Balkán 2022

Balkán 2022

Pro letošní dovolenou byly dvě varianty:
a) s jedním parťákem do Rumunska na dva týdny
b) s dvěma parťáky na Balkán na tři týdny s tím, že jeden pojede jen na první týden
Ano, b) je správně. Delší cesta a víc na jih. Proti Rumunsku s jeho nekonečnými vesnicemi mi bývalá Jugoslávie a Albánie přijde kompaktnější, pestřejší.

kam: Balkán.
čím:  já:BMW R1200 ST z roku 2006, před odjezdem stav tachometru 98 379 km.
Mára:  Yamaha XTZ1200 Super Tenere z roku 2020.
Milan:  CF Moto MT800 z roku 2022.

kdy: Odjezd v sobotu 18. června, na tři týdny, Milan jen první týden.

jak: S vyloučením dálnic a "alpským stylem" = bez stanu, bez spacího pytle, bez zásob, bez vařiče a podobných zbytečností, bez každovečerního stavění a ranního bourání výškového tábora :-)

kudy: Viz "klikací" mapa na konci textu.

Letos se vedoucím zájezdu prohlásil Mára. Vyměnili jsme si mapy s body zájmu a protože on měl seznam pestřejší a delší, vyhrál. Trasu tedy řeší Mára, kolonu vede Mára, my se jen vezeme. Každý den odpoledne podle počasí a kondice budeme rezervovat ubytování přes booking.com, nebudeme se stresovat dodržováním nějakého detailního plánu. Po zkušenostech z minula platí útratu v restauraci, vstupné nebo nocleh vždy jen jeden za všechny. Vedu v telefonu tabulku s "účetnictvím" se zápočty a další platbu provede vždy ten, co je nejvíc v mínusu.

den 1. sobota, 776 km, Praha - Tušilović (Chorvatsko)

Na domluvený sraz na sedmou ranní u OMV čerpačky u Pětihost dojíždím s mírným zpožděním. Vyrážíme směr jih po "trojce" k Benešovu a dál, výjimečně použijeme dálnici D3 pro zrychlený přesun. I přes ranní zdržení zapomněl jsem doma záložní telefon a tak vyzvedávám u Vodafone v Českých Budějovicích alespoň záložní SIM kartu. Před překročením hranic do Rakouska dotankujeme u PAP Oil u Nových Hradů všichni plnou nádrž. Tak za české ceny přejedeme celé Rakousko, platit tamních více než 2 € za litr benzínu nemáme v úmyslu, do rakouského HDP přispějeme i tak výborným obědem v Gasthof Papillon v Möderbruggu různými druhy guláše, někdo s knedlíky a někdo se špeclemi. Včerejší pozdní noční přezouvání si vybralo daň v zapomenutém odmaštění předních brzdových kotoučů, účinek přední brzdy je pulsační, domlouvám s Márou zastávku u nějakého hobby marketu. Zaparkujeme u OBI v Amstettenu a Milan se ptá, co jdeme kupovat. Na mou odpověď "Bremse Reiniger" s překladem "čistič brzd" odpoví: "Proč jsi to neřekl hned? Mám jeden s sebou". Poprosím o půjčení, postříkám přední kotouče, na parkovišti nechávám pomalu mizící flek a pokračujeme v cestě. Při tankování ve Slovinsku zjišťujeme podobný dojezd našich strojů na jednu nádrž, jen dotankované množství a tím spotřeba je jiná, odpovídá hmotnosti a výkonu strojů: 15 litrů do MT800, 17 litrů do R1200ST a 19 litrů do XTZ1200 Super Tènèrè. Obědem, výběry z bankomatů, nákupy, kávou, ... jsme ve skluzu a za denního světla nedojedeme plánovaně do Bosny a Hercegoviny, na booking.com najdeme přijatelné místo v Chorvatsku na půl cesty od Slovinska do Bosny v Caffe bar Marokis. Na to, že je to ve vnitrozemí a bez snídaně, platíme nemalých 23 a 1/3 eura za každé lůžko. Před spaním dáme pivko na společné oslavě, dva ten den slaví jmeniny a jeden narozeniny.

den 2. neděle, 193 km, Tušilović (Chorvatsko) - Husimovci (Bosna a Gercegovina)

Ráno hladoví spěcháme na hranici s Bosnou a Hercegovinou a kousek za ní v Barake jdeme do Caffe Bar Željo. Dámská obsluha je rázná na štamgasty a milá na turisty, objednáme si pomerančový juice se sodovkou a kávu a než se stihneme zeptat na možnost něčeho k snědku, vidíme servírku pojídat snídani z pytlíku koupeného v pekárně přes silnici. Učiníme to stejně, necháme Milana hlídat stůl (a uklidnit servírku, že neprcháme bez placení) a jdeme s Márou do pekárny. Burek s masem i ostatní dobroty byly vynikající.
Za prohlídku "nového" hradu Ostrožac dáváme 4 KM(BAM) za každého, ruiny "starého" hradu jsou zdarma a je z nich skvělá vyhlídka na řeku. U hradu doháním zapomenutou přípravu na cestu, odšroubovávám mřížky ze vstupu vzduchu do chladiče oleje a alespoň nouzově čistím předsazenou nerezovou mřížku od nejhoršího nánosu pro lepší chlazení. Bude to třeba, denní teploty se blíží k 35°C. Nejen v Bulharsku si stavěli komunisti betonová pomníková monstra, i když jejich Buzluža je nezapomenutelná, něco menšího je v Bosně v jednom lese. Jmenuje se to Spomenik na Korčanici. Další vstupné 3 KM za každého platíme u vodopádů Blihe, prohlídku zakončíme obědovečeří tradičními čevapi. V podvečer hledáme nějakou WiFi, úspěch máme až u prodejny Robot v Sanski Most, rezervujeme pokoj v Apartmani kod Jasminke za značně příjemnější cenu 6 € za lůžko, za 1/4 ceny chorvatské.

den 3. pondělí, 222 km, Husimovci (Bosna a Gercegovina) - Zenica (Bosna a Gercegovina)

Denní program zahájíme u dalšího komunistického památníku Spomen Park Šušnjar a pak přijde první Márou plánovaná šotolina. Rovná, víceméně hladká, několik kilometrů dlouhá, i tak zaškodila. Povedlo se mi přehlédnout kus ocelové pásoviny a po najetí na ni utrpí motorka promáčklinu ve výfukovém svodu pravého válce. Prohlídka udržovaných zbytků s názvem Stari grad Ključ je zdarma, zato Jajce se prodražily. Pevnost za 5 KM, katakomby za 4 KM a městský vodopád za 8 KM (ceny za jednu osobu). Po obědě ve Vlašićka koliba přichází další Márou naplánovaná vyjížďka mimo asfalt. Po prvním kilometru jej nechválím a to přijde dalších 6 kilometrů, místy náročnějších než začátek, ale výhledy a panoramata od vysílače na vrchu Paljenik jsou úžasné. Nahoře dostává druhou nepochvalu Milan, při jedné ze zastávek čekáním na mě vymyslel plán, jeho slovy: "Pojedu napřed a natočím vás, jak jedete". Dáme mu náskok, vyjedeme za ním, za každou zatáčkou nebo terénní vlnou čekám na povel "akce" a nedočkám se ani na vrcholu. Na jedné jediné možné odbočce cestou na vrchol, cestou nahoru, odbočil dolů a skončil kdesi na úbočí. Máme s Márou starost, voláme Milanovi a dozvídáme se, že už je na cestě. Nachystám si telefon a busducí komentář "jak kamerovaný točil kamerujícího", ale po změně zoomu zapomenu spustit nahrávání. Milanovi selhala kamera na motorce, záznam je černý a na mojí kameře několik minut záznamu chybí. Asi je na Paljeniku nějaká patogenní zóna nebo co.

den 4. úterý, 296 km, Zenica (Bosna a Gercegovina) - Banja Koviljača (Srbsko)

Třetí den a třetí památník, Spomen-obilježje Prve zeničke 303. viteške brigade, památník novodobých bojů v roce 1992. Zdarma. Čekání na natankování kolegů u malé čerpačky si krátím nákupem malého kartáče pro lepší dočištění mřížky chladiče oleje. Původní úmysl byl koupit tuhý štětec, ale chybou v překladu a pochopení se s prodavačem přináší mi tento malý ocelový kartáč, který bude pro zamýšlený účel vhodnější. Kamenné koule v lese u Zavidovići nemají jasně prokazatelný původ, dodnes nevíme, zda jsou původu přírodního nebo umělého. Nejsme zatím přivyklí na horké počasí, stavíme u vesnického marketu na nákup něčeho k pití. Padne mi do oka energetického nápoje místního výrobce a vyprahlý beru půllitrovku. Během pití čtu popis obsahu, krom běžného taurinu a kofeinu obsahuje výtažek ginkgo a ginseng + množství B-vitaminů. 1 dcl má v sobě 133% doporučené denní dávky B6, takže vypitím půllitrovky budu zásoben B6 na týden dopředu. Při odpočinku ulomením zkrátím a upravím kartáč na chladič, znovu odšroubuji mřížky a důkladně vyháním vyschlý hmyz bránící chlazení.
Další navštívenou památkou je zřícenina hradu Srebrenik, pravděpodobně po nějaké společenské akci. V bývalém hradním sále je kecpult a řady moderních židlí, nacházíme balení nenačatých půllitrových PET lahví s neperlivou vodou. Při přesunu poslednímu dnešnímu hradu, Kula Grad Zvornik, "útočí" na nás pes obranář. V okolí Zvorniku nenacházíme na booking.com přijatelné ubytování, a tak neplánovaně jedeme do Srbska, jen na jednu noc.

den 5. středa, 330 km, Banja Koviljača (Srbsko) - Goražde (Bosna a Gercegovina)

Den opět začínáme památníkem, tentokrát čerstvým a k tragické události balkánských válek - památníkem v Srebrenici. Po prohlídce využívám chvilky ve stínu na parkovišti a měním konfiguraci deflektoru plexi štítu motorky, abych mohl jezdit s vyklopenou bradou přilby. Předsazený deflektor víceméně nefunguje, vzduch proudí mezi ním a hlavním plexi, přesazení za hlavní plexi odklání hlavní proud vzduchu nad moje čelo a nebudu mít hmyz v zubech.
Na urbexové zastávce v opuštěném mramorovém lomu spekulujeme, jak dlouho je nevyužívaný a nakolik je technika ještě funkční. Cestou stavím na výroční číslo počítadla kilometrů motorky, 99999. Při přejezdu horského hřebenu k Visegradu se několikrát zdravíme s párem Švýcarů, jednou měli piknik oni a my projeli kolem, podruhé my se kochali panoramatem Visegradu a oni, on a ona, projeli kolem nás. Brumlání jejich Multistrad je slyšet hluboko pod kopec.
Krátce projdeme most Mehmeda Sokoloviće ve Visegradu a vydáváme se na offroad dobrodružství - na bývalou hlavní silnici M5 v kaňonu řeky Prača, která vznikla po odstranění kolejí bývalé C&K Rakousko-Uherské železniční trati. Podle Máry je prý snad někde stržený most, takže se možná budeme vracet. Najíždíme na východním konci u obce Mesići, po dešti přiměřeně sjízdnou cestu s pruhem trávy uprostřed střídají tunely s kluzkým povrchem, až dojedeme zhruba v polovině plánovaného úseku k nejdelšímu mostu (asi 800 do oblouku). Vzhledem k mé blátoplachosti a zadnímu obutí 180/55 Bridgestone A41 posíláme průzkumníka s limitem 15 minut do návratu. Po několika minutách zmlkne ozvěna MT800 a je nám jasné, že vyjel z tunelu a jede dál volným prostorem. Podle předpokladu po 7-8 minutách obrací a jede zpět podat nám zprávu (fotka na konci je mediální zkreslení). Po ujetí necelých třinácti kilometrů máme jasno, z druhé (západní) strany od obce Hrenovica, bychom zjistili po necelých třech kilometrech nové jméno místa se strženým mostem: Srušeni most na rjeci Prači. U strženého mostu otáčíme, znovu jedeme 13 kilometrů k asfaltu, bookování vytipovaného ubytování se nedaří, proto si necháme doporučit pension jiný.

den 6. čtvrtek, 330 km, Goražde (Bosna a Gercegovina) - Morinj (Černá Hora)

V duchu letošní tradice začínáme památníkem, tentokrát Muzejsko-memorijalni centar "Rorovi", památníkem vojáků zahynulých při obraně Goražde během války v letech 1992 až 1995.
Dál je to veselejší a barevnější, písečné pyramidy u obce Budanj připomínají obří termitiště. Cestou na jih nemineme Spomenik Bitka na Sutjesci a po prohlídce s výšlapem až k amfiteátru se odměníme obědem v restauraci u hlavní silnice. Než přejedeme do Černé Hory, necháváme milovníka koupání vyráchat se v jezeře Klinje a až večer mu ukážeme fotky a video s vodním hadem v jezeře. Do boky Kotorské se spouštíme nepoužívanou úzkou neudržovanou asfaltkou (Márovou oblíbenou "kozí stezkou") do města Risan. V kavárně s WiFi najdeme a bookujeme pension vzdálený "co by kamenem dohodil" a jedeme se ubytovat. Milá paní domácí vyzvídá naše úmysly s výletem a nechce uvěřit, že v ústí zátoky do moře je přístupná bývalá ponorková základna. Odložíme kufry a nalehko, cestu si krátíme trajektem z Kamenari do Lepetane a na nejvýchodnějším výběžku poloostrova Luštica sjíždíme po krátké šotolině k bývalé ponorkové základně. Po průzkumu vnitřku a malé přípravě nebo spíš úpravě prostředí přejíždíme přes navezené sutiny až vybetonovanému ústí hlavního tunelu. Večer měníme mírně plán, zítřejší Milanův poslední den s námi objedeme okruh Černou Horou přes Durmitor a s paní domácí domlouváme prodloužení na dvě noci.

den 7. pátek, 385 km, Morinj (Černá Hora) - okružní do Durmitoru

Dnešek je první den bez památníku a zároveň první (naštěstí i poslední) den s pokutou za dopravní přestupek. V táhlém klesání a s mírným překročením povolené rychlosti předjíždíme všichni tři kamion přes plnou čáru, přes předjížděný kamion nevidíme dole číhající policisty a nedbáme ani na blikání protijedoucích aut. Bliká na nás kde kdo, neboť jak Milan tak Mára mají neseřízená světla. Zejména Mára, který oslňuje i řidiče kamionů sedící o patro nad námi. Policista má slušnou angličtinu, prý bude požadovat 50 až 150 euro od každého a když se ptá, kdo je vedoucí skupiny, už mám jasno, jak to skončí. Po chvíli debaty zlevní na 20 eura za každého a kolegové s úlevou otvírají peněženky a tahají bankovky. No co se dá dělat, myslím si, že to bylo předčasné a mohlo to skončit "množstevní slevou" s poplatkem nejvýš 20 euro za všechny, možná i jen 10. Znám to z minulých let. Na druhou stranu, za 500 kaček bez odečtení bodů z řidičského konta, to není velká ztráta. Po exekuci je Mára tak vyklidněný, že nepředjíždí ani tam, kde je to povolené a pomalu za námi vzniká kolona. Přebírám iniciativu, na jeden zátah předjíždím oba kolegy a dva osobní automobily, abych za kilometr a něco zastavil u vyhlídky na Slano jezero. Během kochání se panaromaty jezera s množstvím ostrůvků promlouváme Márovi do duše a vyjednáváme zrychlení tempa na původní, před pokutou.
Cesta ke Kapetanovu jezeru je snad ještě obtížnější než výjezd na Paljenik, nelibě to na jedné zastávce dávám Márovi na vědomí. Moje R1200ST s předním zdvihem 110 mm, 17" předním kolem a v odjezdovém spěchu doma zanechaném, nenamontovaném šusplechu pod motorem není nadšená, kdyby to uměla vyjádřit. U jezera připomínáme Milanovi jeho ranní slib "vykoupu se kdekoli, kde zastavíme a kde to bude to možné". Splněním slibu se stává atrakcí pro místní i pro osazenstvo bufetu, což si vyslechneme po příchodu od jezera. Kávu a pití doplníme místním pršutem, klobáskami a ovčím či kozím sýrem. Posedíme tam nezvykle dlouhu, asi hodinu a půl.
Vynecháme Žabljak a v Pašině Vodě, v nezvykle suchém a slunečném dni projedeme jižní trasou Durmitorem. Můj první průjezd bez deště a bez čekání na lepší počasí v Durmitoru. V minulých letech byl oběd součástí čekací dešťové přestávky, dnes dobrovolně a z hladu jdeme na jídlo do eko selo v Trse. Prohodíme několik vět s německým párem u jiného stolu, pán má velké GS LC a paní menší 850, s kufry, a přesto přivezli motorky na podvalu. Nás se vyptávají odkud a kam jedeme, asi je jim podezřelá absence bočních kufrů u nás. S krátkou pauzou na fotky přehrady Mratinje a tankováním na M-7 směrem k bosenské hranici se vracíme do pensionu v Morinj a dbajíce doporučení paní domácí jdeme na večeři do restaurantu Sutvara. Buď už je moc pozdě a nebo ještě nezačala plná sezóna, většina jídel z jelovniku není objednatelná. Všichni tři končíme u miješano meso a jednoho piva.

den 8. sobota, 331 km, Morinj (Černá Hora) - Vusanje (Černá Hora)

Dnes se loučíme s Milanem mířícím domů, opět si krátíme cestu trajektem z Kamenari do Lepetane, kolem moře přes Budvu a šoustkami přes Virpazar projedeme Podgoricu. U panoramatického výhledu na Podgoricu, při odjezdu od Споменик Марку Ивановићу vyklepává Mára z bundy první bodavý hmyz dnešního dne. V horách na silničce bez čísla obdivujeme panoramata a při oblékání je Mára atakován druhým hmyzím agresorem. Na další zastávce spřádáme teorie, jak asi dlouho leží vrak osobního auta v rokli pod námi a zda to někdo přežil. Dobrovolně souhlasím s šotolinou k Bukumirsku jezeru, ze sousedního Katun jezera zbývá jen blátivá louže. Dál směrem na sever ke Kolašinu má prý být jen asfaltka, ale informace asi nebyly úplně přesné. Naštěstí je cesta víceméně vyschlá, mírně z kopce a bez asfaltu jen asi kilometr. V klesání k Mateševu si dopřejeme sviežu pastrmku v Nacionalnim Restoranu Ribnjak. Ryby snad už nemohou být čerstvější, jsou v náhonu protékajícím středem areálu restaurace.
Pokračování na Mateševo je s veselou vsuvkou. Pro stavbu dálnice a nadjezdu je místní komunikace dočasně zavřená, hlídač - regulovčík nás posílá na rozestavěnou dálnici. Z té nás vykáže další hlídač a zátaras, takže nezbývá než po nájezdu sjezdovou rampou použít pritisměrný pásu. Tam přijíždíme k lanu nataženému napříč obou pruhů a zdejší hlídač se ptá: "Mateševo?". Přikýveme, lano jde na zem a tunelem v protisměru ještě neotevřené dálnice jedeme k Mateševu. Za Kolašinem si uděláme zajížďku k Biogradsku jezeru, zaparkujeme a pěší túrou zvíci 3,5 kilometru obejdeme celé jezero.
V Gusinje chystají nějakou slavnost, mě už místní regulovčík nestihne zastavit a tak projedu náměstím kolem židlí. Mára musí kolem. Po zjištění, že Mára není za mnou, vracím se stejnou trasou, odbočuji do nezákazu a projíždím samým středem oslavy když přichází SMS od Máry "Jsem na výjezdu k Vusanje". Pokračujeme dál k areálu s bungalovy, kde nás vítá majitel směskou slovanských jazyků včetně polštiny. Ptám se tedy, jestli je Polák a on se smíchem odpovídá: "Nejsem, ale manželka je Polka". Fasujeme prostornou chatku s mizerným signálem Wifi.

den 9. neděle, 180 km, Vusanje (Černá Hora) - Theth (Albánie)

Náš hostitel prokazuje lingvistické nadání, u snídaně s belgickým párem u vedlejšího stolu hovoří francouzsky a slova tohoto jazyka přimíchává do komunikace s námi, hovoří směsí srbštiny, polštiny, francouzštiny a kdoví, čeho ještě. Po snídani jedeme před přejezdem do Albánie na Sh30 natankovat zpět do Plavu a děláme v Černé Hoře ještě jednu zastávku, u pramnů řeky Vruja, Ali pašini izvori. Voda v šíři vyvěrá pod svahem, tvoří průznačné jezírko a odtéká říčkou Vruja do Gusinje.
Černohorskou stranou odbavení na hranici projedeme jak nůž máslem, zato albánský úředník asi nemá dnes dobrý den. Při příjezdu nezastavím na stopce dalekou před vchodem celnice, ale až na příčné bílé čáře kousek před zvednutou závorou. To se úředníkovi nelíbí a musím couvnout o metr-dva před čáru. Pokračujeme po Sh30 a na známé vyhlídce přes kaňon řeky Cijevny na černohorskou vyhlídku Delaj to žije. Z karavanu s občerstvením vyřvává orientální muzika a na horním konci už je hotová podezdívka pro ... no to uvidíme asi už příští rok.
V Kopliku nejen vyzvedneme hotovost u bankomatu pro snazší platby ve vnitrozemí, ale ve Vodafone prodejně kupuji datovou kartu pro turisty. 35 GB na 21 dnů za 2000 LEK (v přepočtu 428 Kč), tak levně to neprodávají ani v tuzemsku nám s měsíčním tarifem, aktuálně 20 GB za 549 Kč nebo 40 GB za 699 Kč. Po asfaltce dokončené před několika lety vyjedeme na Qafa Buni I Thores, průsmyk nad parkem Theth a po nové asfaltce se spustíme do obce stejného jména. Během obědovečeře vytipujeme a zamluvíme ubytování v chatce kousek nad Theth a po ubytování jedeme na prohlídku dochované obranné věže zvané kula a pak pěšmo stezkou k vodopádu Grunas. Cestou pozorujeme stavbu silnice z Theth do Prekalu a je možné, že šotolina do příštího léta zmizí pod asfaltem.

den 10. pondělí, 196 km, Theth (Albánie) - Fushë-Draçi (Albánie)

Do malé chatky sotva k přespání nedosáhne WiFi z restaurace, signál albánského Vodafone též ne a abych mohl nahrát na web fotky a projetou trasu, lovím signál na terase před druhou polovinou chatky. Zdá se neobydlená, i když později je slyšet nějaký pohyb zevnitř. U snídaně se s námi dá do hovoru český pár z chatky nad námi, později přijde pár bydlící v domněle prázdné polovině chatky naší a tak se omlouvám za ranní vyrušení. Pán ze sousedního páru má dvojníka ve šmloulovi Mrzoutovi, reptá nad pomalostí obsluhy, reptá nad chybějícím mlékem a zrušené objednávce kakaa k snídaní, reptá a reptá ...
Vracíme se zpět do Kopliku, před Skodërem se projdeme po funkčním a zachovalém mostu z římských dob, obejdeme památník s údajným hrobem Skanderbega a jedeme na výspu poloostrova Rodon (Kepi i Rodonit) na prohlídku zbytků bunkru dob studené války. Při výšlapu na útes k bunkrům mi Mára říká: "Mám dnes nějaký divný den, motorka mi na výjezdu ze zatáček někdy klouzne". S úsměvem mu to odsouhlasím a doplním svou obavu o stav ložisek předního kola, načež se shodneme, že naše pocity jsou stejné. Moje ložiska i jeho pneu budou OK, prostě v horku přehřáté pneu na přehřátém asfaltu občas nedrží tak, jak jsme zvyklí. V dnešním počasí by se dalo spát i na pláži Holiday Beach na stejném poloostrově jen tak pod širákem, vedle které parkujeme během prohlídky bunkrů, ale zamlouváme si pension nedaleko. Rezignuji na bezpečnost, bundu s chrániči nechávám v kufru a jedu jen v košili ubytování pod střechou v pensionu MEGA Apartments. Večeříme v prázdné restauraci na pláži San Pietro a přejeme provozovatelům, aby se jim od července alespoň z části zaplnila.

den 11. úterý, 187 km, Fushë-Draçi (Albánie) - Elbasan (Albánie)

Márovi od včerejška svítí hladové oko a tak tankujeme první čerpačce v polích benzín sice levný, ale jak se po několika kilometrech ukázalo, kvality nevalné. I přes pokročilý motormanagement mého stroje s čidly klepání na každém válci je z motoru při každém prudším přidání plynu z nižších otáček slyšet detonační spalování, jak se laicky říká "zvoní ventily". V podhradí města Krujë zainvestujeme do prohlídky památníku a muzea albánského hrdiny Skanderbega, které stihnul nechat postavit albánský diktátor Enver Hoxha (česky: Hodža). Cestou od hradu k motorkám nás uloví náhončí jedné restaurace v historické zástavbě a přemluví nás k obědu. Skopové je výborné, ochucené podle místních zvyklostí, stejně tak zeleninový salát s olivami a máme co dělat velké porce dojíst. Cena 4400 LEK (941 Kč) za oba odpovídá místu těsně pod hradem. Mimochodem, tento diktátor byl v něčem tvrdší než Brežněv s Chruščovem, na druhou stranu udržoval si na Sovětském svazu větší nezávislost než sousední jugoslávský Josip Broz Tito, což do dokázal vystoupením Albánie z Varšavské smlouvy na protest proti vpádu spojeneckých vojsk v roce 1968 do Československa. Pohodlnou širokou a zatáčkovitou silnicí Rruga e Malit vyšplháme nad město Krujë, kocháme se panoramaty a pak se vydáme k dalšímu bunkru, osobnímu bunkru albánského diktátora. Abychom prý se nemuseli mořit vedrem přes centrum hlavního města, jedeme obchvatem "o co je to dál, o je to horší cesta", kde měl být asfalt je šotolina, neušetříme asi ani čas ani kilometry.
K bunkru projedeme tunelem drze na červenou, naštěstí ve vedru je návštevnost malá a parkoviště u bunkru ve slepé ulici za tunelem takřka prázdné. Expozice Bunk'Art je nápaditě multimediální, v diktátorově ložnici hraje z dobového radia dobová hudba promíchaná se záznamy diktátorových proslovů k lidu albánskému. Hotel Dajti Tower Belvedere s vyhlídkou na město Tiranë, s horní stanicí lanovky v parku, na kraji parku Mali i Dajtit, je zavřený. Nikde ani živáčka, krom koní ve výběhu. Spouštíme se stejnou cestou dolů a po staré SH3 míříme k Elbasanu. Tranzitní a z části místní provoz se přestěhoval na dálnici A3 v údolí, v jedné ze tří zbylých restaurací je skoro prázdno, dalo by se říci že tu "chcípnul pes", ale zvíře ležící na silnici je živé a po chvíli odejde vlastní silou z vozovky pryč.

den 12. středa, 143 km, Elbasan (Albánie) - Çorovodë (Albánie)

I přes večerní oslavu v zahradní restauraci hotelu Kriva Resort na kraji Elbasanu se dojem jediných hostů potvrzuje u snídaně, na které jsme sami. Kolem ropných polí v údolí řeky Devolli přijdeme na silnici protínající konec pojezdové dráhy vojenské základny u města Kuçovë. Dráha je vedlejší, hlavní runway a okolní areál má v pronájmu NATO, po obou stranách protínající silnice jsou uzamčené brány. Ladným obloukem přistavím motorku před plot, pohledem přejedu cedule informující o zákazu vstupu a kamerovém monitoringu, zákaz focení nevidím. Hledám pozici pro fotku tak, aby mi vzpěry brány nekryly vzadu stojící staré stíhačky MIG 17 a MIG 19 a napoprvé si nevšimnu, že telefon je nastavený od ropných polí na video a ne fotografie. Po zjištění omylu vymažu video a vidím vojáka přicházejícího k nám, s puškou na řemenu přes rameno. Telefon strčím do kapsy, voják odemkne bránu, jde ke mně a po mé zamítavé odpovědi na otázku "Parli italiano?" špatnou angličtinou vysvětluje zákaz focení. K tomu se dožaduje se mého telefonu. Pro jistotu kontroluji galerii fotek a pak mu, aniž bych dal telefon z ruky, ukazuju display s fotkami a videem těžních věží se slovy: "My latest photos are oil rigs." Znovu zdůrazní "No photo", zamkne bránu, projde protější branou směrem k centru základny a odchází středem předlouhé pojezdové dráhy. Máme smůlu, obhlédnout vyřazené staré krámy tak, jak to mohhli moderátoři Top Gearu, máme zapovězeno.
Žízeň po starých věcech uhasíme na zřícenině hradu Berat, osvěžíme se čerstvými fíky u stánku a než odjedeme kochat se do kaňonu Osumi, dáme si lehký oběd v zahradní restauraci za příjemných 1200 LEK (257 Kč) pro dva. Kaňon Osumi je úchvatný, nedojedeme až na konec asfaltu SH72 a otáčíme se u posledního nového mostu. Vrátíme se do městečka Çorovodë, kde přespíme.

den 13. čtvrtek, 283 km, Çorovodë (Albánie) - Himarë (Albánie)

Dál k jihu to po asfaltu nejde jinak, než zpátky na severozápad do Beratu. Koukám na Máru, klepe nohou jako by se držel živé fáze elektriky. Po chvilce staví a mám jasno, má vosu v botě. Nejedeme přímo k pobřeží, zajíždíme k vykopávkám Bylis, v dobách jeho slávy celého města. U jedné odlehlé zdi slyším od země podivné chitinové chrastění a fotím obrovskou kobylku či co je to za hmyz. Délku od hlavy po konec kladélka odhaduji na 14-15 cm, křídla to nemělo. Na přiložení nohy nebo jiného známého předmětu k porovnání to bylo plaché a vždy poodběhlo dál.
U pobřeží nezapomeneme na ostrovní klášter Manastiri i Shën Mërisë. Je zde zákaz focení a tak nemám důkaz spatření rarity, mopedu s kardanem místo řetězu. Později dohledá Mára fotky na internetu a mělo by jít o Yamahu T50, foto je ilustrativní z jednoho albánského inzerátu. Při návratu k motorkám se mi podaří v mělkém jezeře zachytit nádherně barevného kraba. Cestou k LLogara pasu nemusíme do centra a kolem promenády, obchvat města Vlorë je víceméně hotový. Za nedlouho ubude provoz i přes Llogara pas, tunel pod pasem je ve výstavbě i s připojovacími rampami, vychutnáme si pobřežní silnici do Himarë a ještě před večeří na nábřeží se ubytujeme v bungalovu Apartment Holiwood (není to pravopisná chyba, tak se to opravdu jmenuje). Majitel je zároveň turistickým průvodcem, dostáváme tipy co ještě navštívit a po prvním zapnutí klimatizace jiný bungalow - sezona ještě není v plném proudu, jsme v areálu sami. Ukazuji panu domácímu fotku na kobylky viděné dopoledne a ptám se, zda nezná jméno hmyzu. Prý karkalec, což podle google je cokoli od sarančete přes cvrčka nebo cikády až po krevetu.

den 14. pátek, 268 km, Himarë (Albánie) - Permët (Albánie)

Dopoledne vynecháváme centrum a vyjedeme nad město Sarandë, ke ruinám starého kláštera Agioi Saranta. Máru posílám napřed a řeším po telefonu pracovní krizovou situaci. V Ksamilu po natankování posvačíme u stánku naproti čerpačce výborný čerstvý burek, po prvním masovém si objednám druhý se sýrem a plechovku limonády. Butrint mám prošmajdaný od roku 2019, přívozem se necháme přepravit k ruinám trojúhelníkové pevnosti z doby benátské nadvlády a pak zastavíme u památníku Varrezat Monumentale Qafë Botë - Kllogjër, památníku masakru 2900 Albánců při etnických čistkách v letech 1944-45. Kocháme se výhledy a novým asfaltem z obce Tepelenë do hor k obci Progonat, za kterou na útesu stojí komunistický monument Memorial i Luftës së II Botërore.
Veselou příhodu z natáčení máme z dnešního ubytování, podle booking.com to měl být nově zalistovaný apartmán za 12 euro za oba. Podle mapy nacházíme vilku na kraji obce Permët, takřka pod lesem. Paní domácí dokončuje úklid, povídat si s námi se snaží zřejmě její matka, ale albánštinu stále nezvládáme. Paní domácí nám ukazuje celý byt a pro lepší domluvu nabízí maďarštinu, což je pro nás ještě nesrozumitelnější než albánština. Na nabízených 12 euro divoce gestikuluje a něco brebentí albánsky, pomoct se snaží syn se základy školní angličtiny a nakonec až s pomocí google translator v telefonu se vyjasní potíže, potíže s cenou. Má to být 12 euro za osobu. Vysoukáme z kapes drobné, dorovnáme na 24 euro, paní se rozzáří oči a dostáváme welcome drink v podobě rakije s přílohou vlašského ořechu nakládaného v medu. Snažím se s pomocí překladače zjistit postup konzumace, což se nedaří a tak improvizuji rozžvýkáním ořechu společně s rakijí. Oboje společně promíchané v ústech nakonec polknu, pochválím a můžeme bydlet.

den 15. sobota, 198 km, Permët (Albánie) - Tushemisht (Albánie)

Den zahájíme v kaňonu Langarica u antického mostu Ura e Kadiut a termálních pramenů Llixhat e Bënjës. Na náš vkus je tu moc lidí, uděláme několika fotek a kaňon opouštíme. Padesátku kilometrů prý sjízdné šotoliny okružní trasy horami necháváme na jindy. Podle řeckých hranic, po několika kilometrech šotoliny, dojedeme k opuštěným termálním lázním. Nejsou až tak opuštěné a až tak staré, neriskujeme lézt přes vysoký plot a pokračujeme dál k horkým pramenům a lázním antickým. S podceněnou přípravou a záměnou horkých a studených pramenů na mapy.cz dojedeme jen k těm studeným, neriskujeme přejezd širokého brodu a nechce se nám snad kilometr pěšky ve vedru. Je to škoda, termální prameny a zbytky antických lázní tam jsou a byli jsme od nich nedaleko.
Podle hranic s Řeckem, směrem k jezeru Ohrid, před městem Korçë s obavami sledujeme bouřkový mrak. Schytáme jen několik kapek, je to spíš příjemné osvěžení, nestihla se mi promáčet ani tenká vlněná košile (160g/m2). Pogradec nás nechává chladnými, jedeme na jisto do Tushemishtu do hotelu Saint Marena, u pláže Ohridu přes silnici. Pan hotelier si na mě vzpomíná, nejsem tu poprvé, a dává si s námi welcome drink. Po pečené rybě k večeři se bude dobře spát.

den 16. neděle, 320 km, Tushemisht (Albánie) - Kukës (Albánie)

Dnešek více přejezdový než památníkový nebo muzejní. Podruhé na této cestě projedeme SH3, tentokrát v opačném směru a opět se občerstvíme v Restoran Ismeti u "chíplého psa", který nezklamal a i dnes spal na silnici. Tiranë nás moc nezdrží, Márovi se podaří napoprvé trefit na nový hlavní tah SH61 do Peshkopi přes Bulqizë, kde tankujeme u Kastrati. Silnice je hotová jen z části, v procesu ražby je tunel pod horou, na jejím úbočí leží obec Bastar Murriz. U severovýchodního portálu budoucího tunelu je dělníky stavby hojně navštěvované bistro s příznačným názvem Tunel. Kousek za Peshkopi vidím na jedné čerpačce partu motorek s českou registrací a jednu známou postavu, zatroubím na vpředu jedoucího Máru a zastavím u odpočívajících. Tomáš na mě nevěřícně zírá a hned se omlouvá za nedořešenou záležitost s náhradním klíčem k mé motorce. Půlhodinku poklábosíme, zandáváme na podklouzávající naše Bridgestony a Tomášovy Michelin Anakee Adventure, a pokračujeme každý svou cestou. My směrem na Kukës a oni kamsi k Ohridu.
Zkontrolujeme čistotu památníku partyzánům z II. sv. války u obce Sllovë, před třemi lety byla betonová deska plná kravských šrapnelů , jak by řekl inspektor Trachta ve hře divadla Járy Cimrmana, dnes je tu jen jeden na zadní straně. Ubytováváme se nezvykle brzy v hotelu Amerika v Kukësu, další ubytování nabízí booking.com až ve sto kilometrů vzdáleném Bajram Curri a znalí zdejších silnic nevěříme google a jeho odhadu dvou hodin jízdy. Obejdeme město při hledání restaurace, ale všude jsou jen kavárny a bary, ve kterých místní popíjejí kávu nebo nealko, takže nakonec večeříme v "domácí" restauraci v Americe.

den 17. pondělí, 237 km, Kukës (Albánie) - Fushë-Arrëz (Albánie)

Jen s dvěma zastávkami nás po 120 kilometrech vítá Valbonë. Dojedeme na konec asfaltky a objednáme si oběd v Hotel Fusha e Gjesë Rragam. Pstruzi v náhonu protékajícím areálem hotelu vypadají lákavě, ale Valbonë nějak zešpindlovatělo. Ne zrovna levná a nevýrazně ochucená ryba plavala při přípravě ve friťáku a neválela se na grilu. U oběda zvažujeme využití trajektu po přehradní nádrží z Firzë do Komanu, ale ... už jsem jím pluli, cena za motorku + osobu odpovídá plné nádrži benzínu a časová úspora padne na čekání v přístavu. Volíme tedy cestu po ose a znovu spíme na známém místě, tentokrát v Residenca Sh&Sh u Fushë-Arrëz. je tu změna za tři roky od poslední návštěvy, dostavěli novou depandance s dalšími pokoji a novou recepcí. Po nás přijíždí trojice krajanů na lehkých endurech, přijeli do Albánie s dodávkou a užívají si těžších offroadů s minimem asfaltových přejezdů.
Večer mi píše Tomáš, se kterým jsme se potkali u Peshkopi, že se vrací domů a jestli by mohl jet jeden den s námi. Domlouváme sraz na přechodu Muriqan (AL) - Sukobin (MNE) na desátou hodinu ráno.

den 18. úterý, 321 km, Fushë-Arrëz (Albánie) - Trebinje (Bosna a Hercegovina)

Před opuštěním Albánie ve Skodëru jdu na nákup darů z cest, v prodejně SPAR tři dvoudecové lahve místního brandy Skanderbeg. Cestou k přechodu nás dojede Tomáš, synchronizace je ideální a nemusíme na sebe čekat. V konobě Makina Vucinica si dáme lehký oběd, u památníku s výhledem na moře a Šušanj společnou fotku s motorkami a těsně před Cetinje, na odbočce k jeskyni Lipa se Tomáš loučí a zrychleným přesunem míří domů.
V příjemné restauraci, po zakoupení vstupenek do jeskyně Lipa, čekáme asi půlhodinku na silniční vláček s traktorem převlečeným za lokomotivu, který nás a další návštěvníky odveze ke vstupu do jeskyně. Usměvavá průvodkyně má poutavé komentáře, prohlídka příjemně ubíhá a fotek máme habakuk. Improvizačně projedeme novou silnici v n.p. Lovčen, vyfotíme si podvečerní panorama kotorské zátoky, zatáhneme za plyn, zamáváme policistům stojícím o jednu odbočku dál než nás zkasírovali předminulý týden a ubytujeme se až na kraji Trebinje v Bosně, za úžasnou cenu 5 euro za lůžko. Cesta za večeří se protáhla. Prodejna potravin zavřela dřív, než jsme k ní došli, zkratka k restauraci a hotelu Studenac byla slepá do křoví. Oklika byla delší a procházku nám vynahradila výborná večeře s perfektní obsluhou.

den 19. středa, 152 km, Trebinje (Bosna a Hercegovina) - Blagaj (Bosna a Hercegovina)

Po ránu je mi podezřelá úzká asfaltová zkratka s nápadně dlouhými rovinkami a táhlými oblouky, docvakne mi to až když se mě Mára ptá, jestli si chci vyfotit nádraží. Jedeme po další bývalé C&K Rakousko-Uherské železniční trati adaptované na silnici. Ta nás dovede až k největší bosenské jeskyni Vjetrenica. Paní u kasy nám prodá lístky na desátou hodinu, prohlídky jsou v každou celou. Po poučení o oděvu a nízkém stropu, po nafasování přilby a po domluvě o jazyku komentářů průvodkyně jdeme dovnitř. Máme VIP program, krom průvodkyně jsme tam jen my dva s Márou a protože čeština je podobná bosenštině, máme výklad s plynulými přechody z angličtiny do bosenštiny a občas i češtiny. Z asi sedmi kilometrů dostupné jeskyně je přístupný sotva jeden a když dojdeme nakonec, dostaneme možnost vrátit se pomalu a nejpozději v 11 hodin před další prohlídkou, dostaneme poučení kam se nesmí a průvodkyně odkvačí prodávat další lístky.
Zbytky ruin Radimlja snad ani nestály za zastávku, zato prohlídka pevnostního tureckého města Počitelj nám zabere hodiny. Je to úžasné místo, v historických budovách bydlí lidé trvale, je tu možnost pronájmu a noclehu. Prolézáme obranné věže, touláme se svažitými uličkami, ochutnáme divoce rostoucí fíky, tohle místo určitě navštivte, pojedete-li kolem. Do večera stihneme ještě prameny řeky Buna, vytékající z jeskyně. Okolí je jedna velká restaurace s uličkou se stánky s upomínkovými předměty, dostat se k vyhlídce na jeskyni s pramenem není snadné.

den 20. čtvrtek, 395 km, Blagaj (Bosna a Hercegovina) - Livno (Bosna a Hercegovina)

Stari most v Mostaru už známe, u Milenijského kříže jsme též byli, proto jedeme přímo k nově zbudované vyhlídce na Mostar nazvané Vidikovac Fortica. Úžasný výhled je už z parkoviště, ti odvážnější mohou na lávku s proskleným dnem. Vstup má jednoduchá pravidla: očistit boty, nejvíce 30 lidí současně a nezdržovat se déle než 5 minut. Poslední pravidlo porušujeme, i s nově příchozími je nás méně než deset a tlačenice nehrozí ani když je to celé zdarma. Proraženou přehradu Idbar sice nafocenou máme, ale minule to bylo v podvečer, tak si ji jedeme prohlédnout znovu a za plného denního světla. Podle pověstí výbušninou prorazili díru nespokojení obyvatelé, neboť napuštění přehrady by jim zmnohonásobilo čas dojíždění do zaměstnání, ale víme, jak je to tu na jihu s pracovní morálkou, takže je to asi opravdu jen pověst.
Co nechceme vynechat, jsou bývalé olympijské areály nad Sarajevem. Začínáme u skokanských můstků a nevíce času strávíme urbexem hotelu Igman, po vnitřních schodištích vyjdeme až ke strojovně výtahů a ven na střechu. Poslední nám zbyla bobová dráha a vyhlídka na Sarajevou kousek od ní. Je tam sice zákaz vjezdu motorových vozidel, ale risk je zisk a tak tam vjedeme na motorkách. Vyšlo to, fotky jsou prima a pokuta se nekonala. Horší se počasí, drobný déšť se spustí ihned po dojetí k pensionu v Livnu, s přestávkami prší celou noc.

den 21. pátek, 457 km, Livno (Bosna a Hercegovina) - Zemonska Vaga (Slovinsko)

Pro dnešek máme dvě možnosti trasy: buď podle hranic s Chorvatskem do n.p. Una, podívat se na horní vodopády v Martin Brodu a přes Željavu dál k domovu, nebo přes průsmyk Malačka do Chorvatska, co nejkratší cestou k moři, na slunce a po pobřežní D8 k Rijece a pak k domovu. I když volíme bezpečnější druhou možnost, dávám do bundy i kalhot gore-tex vložky a Mára obléká nepromokavou kombinézu. Vyjíždíme za drobného deště a i když je po nočních lijácích asfalt důkladně opláchnutý, vědomi si jeho klouzavosti, jedeme po mokrém velmi velmi opatrně. Od "území nikoho" mezi bosenskou a chorvatskou celnicí přestane pršet, ve Splitu je polojasno a čím víc k severu, tím je slunečněji a tepleji. Přesto využívám prodyšnosti gore-texu a jedu v něm až do večera.
Na úrovni Zadaru, u Novigradsko more, najíždíme na poloprázdnou D8. Hlavní provoz je po dálnici, užíváme si panoramata moře a ostrovů. Obchvat Rijeky urychlí přesun a na hranici se Slovinskem jsme brzy. Na chorvatské straně sundávám přilbu, někdy to celníci vyžadují kvůli identifikaci, kvůli porovnání s fotkou v pasu. Překvapí mě přednáška slovinského celníka o bezpečnosti, prý při jakémkoli pohybu na motorce, i při vypnutém motoru a jízdě jak na dětském odrážedle, je ve Slovinsku nutno mít na hlavě přilbu. Dokud přilbu nenasadím, drží pas a OTP v ruce a nechce mi je vrátit.
Asi poslední nocleh na cestě máme v hostinci a pensionu Zemonska vaga. Cena za nocleh poskočila na 26,5 eura za lůžko, cena za večeři na 35 euro za oba. Telecí přírodní z grilu bez kousku přílohy, jen holé maso na talíři. No co, jsme v EU, daně a ceny jsou jiné než na jihu.

den 22. sobota, 701 km, Zemonska Vaga (Slovinsko) - Praha

Ráno vyrážíme dříve, chceme být do večera doma. Nezvyklí na ranní chlad 12°C těšíme se na cestu otevřenou krajinou pod hřejícím sluncem. Sobotní dopolední Ljubljana je poloprázdná, projíždíme jak nůž máslem a v Kranj tankujeme za "normální" cenu, měli bychom přejet celé Rakousko. Mě se to daří, Mára vyměkne na úrovni Linze a tankuje za cenu více než 2 eura za litr. Mám vyzkoušeno, že nula km dojezdu podle palubního počítače neznamená prázdnou nádrž a chci motorce dopřát u Benziny Vervu 100, na kterou je zvyklá. 8 kilometrů před Velešínem zmizí z LCD nula, jsou tam jen vodorovné čárky a přesto do 21-litrové nádrže se vejde jen 19,37 litrů benzínu. Asi by to chcíplo až za dalších 30 kilometrů.
Ve Velešíně se loučím s Márou. Jede někam za kamarády a já domů. Od rána je chladno, ve slovinských lesích bylo jen 12°C a proto mám na sobě opět gore-tex. Ten přišel k užitku kousek úřed Českými Budějovicemi. V dešti projedu městem a ač nemám rád nudnou dálnici, raději pokračuji po ní, abych byl v suchu co nejdříve. Občas prší tak silně, že musím zrychlit nad 130 km/h, aby proud vzduch odváděl vodu z plexi na přilbě. Ještě před koncem dálnice se rozjasňuje, před Olbramovicemi déšť ustává a než dojedu do Prahy, z půlky uschnu. Pod gore-texem mám všude sucho, v botech i na těle. Jediné, co proteklo, jsou rukavice s membránou sympatex. Trochu pomáhá výhřev rukojetí, nicméně po dvou hodinách jízdy mám ruce rozmočené jak pradlena s valchou.
shrnutí cesty
začátek cesty18. 6. 2022
konec cesty9. 7. 2022
najeto6 861 km
náklady na palivo15 949 Kč
náklady na ubytování312 euro, krom jedné výjimky vše přes booking.com
stylpouze asfaltové silnice + občas šotolina
průměrná spotřeba4,86 l/100km


ceny benzínu přepočtené na CZK (v závorce počet tankování)
Česko51,38 . . (3x, z toho 2x Verva 100)
Slovinsko41,71 . . (2x)
Chorvatsko52,95 . . (1x 100 oktanů)
Bosna a Hercegovina43,92 . . (5x)
Srbsko41,58 . . (1x)
Černá Hora44,95 . . (3x 98 oktanů)
Albánie51,96 . . (6x, z toho 1x 100 oktanů)