani noha. Skoro zastavím, když za mnou troubí auto a nejistě jedu ke třetí sadě budov, tentokrát o kousek dál. Tady už se pracuje, jsou tu fronty a zdržím se asi 20 minut.
Na kraji města Gacko stojí v křižovatce policejní auto s řidičem za volantem a otevřenými dveřmi, druhý mě ukazuje k zastavení. Kontrola řidičského průkazu, kontrola technického průkazu, několik kontrolních otázek a vypadá to, jak kdyby hledali ukradenou motorku. To nemám, mohu pokračovat dál.
Hecnu se k překonání 12 km šotoliny tam, 12 km zpět a dojedu až do Lukomiru. Tam opatrněji a povede se mi ustát dvě poťouchlé výzvy finského fantoma Hapalainena, zpět už jistěji, rychleji a bez horkých chvilek. Ohleduplní řidiči plechovek zastavují a nechávají místo na předjetí, jen to asi nejsou motorkáři se zkušeností mimo asfalt, nechávají mi stopu, po které bych dobrovolně nejel. Rozpadající se hotel Igman už znám, z nostalgie udělám jen fotky lyžařských skokanských můstků a bookuju ubytování ve Visoko.
Při sjezdu k Babin Do opět policejní majáky, tentokrát ne pro mě. Jedno auto s viditelně poškozeným předkem je u krajnice, z druhého větší čouhá z příkopu jen roh zadního nárazníku. Do údolí k Sarajevu dojedu podezřele kličkující auto, při jednom kontaktu s obrubníkem mu odlétne poklice z kola. Jede tak nevyzpytatelně, že raději nepředjíždím a čekám, až dolů, než odbočí mezi činžáky. Nějaká smažka za volantem?
Na výměnu šroubení rychlospojky kupuju pro jistotu silikonový motorový tmel a tyčku plastického dvousložkového „kovu“, před obchodem přichází zpráva ubytovatele z bookingu:
"Hello, we are busy, we are sorry."
Nedává mi to úplně smysl, pro jistotu se ptám, jestli to má znamenat, že mají obsazeno a není volný pokoj. Prý ano. Posílám žádost o zrušení bez storno poplatku, čtvrthodinku se nice neděje, píšu SMS, prozváním a až pak je žádost schválena. Bookuju jinde a jedu do Visoko.

den 15. sobota, 192 km, Visoko (BA) – Brdo, Mrkonjić Grad (BA)

Pan domácí spí dlouho, motorku mám na jeho doporučení zamčenou v chodbě, prý není bezpečno nechat ji na ulici. Vyjíždím až o půl desáté k tunelům Ravne, vedoucím snad až pod pyramidu Slunce, kterou objevil místní archeolog Semir Osmanagić. Energetická místa, u nás např. nedostavěný chrám v Panenském Týnci, na mě nijak zvlášť nepůsobí, ale v tunelu v Ravnem to bylo jiné. Pocity zajímavé, rád bych se sem vrátil a pobyl v tunelu delší dobu. Na prohlídku tunelu jdeme ve skupince čtyř lidí + mladá průvodkyně. Po několika krocích a nadávce jednoho, škrtajícího přilbou o trámy výdřevy, se ukáže, že jsou z Česka. Po tunelu společně projdeme přilehlý park a v restauraci u polévky a domači kafi se ke mně hlásí rodinka z Čech, se kterou jsme se potkali včera v Lukomiru.
Mám takřka prázdnou nádrž, úmyslně, abych mohl snadno vyměnit včera obdržené šroubení rychlospojky paliva na přírubě čerpadla paliva. Trvalo to asi půlhodinku, z původní armatury se vrchní část při použití malé síly snadno ulomila, zbytek šel snadno naseknout a vyťukat plochým šroubovákem ven.
Přetrpím nekonečné kolony na M5 od Dubravice přes Krčevine k Divjaku, vylepším si náladu burkem z pekárny, pak pstruhem, výhledem na kaňon řeky Ugra (schodiště na vyhlídkovou plošinu je značně unavené) a začnu hledat, kde dnes složím hlavu. Vyhraje Sonnen Brijeg nad městem Mrkonjić Grad. Cesta je mimo hlavní tahy, s minimálním provozem.
Poznáte podle postoje psa na kraji vozovky, jak moc bude agresivní? Z dnešní dvojice byl jeden netečný a druhý vystartoval jen tak formálně. O kousek dál to bylo podobné s polucisty, jeden vystartoval s plackou, aby mě zastavil a druhý jen unuděně zkontroloval řidičský průkaz a nechali mě jet dál. Asi mají nějakou akci, za dva dny dvě kontroly, to tu dříve nebývalo.
Večer s majitelem pensionu a jeho strýcem pozorujeme blížící se bouřku, blesky rozsvěcují oblohu. Nakonec spadne jen pár kapek, trochu zafouká vítr a přilehlý vrch Lisina (1450 m.n.m., my 810 m.n.m.) bouřku odkloní. Nechám se přemluvit na stopičku rakije na uvítanou, pak do druhé nohy, pak třetí s matkou majitele, která právě přišla, a další už odmítám. Majitel je stejný ročník narození jako já, pracoval kdysi pro Schwarzmüller v Česku, mixem češtiny a srbštiny, s občasným přimícháním technických výrazů z němčiny a angličtiny, klábosíme déle než hodinku.
Každý večer stahuji GPX log z navigace, při té příležitosti mi Garmin nabídnul dvě aktualizace, Cyclops Europe (databáze stacionárních radarů) a nové mapové podklady. Dva dny pčed koncem to nebudu riskovat, nechám to až po návratu.

den 16. neděle, 498 km, Brdo, Mrkonjić Grad (BA) – Prevalje (SI)

Po noční bouřce ani stopy, mouchy jsou stále na plexi motorky a na zadní sedačce jen pár oček v prachu z několika kapek. Nad vrchem Lisina letní obláček, jinak obloha modrá. To se změní.
Při žvýkání burku před pekárnou projede kolem parta českých motorkářů, tankují u nedaleké benzínky. Spali venku, jsou prokřehlí a podávané ruce mají studené, prohodíme jen pár vět a jedeme každý za svým cílem.
Něco z dlouhé kolony před hraničním přechodem v Kostajnici objedu boční uličkou až k benzínce, kde až na poslední památeční 10-markovku proměním bosenské marky za benzín. Kolonu drze objedu, první uniformovaný na odbočce z hlavní ulice k celnici cosi brble, dělám že neslyším a pomalu jedu dál. Asi čtyři auta před okýnkem stojí H-D s chorvatskou registrací a další uniformovaný ukazuje, ať se zařadím vedle něj. Za pět minut jsme v Chorvatsku.
Mám v plánu navštívit opuštěné sanatorium Brestovac na svahu hory Sljeme nad Záhřebem, ale jak se blížím k Záhřebu a bouřka nad ním se neposouvá, objíždím ji zleva na Glinu a směrem k Parku Prirode Žumberak. Než dopiji espresso a doplánuji trasu v kavárně u benzínky po podjetí dálnice A1, bouřka se rozpustí a vracím se k původnímu plánu. Cestu na Sljeme mají dobře vymyšlenou, jsou dvě jednosměrky, jedna nahoru a jedna dolů. Než vyjedu serpentiny k lanovce a odbočím k chátrající budově, rodí se nová bouřka. Udělám jen několik fotek zvenku a jedu dál, čekat hodinku-dvě v lijáku v ruině se mi nechce, parkoviště k televizní věži je na sestupné části horské cesty a jet zpět do města by mě dost zdrželo. Prchám před deštěm na severní stranu hory Sljeme, ale další dešťové mraky mě donutí zastavit pod dálnicí A2 a obléct nepromok. Je tu stánek s ovocem, koupím broskve a švestky a než část sním a než vyjedu, déšť slábne a jednu v něm jen asi 10 km. Vedro není, vysvlékám nepromok až na benzínce V Slovenské Bistrici ve Slovinsku. Tankuju Evo100+ a ještě nevím, že to bude nejlepší benzín z celé cesty.
Pension nacházím snadno, ze zprávy na bookingu vím, že už bude zavřeno a podle instrukcí a fotek snadno najdu vchod. Bez kódu, bez zámků, odemčené jsou jak hlavní dveře do ubytovací části, tak pokoj pro mě. Budova, její nejstarší přízemí, kde mám pokoj, bude dost staré. Má klenbové stropy, díra k oknu je spíš tunel ve zdi 80 cm tlusté. Slibovaná WiFi sem nedosáhne, signál mobilní sítě je slabý, jen stáhnu GPX log z navigace a jdu spát.

den 17. pondělí, 686 km, Prevalje (SI) – doma

Poslední den a počasí jak malované. Nejkratší cestou bych byl doma už brzy odpoledne a byla by škoda nevyužít počasí. Přes Turracher Höhe (značku upozorňující na stoupání 23% nemají jen tak někde a jet ten krpál, to stojí za zážitek), kolem jezera Turrachsee, přes Obertauern (tam bez fotek, před vrcholem bylo zúžení se semaforem a při představě, že kvůli fotce z místa, kudy jedu po x-té měl kolona předjede a bude zdržovat při úžasném sjezdu dolů, ani nepřibrzdím a projedu sedlo co nejrychleji limit dovolí), údolím potoka Fritzbach (silnice B99), údolím řeky Salzach (silnice B159) s úchvatnými pohledy na okolní skály až na letiště v Salzburgu, k budově Hangar 7. Včerejší tankování Evo100+ u MOL byla dobrá volba, motor běží měkce, bez jediného cinknutí při přidání plynu v tahu. Předepsaný benzín je 98 oktanů a ač má motor čidla klepání v každé hlavě, podle kvality paliva méně nebo více "zacvrliká" po přidání plynu, než lehce uberu nebo než se s tím řídící jednotka motoru vyrovná. Na tak dnes, kdy mohu i v prudkém stoupání na Turracher Höhe kdykoli při předjíždění "zatáhnout" a motor jde čistě, bez detonací.
V budově Hangar 7 je expozici Red Bull, nevybírají vstupné a obměňují exponáty, vždy je tu něco nového. Od poslední návštěvy přibyla stíhačka P-51 Mustang k dřívější P-38 Lightning, obě v úpravě leštěného hliníku. Není tu B-25 Mitchell, místo něj menší cvičný T-28 Trojan. A mnoho dalších.
Pro fanoušky filmu a seriálu Hvězdná brána, resp. boční linie děje v seriálu Atlantis, existuje místo, které by neměli vynechat. Na okraji města Marchtrenk, na GPS souřadnicích 48.1818617N, 14.1316853E stojí hvězdná brána a dvě sochy strážců času.
Stejně s cestou na jih udělám výjimku s použitím dálnic, celou současnou D3 od Kaplice před Miličín a pak D1 k Praze. Motorku zavírám do garáže před západem slunka, několik minut po osmé hodině. Celkově najeto 6206 km za 17 dnů. Vracet se včera, kličkovat mezi bouřkami nebo moknout, bylo lepší protáhnout to o den a jet za slunečného počasí.

shrnutí cesty
začátek cesty	2. 8. 2025
konec cesty	18. 8. 2025
najeto	6 206 km
náklady na palivo	13 049 Kč
náklady na ubytování	690 euro, až na jednu výjimku přes booking.com
styl	asfaltové silnice, výjimkou 12 km tam + 12 km zpět do Lukomiru
průměrná spotřeba	5,25 l/100km

ceny benzínu přepočtené na CZK (v závorce počet tankování)
Česko	39,69 . . (3x MOL Evo100+)
Rakousko	43,59 . . (2x super98+)
Chorvatsko	40,69 . . (2x super95, 1x N100)
Černá Hora	37,77 . . (3x super98)
Albánie	44,44 . . (4x super95)
Severní Makedonie	31,37 . . (1x eurosuper100)
Řecko	49,14 . . (2x super100)
Bosna a Hercegovina	30,27 . . (1x super95, 2x super98)
Slovinsko	41,97 . . (1x MOL Evo100+)