Sardinie a Korsika 2024

Pro rok 2024 rozšiřujeme skupinu M+M+M na 4M, přidává se Martin. Jedeme na tři týdny na Sardinii, Korsiku a Elbu.

kam: ostrovy v Tyrhénském moři: Sardinie, Korsika a Elba

čím:	já:	BMW R1200 ST z roku 2007, před odjezdem stav tachometru 78 297 km.
	Mára:	Yamaha XTZ1200 Super Tenere z roku 2020.
	Milan:	CF Moto MT800 z roku 2022.
	Martin:	Triumph Tiger 1200 Rally Explorer z roku 2023.

kdy: Odjezd v sobotu 15. června, na tři týdny.

jak: S vyloučením dálnic a "alpským stylem" = bez stanu, bez spacího pytle, bez zásob, bez vařiče a podobných zbytečností, bez každovečerního stavění a ranního bourání výškového tábora :-)

kudy: Viz "klikací" mapa na konci textu.

Změnou od minulých let bude letos plánování noclehů na ostrovech, jiné než při přesunech po pevnině. Na ostrovech máme naplánované okružní vyjížďky, pro větší Sardinii dvě ubytování pro každou polovinu jinde, pro Korsiku jen jedno na celý pobyt. Pouze z domova k trajektu a pak zpět od trajektu domů bude stejný s minulostí, každý den odpoledne podle počasí a kondice budeme rezervovat ubytování přes booking.com. Stejně s předchozími lety povedeme zápočtovou tabulku pro platby vstupného, jídla, ... hromadně, platí vždy ten, co je nejvíc v mínusu.

den -4. až 0., doma v garáži

Na současnou motorku se snažím portovat úpravy z předchozí, tj. přední rám z R1200 GS a podvozek Öhlins TTX EC z předchozí. K tomu vylepšenou verzi "lešení" přední kapotáže, s náhradou hlavního odlitku z lehkých slitin a plastového prostorového příčníku frézovaným hliníkovým, s náhradou původního mechanismu plexi-štítu jiným, s větším rozsahem posunu plexi a s možností nastavení náklonu plexi. S podvozkem se pojí náhrada brzdové hadice za delší a tím vznikl první zádrhel, první z mnoha.
- brzdy nejdou odvzdušnit, nepomáhá procedura pomocí diagnostiky se zapnutím čerpadla ABS, zabere až rada nuceně odsát kapalinu z brzdiče stříkačkou za současného mačkání páčky spojky
- vybalená sada předních brzdových desek má prasklý blistr a jedna deska chybí, dočasně ji nahradí nejméně jetá z vytažených z motorky
- nejde usadit nádrž, při násilné montáži pancéřové olejové hadice 7/16" na 12 mm nátrubky se mi povedlo zlehka přiohnout trubku vratné větve
Kolem třetí hodiny ráno zvažuju napsat spolucestovatelům, ať se staví ráno u mě pro lodní lístek a že já přijedu některý další den. Nakonec to tak nějak seskládám, před sedmou ráno píšu ať na mě nečekají na smluveném místě, že je doženu někde cestou.

den 1. sobota, 652 km, doma - Klobenstein / Collalbo (Itálie)

Po probdělé noci v garáži, koupeli, snídani a sbalení vyrážím na cestu se čtyřhodinovým zpožděním. Původní předsevzetí nepoužít dálnice bere za své, po trase D4 -> Strakonice -> Strážný -> Passau najíždím v Německu za Pöckingem na prolínající se A94/B12, později na A8 a dálnici opouštím až na hranici s Rakouskem. Noční rychlá práce si vybírá první daň, vibrace vyklepaly dvě matice ze čtyř držících plexi. Nakupuji samojistící v OBI u Pöckingu a fixuji plexi. Druhou daň zjistím při oblékání nepromoku, nedbale utažené šroubky kapotáže šly vlastní cestou, volný roh levé kapoty se na dálnici nafukuje a odstává. Šrouby z méně důležitých míst kapoty pod sedlem se stěhují na přední roh a už zase se dá jet po dálnici rychleji.
Třetí daní je únava, mikrospánky, espresso ani energy drink nezabírají. Jednu zastávku ve městě Wörgl využívám opět u OBI, s úmyslem doplnit šroubky M5, jenže tato prodejna má omezený sortiment, šrouby volně sypané nejsou a krabičkách je takové, co se mi nehodí. Je to poslední samostatná zastávka, na další před Innsbruckem na mě čekají tři parťáci a dál jedeme společně. Chtějí až do Itálie na nocleh, což se mi nehodí k mé únavě až vyčerpání, tak sním "rychlý cukr" ve formě celé tabulky čokolády Milka a zapiji to RedBullem. Zvažují obléct nepromok a ptají se i mě. Jedu v něm už dvě hodiny, odpovím.
Jaufenpass / Passo di Monte Giovo vynecháváme a volíme kratší cestu přes vyšší Penser Joch / Passo di Pennes (2211 m.n.m). Nahoře je mlha, že by se dala krájet, mlha, jakou neměl ani Rákosníček u svého rybníčku. Bez potíží najdeme adresu, kde by měl být Laerchhof, ale není. Je tam hotel Tann, na první pohled větší a značně luxusnější hotel. Milá paní recepční nás posílá dolů k jezeru, jenže tam je hotel úplně jiného jména. Delším hledáním nacházím potřebné souřadnice, místo se jménem Lärchhof (pozn. podle pravopisu němčiny je záměna "ae" za "ä" korektní, povolena od vynálezu psacího stroje a jejich importu z britských ostrovů, kde přehlasovaná písmena chyběla), k našemu údivu jen "tři zatáčky" nad hotelem Tann. Cestou kolem všichni spontánně a bez domluvy ukazujeme vztyčený prostředník směrem k hotelu Tann.

den 2. neděle, 412 km, Klobenstein / Collalbo (Itálie) - Genova (Itálie)

Ráno zkoušíme hledat benzínku s placením hotovostí, z předchozích cest hádám, že je to marné a umocněné nedělí se zavřenými obchody. Po seznámení se s procedurou autorizace bankovní kartou u jediného terminálu pro mnoho výdejních stojanů všichni nabereme plnou, všichni až na Milana, který si dal malý limit pro čerpání a ten došel dříve než hladina benzínu k plnícímu hrdlu. U snídaně pod lezeckou stěnou na Cima le Coste debatujeme o trase dál k Janovu. Prý tunely po západním břehu Lago di Garda je to blíž. Možná blíž, ale asi ne rychlejší než po hřebeni nad východním břehem, přes Passo di San Valentino, Passo Pozza della Cola, Passo del Casello, passo ... Málo co zpomalí více, než cyklista na úzké silnici či v tunelu a za ním jedoucí Germán u středové čáry a čekající na místo k předjetí s odstupem na šířku autobusu. Během jedné zastávky na protažení zalomených nohou, ze zbytků nalezených u váhy a myčky na kamiony, sestrojím nouzový doraz centrálního stojanu. Před odjezdem nebyl čas extrahovat správný z druhé motorky, stojící na něm bez tlumičů. Delší tlumiče dají vyšší světlou výšku a lepší pohodlí, ale více skloněné rameno zadní kyvky se opře o zaklopený původní centrální stojan dříve než tento o svůj doraz. Nejen že to vydávalo divné zvuky, též to odíralo kyvku zespod.
I tak jsme v přístavu včas, projedeme první kontrolu, druhou kontrolu a až u třetí stojíme. Prý vytištěný papír je jen potvrzení o zaplacení zálohy musíme do patra, k okýnku, pro lodní lístky. Od závory musím tlačit, nenastartuji, po několikátém pokusu to vzdá baterka. Uklidňuji se, že než získáme lodní lístky, baterka se zmátoří. Tak se i stalo. U okýnky GNV ukazuji papír o platbě, vydání lístků prý není problém, ale úředník chce vidět pasy/ID všech čtyřech cestujících. Po dodání vydává lístky, dole u závory fialové nálepky s textem Olbia, které nalepíme na plexi. Co nedostáváme a nevíme, u kterého mola kotví "naše" loď. S menšími zmatky, s mým najetím do lodi mířící do Porto Torres a vykázáním mě ven, po předběhnutí fronty aut dírou v betonových svodidlech přijíždíme k lodi jménem Rhapsody ve chvíli, kdy se začínají naloďovat první motorky. V bludišti úzkých chodbiček najdeme svou kajutu, někteří stihnou i sprchu a jdeme k baru na horní palubu. DJ, co vypadá, že bydlí na hřbitově, "jede bomby" z aparatury a dá se to přežít jen konzumací Mojita nebo piva. Jdeme spát až po zavření baru.

noc 2. z neděle na pondělí, 408 km, Genova (Itálie) - Olbia (Sardinie)

Plavba byla klidná, moře jako zrcadlo.

den 3. pondělí, 267 + 148 km, Olbia (Sardinie) - Mandas (Sardinie)

Hlášenštině z lodního rozhlasu není moc rozumět, nějak rozklíčujeme že řidiči vozidel z paluby 3 mají se shromáždit na palubě 9 a čekat na další pokyny. Čekání se protáhne snad na hodinu, někde se rozdělíme na jiné schody, a zatímco já už jsem z lodi venku, kluci čekají u zavřených dveří pod schody a setkáváme se až venku na molu. Po dokoupení pití a občerstvení u EuroSpinu (něco jako Lidl) moje motorka opět nestartuje. Odmítám nabídku na roztlačení, napojím diagnostiku a zjišťuju nefunkční čerpadlo paliva. To nemusí nutně znamenat mrtvý motor čerpadla, často umře jen regulátor napájení čerpadla. Po sundání kapoty s úmyslem přemostit regulátor nacházím nedostrčený napájecí konektor čerpadla. Jedno zatlačení, dosunutí konektoru a oprava je hotová. Motorka chytá na první pokus, montuji zpět kapotu jedeme za zážitky.
Prvním je jeskyně Grotta di Ispinigoli, jedna z největších na Sardinii, s obrovským centrálním stalagnátem. Než absolvujeme prohlídku jeskyně, otevřou jedinou restauraci v okolí. U vstupu se chlubí Michelinskými hvězdami z let 2017 až 2021, avšak jak řekl Bohuš Stejskal ve filmu Dědictví, "hrajete machry a hajzly máte na chodbě". Jídlo bylo výborné, to ano, avšak obsluha měla kvalitu učňovského střediska. Zapomínali donést objednané pití a Milanovi donesli jiné jídlo, než si objednal. I tak necháváme nějaké dýško, jídlo bylo skvělé. Od jeskyně jedeme do hor a v rychlých zatáčkách začínám mít čím dál silnější pocit, že ložiska zadního kola jsou na konci života. Sice nebrní do stupaček, ale podezřele se vlní. Ač mě při montáži delších tlumičů napadlo vzít si nějaké prkýnko na podložení centrálního stojanu, nestalo se tak, na odpočívadle zkouším nejprve vystouplý balvan skály z povrchu, ale ten je napříč s velká sklonem. Martin najde vhodné dva placáky pod svodidlem, sice zadní kolo není plně ve vzduchu, ale odlehčené natolik, aby se potvrdily nejhorší obavy - kolo má vakl, nejméně jedno z ložisek je těsně před smrtí. Nezávisle každý hledáme nějaké řešení. Já obvolávám inzeráty z tipmoto.com s tím, že bych si nechal poslat kompletní zadní převod a vyměnil to sám někde na chodníku (na to nářadí mám). Milan našel servis s referencemi v Tortoli, dole u moře. na první pohled je to jen pneuservis, motorkáři jsou vzadu za budovou. Neopraví, ale dali tip na Denanni motorsport v Nuoro, zavolali tam a domluvili příjezd. Mezi tím volám na asistenci Generali Česká, prý všichni operátoři jsou zahlceni a prý zavolají, jakmile to bude možné.
Rozdělíme se, Milan s Martinem jedou do ubytka na check-in, Mára mi dělá doprovod to Nuora. Než vyjedu z Tortoli, zvoní telefon a přestane, než stihnu zastavit a sundat přilbu. Asistenční služba. Volám zpět, zvoní, zvoní, nezvedají ..., tak pokračujeme v cestě. Servis nacházíme snadno, sloužící mechanik mi dělá radost vytažením nových ložisek z regálu, a tak se těším na brzkou opravu. Sepisujeme zakázkový list, nasedám k Márovi coby batůžek a jedeme bydlet do Mandasu, do B&B Mitzixeddas.

den 4. úterý, 0 km, B&B Mitzixeddas

Volám a dopisuji si se servisem Denanni Motorsport, prý mají všechen potřebný materiál, ale málo času. První odhad dokončení je v pátek, nejpozději v pondělí. To se mi nelíbí, nabízím expresní příplatek, ujišťuji jej, že platba bude hotovými bankovkami a ne kartou.
Relaxuji, půl dne prospím a doháním spánkový dluh z pátku. Večer symbolicky jednou lahvinkou místního likéru oslavíme dvoje jmeniny Milanů a Márovy narozeniny.

den 5. středa, 0 km, B&B Mitzixeddas

Zkouším najít nějaký urychlovač vyřešení problému. Nejprve na ebay najdu celý zadní převod z bouračky, v Itálii, ale i ten by asi putoval na ostrov déle než jeden den. Zkouším znovu asistenční službu, nechť zjistí možnost opravy v autorizovaném servisu BMW, kde se se mnou nechtějí bavit anglicky. Prý nemají díly skladem a objednali by je až po dovezení motorky, demontáži a vyhodnocení stavu. Při italském tempu by to rychleji nebylo.
Odpoledne posílá Denanni Motorsport fotky rozloženého převodu, ložiska i gufera mají skladem, neboť prý toto dělají asi 50x za sezonu. Snad to do večera zkompletují a zítra budu moct motorku vyzvednout a pokračovat v cestách po ostrovech. Po páté hodině přichází ta nejlepší zpráva: "Máte to hotové, přijeďte si." Naplánujeme to na další ráno.
pozn.: Nebyl to poslední letošní výdaj za ložiska, viz příjezd na pevninu a výměna převodu za novější, s otevřeným nekrytým ložiskem.

den 6. čtvrtek, 300 km, okružní vyjížďka

Večer vyhrál Martin los a veze mě do Nuora pro motorku. Budíček na šestou, rychlá snídaně, tentokrát rychlejší trasa po rovné silnici přes Sanluri, kolem Oristana do Nuora. Tiger 1200 svižně pádil, 160 km dal za hodinu a půl. Rychlé pozdravy a zdvořilostní fráze, zaplatím €700 a jedeme na check-point se zbytkem party. Markovi trochu měníme plán, jedeme ke skále připomínající Ďáblovu věž ve Wyomingu (znáte z filmu "Blízká setkání třetího druhu"). Nahoru ve vedru někteří odmítají jít, tak jen vyfotíme jedeme se užít další porci zatáček cestou k útesu Pedra Longa, kde stihneme též oběd. Fotit panoramata v horách se nedaří, už třetí den je ve vzduchu tolik prachu, že není vidět slunko. Před koupáním u zbytků majáku Torre di Bari dokoupím v jednom z obchodů pro kutily sítě "CFadda Fai da te" nějaké šroubky na kapotáž a prkýnko pod krátký centrální stojan. Cestou do ubytování nás lehce zdrží pohřební průvod, jdoucí po hlavní silnici z obce Nurri na hřbitov.

den 7. pátek, 329 km, Mandas (Sardinie) - Irgoli (Sardinie)

Dnes se stěhujeme z jihu Sardinie na sever, měníme základnu z města Mandas na Irgoli. První dnešní kulturní zastávka měla být v Su Nuraxi di Barumini. Třetí pokus o dozvědění se něčeho o historii civilizace Nuragů nevyšel, neb při příjezdu ráno před desátou nám nabídli první komentovanou prohlídku až v půl dvanácté. Bez prohlídky nelze. No, čekat se nám nechce, a tak pokračujeme dál, k vyhlídce S'Archittu, s děravým útesem a pak na zříceninu hradu Malaspina. Počasí se lepší, ve vzduchu již není prach, dají se fotit panoramata s výhledem do dálky, což činíme na Vista Point a poté na zrušeném lomu Belvedere della cava di Monteleone Rocca Doria.
V Macomeru si sami vyrobíme nepěkný zážitek na jedné z křižovatek. Máru, navigátora, překvapí auto vyjíždějící zleva z vedlejší, při jízdě krokem zastaví takřka na místě, ale za ním jedoucí Martin toto nečeká a nedobrzdí. Vidím, jak Márova Tenerka lehce poskočí, ozve se praskání plastů a Martinův Tiger si lehá na pravý bok. Než stihneme odstavit motorky, Martin má Tigera na kolech a ohledáváme škody. Tenerka má jen oleštěný pravý kufr od tygřího předního kola, zato Tiger utrpěl prasklý "zobák" a jeden z úchytů světlometu. Vyřeší to stříbrná univerzální lepící páska a za méně než čtvrthodinku pokračujeme v cestě.

den 8. sobota, 301 km, okružní vyjížďka

Sardinské a obecně italské zvyky s otvírací dobou památek jsou podivné. V Nuraghe di Seruci jsme (tedy kolegové, bylo v dnech mého pauzírování vadným ložiskem) byli brzy ještě bylo zavřeno. Den na to, v Nuraghe Arrubiu, to vypadalo, že letos snad otevřeno nebylo ani jednou. Dnes Castello Di Burgos, mělo být otevřeno od desáté, a není. Brána zavřená, nikde ani živáčka. Asi nepracují v sobotu.
Lehce zdržujeme u benzínky Agip v Ottaně. Použít bezobslužné čerpadlo s předautorizací kartou v terminálu umíme, ale tady nefungoval (nešel zvolit) jeden stojan ze dvou, k tomu to neakceptovalo kartu Milanovi a Markovi. Nejrychlejší pomoc: za Marka platím já svou kartou, Milan vytasí záložní kartu jiné banky a uvolníme stojan čekajícím místním. Ve stoupání přes městečko Teti zaujme pojízdný gril, ke kterému se vracíme z vyhlídky Punta Sa Marghine, vyhlídky s úžasným výhledem 360°, s kapličkou a snad obětním stolem? Gril jsme stihli, sice kuřata již byla slíbená místním a vyprodaná, ale náhradní teplá Ciabatta s hovězími plátky byla skvělá. Barista ve vedlejším bistru má nějaký problém, kávu si dáváme na náměstíčku v Talaně. Mezi tím zdoláme Arcu Correboi, s 1246 m.n.m. nejvyšší asfaltový průsmyk na Sardinii a kocháme se vyhlídkou na moře z Terrazza Regina della Pace.
Naučili jsme se zdejší systém odpolední siesty, zavírá se kolem poledne a znovu otvírá odpoledne nebo až v podvečer. Mořské Acquario di Cala Gonone jde proti tomuto systému, zavírá v 17:00 a my přijíždíme v 17:02. Smůla. No co, radost z právě projeté SS125 od Urzulei k odbočce do Cala Gonone nám to nezkazí. V dnešním čistém vzduchu bez prachu, s panoramatickými výhledy, je průjezd násobně záživnější, než byl v pondělí. V obchodě DeSpar nakoupíme místní pochutiny k večeři, dnes "domácí", bez restaurace.

den 9. neděle, 222 km, okružní vyjížďka

Po ranním deštíku máme plán na 325 km, který vzal za své jak dlouhou prohlídkou nástěnných maleb města Orgosolo, tak dlouhým obědem, deštěm a potížemi s bankovní kartou při tankování. Postupně: Orgosolo je horské městečko proslulé množstvím graffiti na fasádách domů, někdy naivní umění a někdy reakce na politiku v době vzniku malby. Prohlídka trvala poměrně dlouho + nakoupili jsme místní uzeniny k večeři a dali si místní zmrzlinu v gelaterii. Druhé zdržení bylo vyjížďkou po kamenité cestě na Monte Bruncu Spina a třetí obědem, jídlo výborné ale obsluha laxní. Bouřky v horách byly důvodem k velké změně plánu a trochu přispěla i příhoda s bankovní kartou při tankování:
Na Sardinii v horách, široko daleko jediná benzínka, a jak je zdejším zvykem, tak samoobslužná. Přijedeš ke stojanu, otevřeš víčko nádrže a jdeš autorizovat bankovní kartu. Display ukazuje obrázek přeškrtnuté karty a cosi italsky, přepnout do angličtiny nejde.
Vrazíš tam kartu, a nic.
Otočíš se na zbytek party: "Kluci, nežere mi to kartu".
Odpověď kamaráda: "Musíš jí pomoct, vraž ji hloub."
Pomůžeš si jinou kartou, zasuneš hloub, a nic.
Vyleze ven provozovatel benzínky a bistra, nějak se domluvíme, že terminál na karty nefunguje a lze platit pouze hotově. No jo, ale kartu mám uvnitř !!! Přinese otvírák a čumí dovnitř jak husa do flašky.
Prý: "Jsi mechanik? Máš nářadí?"
Odpovím jako Ital, umím všechno a až když přijde na akci, přemýšlím, jak to provedu. Vytáhnu z motorky nářadí, kolegové podrží display na kabelech a za asistence provozovatele rozebíráme automat 🙂 Kartu vydolujeme, prší, a tak jdeme na kávu. Platit prý nebudeme, neb jsme si sami extrahovali kartu z terminálu 😃
Zkracujeme trasu, vynecháme přehradu a nejbližší cestou přes Nuoro jedeme do ubytování. Počasí se zlepší, a tak neodoláme vyjet na vyhlídku se sochou sv. Františka.

den 10. pondělí, 330 km, okružní vyjížďka

Na Sardinii se prý v letních měsících můžete také výjimečně setkat se srážkami, ale ty jsou nárazové a většinou během několika hodin odezní. Inu, my měli dnes výjimku. I přes brzký ranní výjezd chvilku po osmé hodině jsme museli do nepromoků ...
Za slunečného rána nejprve procházíme po areálu Area archeologica di Loelle, dnes opuštěném a volně přístupném a nehlídaném, ... až na kočku, co mě nechtěla pustit z hrobky ven. Poté vystoupáme do chladna na hoře Punta Balistréri a pokud jste fanoušky seriálu "Opuštěné megastavby", možná si vzpomenete na díl o zdejších anténách. Areál je nyní volně přístupný, chátrá a ku podivu lze vylézt až na vrchol antény. Chátrání podpořila soutěž, kdo se od zábradlí strefí přes propadlou střechu do toalety o několik metrů níže. Nyní k výjimce se srážkami - na Punta Balistréri jsme vyjížděli po dešti, další bouřka přicházela od protilehlého hřebenu a my stihli tak-tak sjet do poloviny kopce k restauraci La Baita Limbara. Jídlo bylo výborné, i když hamburger byl bez housky i bez masa a "zuppe ..." nebyla polévka ale něco jako slaná žemlovka. Plán přečkat déšť nevycházel, resp. déšť sice přešel, jenže následoval další, takže nezbylo než navléct nepromoky a v nich jet až do Olbie. Za slunka, v mezeře mezi mraky, stihneme prohlídku Tomba dei Giganti Su Monte 'e S'Abe (tzv. hrobku gigantů) i vylézt na hrad Castello di Pedres. Během nákupu večeře se přiblížily dva další mraky, s porušením vlastní zásady nepoužívat dálnici se z obchodu po nákupu večeře zrychleným přesunem přemístíme do ubytování, vily Su Navru, jen s lehkým navlhnutím.

den 11. úterý, 301 km, okružní vyjížďka

Dnešek skoro jako včerejšek přes kopírák, kličkování mezi dešťovými mraky a s tím spojené změny trasy. Popořádku: ráno za slunečného počasí výšlap od parkoviště k mariánské svatyni Chiesa di Nostra Signora di Gonare, odkud je byly nádherné výhledy do kraje. Z nepozornosti páchám církevní přestupek a bez košile vlezu před oltář, a ještě drze fotím. Než stihneme dojet k přehradě Santa Chiara del Tirso, tankujeme a pak přes hodinu čekáme u kávy a croissantu, až se počasí umoudří, a dešťové mraky odmigrují do jiného údolí. Přes zákaz vjezdu zkrátíme si cestu k dnes již nepoužívané a z obou stran zatopené přehradní hráze Santa Chiara del Tirso. Svého času to byla nejvyšší umělá údolní přehradní hráz na planetě, stavěná v letech 1917-1924, polovypuštěná z bezpečnostních důvodů v roce 1963 po tragedii na přehradě Vajont a nakonec od roku 1997 se ocitla takřka celá pod hladinou rozšířeného přehradního jezera, vzniklého stavbou nové hráze asi 4,5 km po proudu řeky Tirso pod původní hrází. Udržet se suchými se nám nedaří, lehce zmokneme za Macomerem, konec srážek přečkáváme v dálničním podjezdu. Nedaří se ani jinak, platíme €7 za hlavu za prohlídku Necropolis of Sant'Andrea Priu, avšak většina podzemních prostor je zamčená a mám jen několik fotek přes hustou mříž. Nezdar pokračuje v "restauraci" Agriturismo Sas Abbilas, kam přijedeme kolem páté odpoledne. Prý vařili oběd, večeře bude až po osmé. Nakoupíme tedy něco v CONAD Superstore v Nuoru a už bez deště dorazíme do ubytování. Končí poslední celý den na Sardinii, zítra přeplouváme "pivním trajektem" (pozn.: Ichnusa Lines, stejného jména je na Sardinii pivo Ichnusa) z přístavu Santa Teresa Gallura do Bonifacia na Korsice.

den 12. středa, 296 km, Irgoli (Sardinie) - Ucciani (Korsika)

Budíček v šest ráno, sbalit, vynést odpadky a být před desátou na molu v přístavu Santa Teresa di Gallura, to byly hlavní úkoly dnešního dne. Byly splněny beze zbytku. Cestou k pobřeží na Sardinii pobavila směrová cedule "Bonifacio" a nudu na molu při čekání na trajekt zahnala vášnivá debata o fyzice, náklonu v zatáčce a vlivu vysedávání na náklon. Během krátké plavby nebyl výpadek signálu mobilní sítě, tak-tak stihnu zveřejnit na facebook zápisky a fotky z prvního týdne cesty a už přirážíme k molu v Bonifaciu.
Ostraha v přístavu vyžaduje nasazenou přilbu už při výjezdu z lodi, ještě stihnu projet a zastavit až u chodníku na kraji prudkého stoupání od mola do města, Milana donutí zastavit a přilbu nasadit. Korsika nás vítá nádherným slunným dnem, poměrně hustým silničním provozem a neklouzavými "hady" na silnici. U oběda se přeškolujeme z italštiny na francouzštinu a moc nám to nejde. Mobilní signál je slabý, v překladači francouzštinu nemá staženou ani jeden z nás, nakonec donutíme obsluhu restaurace v osobě staré dámy k angličtině a nějak si objednáme jídlo i pití. V předstihu najdeme bookovaný apartmán ve starém domě na vsi v horách, vypereme a jdeme na večeři do jedné ze dvou místních restaurací.

den 13. čtvrtek, 303 km

Den plný zážitků jak jízdních - col de Vergio, až slečnu v občerstvení co byla otrávená jak indiánský šíp a cenu tří sendvičů a jedné placka ve výši večeře na vsi i s dezertem na závěr, tak zážitků pro oko - kaňon řeky Le Golo s pidi přehradou, vyhlídka Tête de Chien, ... a mnoho dalších, panoramatických - m.j. pobřežní D81 od Cargèse do Tiuccie. Jedním z posledních zážitků dneška je výjezd do lyžařského střediska Val d'Ese, o kousek výš než na Sněžku. Asfalt skončil v 1623 m.n.m. i když Garmin mi hlásil 1630.

den 14. pátek, 295 km

V hustém provozu v Ajacciu mi vytanula vzpomínka na ranní otázku: "Máro, který okruh dnes pojedeme?" a odpověď: "Desítku, teď ráno by nemusel být v Ajacciu hustý provoz". Skutečnost? Proplétáme se centrem k Piazza d'Austerlitz s Napoleonovým pomníkem. Není to na fotku, celý týden probíhá jazzový festival, před pomníkem rampy s osvětlením a repro, celý plac plný židlí. Posnídáme v místní kavárně crêpes, v mém případě "avec frambois", česky palačinka s malinovou marmeládou. Z centra na Pointe de la Parata, ani jeden nemá chuť porušit se mnou zákaz vjezdu a vyfotit motorku až na konci, a tak tam jdeme pěšky. Bez výšlapu k majáku, kam je zákaz vstupu.
Nádrže motorek i žaludky chtějí své, vyřešíme v jednom místě, u benzínky ViTO a v restauraci La Forge. Benzín prý divně smrdí, nicméně je to jeden z nejlepších za celou cestu. Paní v restauraci automaticky přejde do angličtiny, denní menu psané křídou na tabuli prý už není, tak riskuju a volím korsickou specialitu, Tripette à la mode corse. Translator přeloží tripette jako trojčata, čekám nějaké překvapení. Hluboký talíř, spíše mísa s lemem, plná drštěk v rajčatové omáčce, kolečka mrkve a tři poloviny obrovských vařených brambor. Lahůdka. Dezert ve formě vanilkové zmrzliny už se skoro nevešel. Dál cesta plná zatáček, jako každý den, přes průsmyk Col de Bavella k moři, krátká koupačka, průsmykem Col de Sorba zpět do vnitrozemí, nakoupit a "domů". Dnes je velké prádlo, včetně propocených kalhot. Zítra sanitární den, jen v šortkách, triku a žabkách k moři, tedy stylem "na Itala".

den 15. sobota, 90 km

Odpočinkový den vyšel na 100%. Ráno se protáhlo takřka do poledne, alespoň včera vyprané kalhoty stihly uschnout. Po přesunu k pláži Le Liamone Beach, u ústí řeky Liamone, začínáme obědem v místní restauraci. Opět risknu objednat jídlo s názvem z části nepřeložitelným, jisté je jen pistáciové pesto na konci. Dostanu mísu nudlí s omáčkou jako u špaget, s mozarellou navrchu a vše dochucené pistáciovým pestem. Dezert nesmí chybět, dnes pistáciové tiramisu. Pak koupel, slunění a zpět do hor.

den 16. neděle, 323 km

Dnešek mohl být krásným pohodovým dnem plným panoramatických výhledů, nebýt Martinovy zdravotní indispozice už od včerejší večeře. Rozhodl se relaxovat vleže, a tak byla vyjížďka jen 3M. Tankování potvrdilo nižší spotřebu s pátečním, údajně divně smrdícím benzínem. Později odpoledne i dnešní zdá se být ze stejné várky.
Cestou do Calvi musíme zastavit na Col de San Colombano, sice jen 692 m.n.m., zato s úchvatným panoramatickým výhledem. V Calvi na náměstí u citadely posnídáme palačinku, zchladíme se zmrzlinou a jdeme se kochat výhledy na moře a hory. V tom pokračujeme na kopci nad městem u Notre-Dame della Serra. Cestu po D81b od zátoky Nichiareto až k zálivu Galéria nazval Milan korsickou pomstou. Povrch horší než středočeská okreska, roleta kombinovaná s výtluky, jedno velké utrpení. Vše vynahradil výhled z Bocca di Palmarella a pak barevné skály kolem pobřežní silnice až k přístavu Porto. S Márou utrácíme každý €2.5 za prohlídku Janovské věže, Milan zůstává na molu u vody. Poslední vyhlídkou dne je Col de Sevi a kousek za ním nefalšované korsické vnitrozemí. Silnice D4 z obce Murzo směrem na jihovýchod je zpočátku úzká jak kozí stezka, je na ní zákaz vjezdu vozidel nad 3,5 tuny. První desítka kilometrů má sem-tam nerovnost, zbylé tři desítky jsou hladké, vozovka se postupně rozšiřuje a před napojením na T20 je kus nově rozšířený a s novým povrchem.

den 17. pondělí, 334 km

Včera večer nás paní domácí vyhnala parkovat ke škole, v ulici u domu probíhá výstavba kanalizace a dnes to došlo až k domu, kde bydlíme. Ráno se proplétáme mezi mini-bagrem a mini-nakladačem. Po natankování u stejné benzínky jako včera stoupáme do lyžařského střediska d'E Capannelle. Míjíme na úzké horské silnici podezřele moc, víc než jeden, těžkých osmikolových náklaďáků. Těsně před vrškem je cedule o silnici ve výstavbě a parkoviště u lyžařského vleku právě dostává asfaltový povrch. Na fotku se místo najde, nepřekážíme v práci a prcháme dolů. V Cozzanu poobědváme, ve studené tůni vodopádu Cascade de Zicavo nemá ani jeden chuť se koupat, přes Col de Vaccia dojedeme k přehradě Barrage de L'Ospedale. Zákaz vjezdu na plácek s výhledem na hráz a vodu není, mezi balvany motorka projede.
Před třemi lety byl z vyhlídky U Pinu Tortu lepší zážitek, dnes obloha skoro splývá s hladinou moře nad zálivem a městem Porto-Vecchio. Lehce hustší provoz na silnici T10 směrem na Bastii nějak prokličkujeme, přes průsmyk Col de Perelli objedeme bouřku v horách, z Col de Morello máme krásný výhled na Bastione di Pasciola (Fort de Vivario) a všechny tři mosty Pont du Vecchio (nový na T20, železniční projektovaný Gustavem Eiffelem a starý silniční pod ním). V malé prodejně ve Vivariu doplníme zásoby k večeři a s prvními kapkami deště jsme "doma".

den 18. úterý, 301 km

Předposlední den Korsice začínáme vyhlídkami, zříceninou kostela a půlkilometrovou vycházkou k vodopádům, kterou nám vyhládlo a jedeme do vyhlídnuté restaurace Auberge des Deux Vallées na Col d'Arcarota. Recenze na google nelhaly, kuchař umí vařit skvěle. Cestou do horského střediska údolím d'Asco zažívám horkou chvilku, protijedoucí pick-up potkávám těsně před apexem zavřené levé zatáčky. Už už si vybírám travnatý plácek mezi asfaltem a svodidly, ale povede se mi narovnat motorku, přibrzdit, vyhnout se autu a pokračovat dál. Mít boční kufry, asi by levý měl další šrám k tomu z předloňska z brodu na jihu Albánie. Večer si musím zkontrolovat spodky. V Haut Asco potkávám známého z autoklubu, se kterým jsme se též náhodou potkali předloni v Albánii na odlehlém severu. Náhoda nevídaná. Oba jsme zvědaví, kde se potkáme napřesrok.
Dnešek je dost zvířecí, stáda koz, skupinky prasat, nějaké ty kravky s telaty, ... jeden černý vepř přeběhne Márovi napříč přes silnici dost natěsno, obejde se to bez následků. Při poslední večeři děkujeme místnímu restauratérovi za všechny dny a objednáváme nějaký místní digestiv, ukazujeme že 5 kousků, i pro něj. S úsměvem donese místní korsickou specialitu - myrtový likér. Ve sklenici s kostkou ledu, tmavočervená hustá tekutina, chutná tak trochu po višních. Nechává nám celou jednu lahev domů, na vzpomínku na Korsiku.

den 19. středa, 344 km, Ucciani (Korsika) - Bastia (Korsika)

Dnešek je posledním dnem na Korsice. Zbývá nám objet Cap Corse, severní výběžek ostrova. Začínáme u vodopádu Cascade du Voile de la Mariée, ke kterému se ani jednomu nechce, mraky se blíží, takže se vracíme na T20, na hlavní průtah středem ostrova zamíříme k severu. Déšť nás dožene na vyhlídkovém místě Bocca di Vezzu, mraky za námi i před námi, nezbývá než se po marném pokusu vrátit na vyhlídku a obléknout nepromoky, které svlékáme až u občerstvení v Saint-Florent. V seznamu "chceme vidět" je místní katedrála, fádní budova, co nám nestojí ani za fotku. Podobně je na tom Fontaine Frères Palmieri. Obě místa asi mají nějaký historický význam pro místní, avšak pro nás turisty nejsou příliš zajímavá. Jiné je to na vyhlídce Moulin Mattei, odkud je vidět jak Ligurské moře, tak i moře Tyrhénské. Dál není kam spěchat, trajekt na pevninu odplouvá v půl dvanácté před půlnocí. Vyhlédnutá restaurace v přístavu má zatím zavřeno, stihneme kavárnu, procházku marínou a městem. Mára se mě ptá, proč jsem nějaký nemluvný. Mám jedno podezření ohledně motorky, nechci parťákům kazit náladu, odpovím jen neutrálně.
Check-in máme elektronicky, fyzická kontrola na molu v přístavu je jen sken QR kódu v telefonu, nechtějí ani pas nebo jiný doklad. Před ubytování se vsadíme, kdo bude mít s kým společnou kajutu. K tomu je třeba vysvětlení: Ani jeden portál trajektů či plavebních společností (s výjimkou GNV, ale ta z Bastie na kontinent přes noc nepluje), neumožňuje na webu naklikat na jednu objednávku 4 lidi + 4 motorky + 4-místnou kajutu. Objednávali jsme tedy každý zvlášť, i když přes můj účet u Corsica Ferries, každý jsme zadali 4-lůžkovou kajutu a každý jsme zaklikli "budu bydlet s někým". Jak dopadlo? Každý z nás měl celou čtyřlůžkovou kajutu jen pro sebe, kajutu o něco větší, než byla společná na plavbě z Janova do Olbie. Píšeme si radostně na WhatsApp stav, scházíme se u baru a stejně s plavbou z pevniny, objednáme Mojito. Tentokrát jen dvě rundy, rumu je snad víc než sodovky i s vodou z rozpuštěného ledu.

den 20. čtvrtek, 264 km, Savona (Itálie) - Ardenno (Itálie)

Budíček z lodního rozhlasu, sprcha, snídaně na horní palubě, vylodění. Na výjezdu nemáme cíl v navigacích a nechceme riskovat bloudění v horku v centru Savony. Narychlo zadám domluvené Passo Stelvio a už se ploužíme od přístavu k Strada Provinciale 344. Cestou se ohlížím po zavřeném Officina MeccanoMoto. Hučení od předního kola není od pneu Dunlop Roadsmart 4GT, ale od umírajícího ložiska. Zastavíme u Eni benzínky s kavárnou, dávám motorku na centrální stojan a mám jisto - vůle v ložisku předního kola. Povídám ostatním: "Pamatujete na zákon Top Gearu? Když někomu umře vozidlo, nechávají ho napospas osudu a jedou dál?". Už nevím kdo, povídá: "Viděl jsem, jak pokukuješ po motoservisu". S touto prkotinou mi nepomohou, posílám je dál a jedu shánět ložisko, servis, prostě řešení problému.
Officina MeccanoMoto: Ptám se na možnost výměny ložiska, mladík se smíchem pošle vzdušný polibek s významem "polib si ... zadel" se slovy ve významu "tento týden?".
Hledám na google a nacházím moto-obchod v centru. U pultu fronta, v regálech jen doplňky, a tak jdu do autoservisu naproti přes ulici. Ptám se: "Nevíte, prosím, kde ve městě koupit ložisko 6205 2RS?". Mechanik chvíli štrachá v šuplíkách a v regálu a omluvně povídá: "Nemám". Odpovídám: "Nevadí, nečekal jsem to. Poradíte mi, prosím nějaký obchod s ložisky v Savoně?". Další člověk, netuším, zda patří k mini-servisu nebo je to zákazník, povídá: "triti". Zadávám do google "triti", pak "tritti", mezitím on mi ukazuje ve svém telefonu web "3T Tecnologie", volá tam a zjišťuje, zda mají skladem. Poděkuji za pomoc, přenáším adresu z telefonu do Garmin navigace a centrem Savony jedu na jih do Vado Ligure, kde "tri ti" sídlí.
Ochotný prodavač by si rád povídal, ale umí jen italsky. Vydoluji z něj dvě ložiska, na druhý pokus dvě gufera a venku hledám skrz google nějaký hobby-market. Proč? Protože k demontáži ložiska potřebuji ohřát střed kola a snáz se mi bude hledat jen zásuvka s elektřinou než půjčovat horkovzdušná pistole, a to ještě v italštině. Nedaleký Brico OK, v jedné budově s Penny marketem, je víc prodejna zahradních potřeb než prodejna dílenského nářadí, horkovzdušky nevedou. S dalším pokusem v prodejně Bricofer slavím úspěch a dostanu nápad na zlepšovák: koupím propanovou pistoli, nebudu potřebovat elektriku a vyměním to někde v klidu ve stínu. Tak se i stalo. Kupuji malou propanovou pájecí pistoli (bude se mi hodit doma, až mě popadne mlsná nálada a budu vyrábět crème brûlée), kartuši s plynem, kladivo, šroubovák na vyrážení a kožené pracovní rukavice. Najdu klidné místo za městem a za hodinku a půl pokračuji v cestě i s novým ložiskem. Píšu na WhatsApp parťákům radostnou zprávu a čtu odpověď, kdy dorazím do Livigna. Tam se mi moc nechce, byl bych tam až kolem desáté večer. Parťáci jsou vstřícní, čekají na mě kousek za Lago di Como, kam přijíždím právě včas na objednání večeře.

den 21. pátek, 401 km, Ardenno (Itálie) - Gschnitz (Rakousko)

U snídaně dolaďujeme plán na poslední dny, vymyšlený včera. Předpověď počasí hlásí přechod fronty v sobotu odpoledne a deštivou neděli, sesuv půdy a uzavření Furka passu ve Švýcarsku nám překazil návštěvu filmy proslaveného hotelu Belvédère, takže dnes jen Passo dello Stelvio, zatopený kostel v Lago di Rèsia (Reschensee), Timmelsjoch, po požáru obnovené muzeum v mýtnici Timmelsjochu, passo Giovo, Brenner pass a nocleh někde v Rakousku, abychom byli doma do sobotního večera. První část, až na hustý provoz a nekonečné kolony na SS38 víceméně až do Bormia, jde dobře. Výjezd na Stelvio brzdí jen hejna cyklistů a kolona za traktorem s přívěsem plným krav. Rychlá dvojka Milan s Martinem pádí k vrcholu, my s Márou stavíme na fotku s výhledem do údolí a horskými hřbety nad ním. Později se všichni sejdeme u restaurace Tibet, s výhledem jak na centrum tak do údolí na stranu Prato s desítkami utažených vlásenek "kolem patníku", dáme výbornou Südtiroler Speckknödel Suppe, polévku s dvěma obrovskými špekovými knedlíky. Parkoviště u Reschensee s výhledem na věž zatopeného kostela je takřka plné, najít místo pro fotku motorky s věží chvilku trvá. Obejdeme po hrázi věž dokola, sejdeme se u stánku se zmrzlinou a bez domluvy všichni máme jeden kopeček Malaga kombinovaný s nějakou další příchutí.
Vracíme se do Itálie, na SS38 provoz opět zhoustne a Martin s Milanem předjíždějí, jak kdyby jeli k ohni a ztrácí se nám v dáli. Nevadí, za prvé máme všichni trasu v navigaci a za druhé na SS38 směrem na Merano a dál na San Leonardo in Passiria není kam zabloudit. Po nějaké době vidím Milana s Martinem stát vedle silnice, projedeme s Márou kolem, vidí nás a vydávají se za námi. Tím se dostávám na první místo naší skupinky a pokračuji v rychlém tempu. Občas kouknu do zrcátek, po předjetí jedné menší kolony se vlivem hustšího provozu v protisměru zpozdí a ztratím je z dohledu. Cíl máme domluvený, nedělám si starosti a na kruháči v San Leonardo in Passiria vyhlížím hnědou směrovou ceduli s nápisem Timmlesjoch / Passo del Rombo. Ještě v lese zastavím na pauzu "na malou" v přírodě, za zády slyším projet nemálo motorek, ale nevidím na ně. Asi projeli kolem a nezastavili, stejně jako já dole na SS38 a sejdeme až v nejvyšším bodu průsmyku. Cestou stavím na fotku pod spodní hranou oblak, není jisté, že navrchu bude něco vidět. Je to tak-tak, fotit se dá i u cedule s logem průsmyku. Když se parťáků nedočkám ani za dvacet minut, jedu k rakouské straně k mýtnici, k muzeu. To je už zavřené, ač je letní sezona v plném běhu, zavírají v 17:00, stejně s restaurací. To mi hlava nebere. Parťáci vidět nejsou, posílám fotku černé tabule s vypsanou provozní dobou a vydám se na cestu zpět do Itálie. Mám obavy, co se stalo a kde jsou, když na WhatsApp mi přijde zpráva, že čekají v pizzerii na druhé straně pasu Giovo, kousek před Sterzingem. Proč nejeli na domluvený Timmelsjoch se nedozvím.
Cestou k pizzerii mi provede Garmin jeden ze svých žertů, ale to je tak trochu moje chyba. Nepřenáším cíl do navigace appkou Tread pomocí GPS souřadnic z google mapy, ale jen prostým "sdílet". Těsně před kruhovým objezdem, za kterým je pizzerie, nutí mě navigace odbočit vpravo na úzkou cestu. Nezdá se mi to, ale včerejší nocleh byl na podobném místě. Alespoň zpočátku to tak vypadalo. Asfaltová cesta se postupně zužovala, až skončila na plácku u zemědělské usedlosti, která nevypadala jako na fotkách na google mapách. Znovu otvírám zprávu, znovu klikám na odkaz do mapy, cíl už nezadávám do navigace, jen se spustím z kopce dolů a k restauraci. Tady se mi dostane přijetí jak u kárné komise, prý na mě Mára troubil a blikal. Upřímně, troubení v přilbě, s motorem pod plynem a přes jedno-dvě auta, není slyšet. Upřímně, do zrcátek sice občas kouknu, ale bylo to asi jindy, než Mára blikal. Ptám se Milana: "Telefon máš? Zavolat umíš? Zprávu na WhatsApp napsat umíš? Víš, že mám interkom a navigaci mi vypíše příchozí zprávy." Odpovědi se nedočkám, jen strohé informace o bookovaném noclehu a tam také odjíždíme.

den 22. sobota, 587 km, Gschnitz (Rakousko) - Praha

Ráno se sotva pozdravíme, na takovou náladu nemám náladu, a tak po snídani oznamuji vlastní program: v nedalekém Ga-Pa (Garmisch-Partenkirchen se mi nechce vypisovat v celé délce) je výroční sraz BMW Motorrad Days, po letech marných pokusů o přestěhování do Berlína vrácený do hor. Rozloučíme se, nečekám na společný odjezd a zamířím k nejbližší benzínce zhasnout hladové oko věštící prázdnou nádrž. Po týdnech na obyčejném "senza piombo" s 95 oktany dopřeju motorce BP Ultimate Super, prémiovku za cenu běžné devadesát pětky v Itálii. Při zápisu tankování do deníčku motorky mi bleskne hlavou, že má přijít špatné počasí, a proto jsme naplánovali návrat už na sobotu. Náhled na předpovědi potvrdí tušení, BMW Motorrad Days v Ga-Pa budou opět beze mě a zahájím prostý přesun domů.
Před Prahou nemůžu vynechat zastávku na vyhlídce na Slapskou přehradu a pak zmrzlinu v Davli. Tam stojí motorka bez sedla a několik radilů chodí kolem. Ptám se, prý nestartuje, baterka je K.O. a kabely nejsou k dispozici. Za slib jednoho kornoutu míchané zmrzliny půjčuji baterii ze své motorky pro oživení mrtvoly. Daří se, vracíme baterky zpět, inkasuji slíbenou odměnu, poklábosím s majitelem zmrzlinárny, pokoukám na pěknou stavbu "Made in Zaplata Garage", se souhlasem majitele si udělám fotku a vyrazím bydlet. Povede se mi mezi dvěma bouřkami dojet suchý až ke vratům, liják se spustí chvilku poté, co zavřu garáž.

prevence a její dozvuky

den +4. středa následujícího týdne, Praha

Na radu kamaráda, školeného mechanika BMW (známého pod přezdívkou "servisák" na fóru www.baworak.cz, objednávám přes allegro.pl použitý zadní úhlový převod z R1200 GS DOHC, novější generace, zvaný "ventillated".
Proč z Polska? V tuzemsku momentálně nebyl k mání ani jeden. No a za cenu 11 500 Kč i s poštovným, s celou kyvkou, s brzdovým kotoučem, s čidlem ABS, no nekupte to.
Proč z GS? Je "kratší", lehce poklesla maximální rychlost ale zlepšilo se zrychlení a v obci při rychlosti kolem 50-60 km/h není motor podtočený pod 3000 otáček.
Jak napovídá jméno, není vzduchotěsně uzavřený, ale "dýchá" a tím předchází riziku vytlačení gufera při přehřátí oleje. Další, a ne moc podstatnou změnou je vypouštěcí zátka na olej. Pro mě důležitou změnou je změna hlavního ložiska 2RS za nekryté, do oleje otevřené. Případný konec životnosti ložiska by měly avizovat šupiny kovu nebo až úlomky ve vypouštěném oleji nebo nechytané na magnetu vypouštěcí zátky, vyplavené provozem z samotného ložiska. Podstatné je slovní spojení "by měly", jak se ukáže později.

den +6. pátek, Praha

Allegro.pl funguje rychle, obden po objednání a na dobírku !!! přivezl kurýr až ke vratům.
Při montáži vypouštím původní olej, černou hustou kapalinu. Nechávám to odstát, padnout případnou sedlinu na dno, několik hodin. Po opatrném slití je dno čisté, bez jediné šupinky kovu. Na magnetu vypouštěcí zátky je vrstvička černého "bláta", i tak to vypadá nadějně.

den +19. čtvrtek, Praha

Po ujetí 2000 km, u příležitosti výměny oleje v motoru, měním též olej v zadním úhlovém převodu. Je o něco méně černý, nicméně daleko temnější, než jsem čekal. Opět nechávám vypuštěný olej odstát několik hodin a dám případné sedlině šanci zůstat na dně. Po opatrném slití je dno čisté, bez jediné šupinky kovu. Na magnetu vypouštěcí zátky je menší vrstvička černého "bláta" než při montáži.

den +65. pondělí, Praha

Najeto dalších 7000 km, dorovnávám výměnu oleje motoru s inspekčním intervalem na celou desítku tisíc km stavu tachometru. Opět měním i olej v zadním převodu.
Odstín o něco světlejší, avšak na druhou výměnu nesplnil očekávání jen lehkého ztmavnutí. Sedlina na dně není ani po odstátí, ani jedna kovová lesklá šupinka, magnet vypouštěcí zátky je čistý. Nedá mi to, sundávám zadní brzdič a zkouším vůli v ložisku zadního kola. Točí se zlehka ale bez vůle, bez pazvuků.

den +77. sobota, 1300 km od poslední kontroly vůle v uložení zadního kola a výměny oleje, někde u Lipna

Na domluvené víkendové vyjížďce na Šumavu mám od zadního kola nedobrý a ze Sardinie známý pocit. Centrální stojan už mám z GS, nepotřebuju podkládat prkénkem. Zjištění je neradostné, vůle je tam. Následující den, v neděli, se zvolna a opatrně vracím domů.

den +79. pondělí, Praha

Včera večer, v den návratu ze Šumavy už nebyla nálada, dnes vyměněn zadní úhlový převod za originální, opravený na Sardinii.

den +166. čtvrtek, Praha

Radostná zpráva dnešního dne, "ventillated" zadní úhlový převod je po repasi, má nová všechna ložiska, gufera a další bižuterii.
Souhrn letošní ložiskové sezóny:

17 500 Kč (700 €) za výměnu ložisek "talíře", tedy osy zadního kola, na Sardinii

2 500 Kč (100 €) za ložiska předního kola a nářadí v Savoně, práce vlastní a tedy zdarma

11 500 Kč za "jetý" zadní úhlový převod z allegro.pl, novější typ s hlavním ložiskem nekrytým guferem, zvaný "ventillated"

13 000 Kč za repasi úhlového převodu z allegro.pl, všechna ložiska + gufera + ...

Sčítat jistě každý umí, pro líné mám celkovou cifru: 44 500 Kč + nějaké drobné za výměny oleje a krytku ventilace

shrnutí cesty
začátek cesty	15. 06. 2024
konec cesty	06. 07. 2024
najeto	6 695 km
náklady na palivo	17 258 Kč
náklady na ubytování	11 333 CZK, přes booking.com s dvěma výjimkami na trajektech
náklady na trajekt	7 511 CZK, Janov->Sardinie a Korsika->Savona s noclehy
styl	převážně asfaltové silnice, výjimečně šotolina
průměrná spotřeba	5,36 l/100km

ceny benzínu přepočtené na CZK (v závorce počet tankování)
Česko	42,43 . . (1x MaxxMotion100, 2x Verva100)
Rakousko	50,92 . . (1x MaxxMotion100, 1x Ultima100)
Itálie (pevnina)	49,79 . . (1x VPower100, 3x SenzaPiombo)
Itálie (Sardinie)	47,71 . . (8x SenzaPiombo)
Korsika	49,44 . . (6x SansPlomb)