| čím: | já: | BMW R1200 ST z roku 2006, před odjezdem stav tachometru 98 379 km. |
| Mára: | Yamaha XTZ1200 Super Tenere z roku 2020. | |
| Milan: | CF Moto MT800 z roku 2022. |
kdy: Odjezd v sobotu 18. června, na tři týdny, Milan jen první týden.
jak: S vyloučením dálnic a "alpským stylem" = bez stanu, bez spacího pytle, bez zásob, bez vařiče a podobných zbytečností, bez každovečerního stavění a ranního bourání výškového tábora :-)
kudy: Viz "klikací" mapa na konci textu.
Letos se vedoucím zájezdu prohlásil Mára. Vyměnili jsme si mapy s body zájmu a protože on měl seznam pestřejší a delší, vyhrál. Trasu tedy řeší Mára, kolonu vede Mára, my se jen vezeme. Každý den odpoledne podle počasí a kondice budeme rezervovat ubytování přes booking.com, nebudeme se stresovat dodržováním nějakého detailního plánu. Po zkušenostech z minula platí útratu v restauraci, vstupné nebo nocleh vždy jen jeden za všechny. Vedu v telefonu tabulku s "účetnictvím" se zápočty a další platbu provede vždy ten, co je nejvíc v mínusu.
Na domluvený sraz na sedmou ranní u OMV čerpačky u Pětihost dojíždím s mírným zpožděním.
Vyrážíme směr jih po "trojce" k Benešovu a dál, výjimečně použijeme dálnici D3 pro zrychlený přesun.
I přes ranní zdržení zapomněl jsem doma záložní telefon a tak vyzvedávám u Vodafone v Českých Budějovicích alespoň záložní SIM kartu.
Před překročením hranic do Rakouska dotankujeme u PAP Oil u Nových Hradů všichni plnou nádrž.
Tak za české ceny přejedeme celé Rakousko, platit tamních více než 2 € za litr benzínu nemáme v úmyslu,
do rakouského HDP přispějeme i tak výborným obědem v Gasthof Papillon v Möderbruggu různými druhy guláše, někdo s knedlíky a někdo se špeclemi.
Včerejší pozdní noční přezouvání si vybralo daň v zapomenutém odmaštění předních brzdových kotoučů, účinek přední brzdy je pulsační, domlouvám s Márou zastávku u nějakého hobby marketu.
Zaparkujeme u OBI v Amstettenu a Milan se ptá, co jdeme kupovat. Na mou odpověď "Bremse Reiniger" s překladem "čistič brzd" odpoví:
"Proč jsi to neřekl hned? Mám jeden s sebou". Poprosím o půjčení, postříkám přední kotouče, na parkovišti nechávám pomalu mizící flek a pokračujeme v cestě.
Při tankování ve Slovinsku zjišťujeme podobný dojezd našich strojů na jednu nádrž, jen dotankované množství a tím spotřeba je jiná,
odpovídá hmotnosti a výkonu strojů: 15 litrů do MT800, 17 litrů do R1200ST a 19 litrů do XTZ1200 Super Tènèrè.
Obědem, výběry z bankomatů, nákupy, kávou, ... jsme ve skluzu a za denního světla nedojedeme plánovaně do Bosny a Hercegoviny,
na booking.com najdeme přijatelné místo v Chorvatsku na půl cesty od Slovinska do Bosny v Caffe bar Marokis.
Na to, že je to ve vnitrozemí a bez snídaně, platíme nemalých 23 a 1/3 eura za každé lůžko.
Před spaním dáme pivko na společné oslavě, dva ten den slaví jmeniny a jeden narozeniny.
Ráno hladoví spěcháme na hranici s Bosnou a Hercegovinou a kousek za ní v Barake jdeme do Caffe Bar Željo.
Dámská obsluha je rázná na štamgasty a milá na turisty, objednáme si pomerančový juice se sodovkou a kávu a
než se stihneme zeptat na možnost něčeho k snědku, vidíme servírku pojídat snídani z pytlíku koupeného v pekárně přes silnici.
Učiníme to stejně, necháme Milana hlídat stůl (a uklidnit servírku, že neprcháme bez placení) a jdeme s Márou do pekárny.
Burek s masem i ostatní dobroty byly vynikající.
Denní program zahájíme u dalšího komunistického památníku Spomen Park Šušnjar a pak přijde první Márou plánovaná šotolina.
Rovná, víceméně hladká, několik kilometrů dlouhá, i tak zaškodila. Povedlo se mi přehlédnout kus ocelové
pásoviny a po najetí na ni utrpí motorka promáčklinu ve výfukovém svodu pravého válce.
Prohlídka udržovaných zbytků s názvem Stari grad Ključ je zdarma, zato Jajce se prodražily.
Pevnost za 5 KM, katakomby za 4 KM a městský vodopád za 8 KM (ceny za jednu osobu).
Po obědě ve Vlašićka koliba přichází další Márou naplánovaná vyjížďka mimo asfalt.
Po prvním kilometru jej nechválím a to přijde dalších 6 kilometrů, místy náročnějších než začátek,
ale výhledy a panoramata od vysílače na vrchu Paljenik jsou úžasné.
Nahoře dostává druhou nepochvalu Milan, při jedné ze zastávek čekáním na mě vymyslel plán,
jeho slovy: "Pojedu napřed a natočím vás, jak jedete". Dáme mu náskok, vyjedeme za ním,
za každou zatáčkou nebo terénní vlnou čekám na povel "akce" a nedočkám se ani na vrcholu.
Na jedné jediné možné odbočce cestou na vrchol, cestou nahoru, odbočil dolů a skončil kdesi na úbočí.
Máme s Márou starost, voláme Milanovi a dozvídáme se, že už je na cestě.
Nachystám si telefon a busducí komentář "jak kamerovaný točil kamerujícího", ale po změně zoomu
zapomenu spustit nahrávání. Milanovi selhala kamera na motorce, záznam je černý a na mojí kameře několik minut záznamu chybí.
Asi je na Paljeniku nějaká patogenní zóna nebo co.
Třetí den a třetí památník, Spomen-obilježje Prve zeničke 303. viteške brigade, památník novodobých bojů v roce 1992. Zdarma.
Čekání na natankování kolegů u malé čerpačky si krátím nákupem malého kartáče pro lepší dočištění mřížky chladiče oleje.
Původní úmysl byl koupit tuhý štětec, ale chybou v překladu a pochopení se s prodavačem přináší mi tento malý ocelový kartáč,
který bude pro zamýšlený účel vhodnější.
Kamenné koule v lese u Zavidovići nemají jasně prokazatelný původ, dodnes nevíme, zda jsou původu přírodního nebo umělého.
Nejsme zatím přivyklí na horké počasí, stavíme u vesnického marketu na nákup něčeho k pití. Padne mi do oka energetického nápoje místního výrobce a vyprahlý beru půllitrovku.
Během pití čtu popis obsahu, krom běžného taurinu a kofeinu obsahuje výtažek ginkgo a ginseng + množství B-vitaminů.
1 dcl má v sobě 133% doporučené denní dávky B6, takže vypitím půllitrovky budu zásoben B6 na týden dopředu.
Při odpočinku ulomením zkrátím a upravím kartáč na chladič, znovu odšroubuji mřížky a důkladně vyháním vyschlý hmyz bránící chlazení.
Den opět začínáme památníkem, tentokrát čerstvým a k tragické události balkánských válek - památníkem v Srebrenici.
Po prohlídce využívám chvilky ve stínu na parkovišti a měním konfiguraci deflektoru plexi štítu motorky, abych mohl jezdit s vyklopenou bradou přilby.
Předsazený deflektor víceméně nefunguje, vzduch proudí mezi ním a hlavním plexi, přesazení za hlavní plexi odklání hlavní proud vzduchu nad moje čelo a nebudu mít hmyz v zubech.
Podle Máry je prý snad někde stržený most, takže se možná budeme vracet.
Najíždíme na východním konci u obce Mesići, po dešti přiměřeně sjízdnou cestu s pruhem trávy uprostřed střídají tunely s kluzkým povrchem,
až dojedeme zhruba v polovině plánovaného úseku k nejdelšímu mostu (asi 800 do oblouku).
Vzhledem k mé blátoplachosti a zadnímu obutí 180/55 Bridgestone A41 posíláme průzkumníka s limitem 15 minut do návratu.
Po několika minutách zmlkne ozvěna MT800 a je nám jasné, že vyjel z tunelu a jede dál volným prostorem.
Podle předpokladu po 7-8 minutách obrací a jede zpět podat nám zprávu (fotka na konci je mediální zkreslení).
Po ujetí necelých třinácti kilometrů máme jasno, z druhé (západní) strany od obce Hrenovica,
bychom zjistili po necelých třech kilometrech nové jméno místa se strženým mostem: Srušeni most na rjeci Prači.
U strženého mostu otáčíme, znovu jedeme 13 kilometrů k asfaltu, bookování vytipovaného ubytování se nedaří, proto si necháme doporučit pension jiný.
V duchu letošní tradice začínáme památníkem, tentokrát Muzejsko-memorijalni centar "Rorovi",
památníkem vojáků zahynulých při obraně Goražde během války v letech 1992 až 1995.
Do boky Kotorské se spouštíme nepoužívanou úzkou neudržovanou asfaltkou (Márovou oblíbenou "kozí stezkou") do města Risan.
V kavárně s WiFi najdeme a bookujeme pension vzdálený "co by kamenem dohodil" a jedeme se ubytovat.
Milá paní domácí vyzvídá naše úmysly s výletem a nechce uvěřit, že v ústí zátoky do moře je přístupná bývalá ponorková základna.
Odložíme kufry a nalehko, cestu si krátíme trajektem z Kamenari do Lepetane a na nejvýchodnějším výběžku poloostrova Luštica sjíždíme po krátké šotolině
k bývalé ponorkové základně. Po průzkumu vnitřku a malé přípravě nebo spíš úpravě prostředí přejíždíme přes navezené sutiny až vybetonovanému ústí hlavního tunelu.
Večer měníme mírně plán, zítřejší Milanův poslední den s námi objedeme okruh Černou Horou přes Durmitor a s paní domácí domlouváme prodloužení na dvě noci.
Dnešek je první den bez památníku a zároveň první (naštěstí i poslední) den s pokutou za dopravní přestupek.
V táhlém klesání a s mírným překročením povolené rychlosti předjíždíme všichni tři kamion přes plnou čáru,
přes předjížděný kamion nevidíme dole číhající policisty a nedbáme ani na blikání protijedoucích aut.
Bliká na nás kde kdo, neboť jak Milan tak Mára mají neseřízená světla. Zejména Mára, který oslňuje i řidiče kamionů sedící o patro nad námi.
Policista má slušnou angličtinu, prý bude požadovat 50 až 150 euro od každého a když se ptá, kdo je vedoucí skupiny, už mám jasno, jak to skončí.
Po chvíli debaty zlevní na 20 eura za každého a kolegové s úlevou otvírají peněženky a tahají bankovky.
No co se dá dělat, myslím si, že to bylo předčasné a mohlo to skončit "množstevní slevou" s poplatkem nejvýš 20 euro za všechny, možná i jen 10. Znám to z minulých let.
Na druhou stranu, za 500 kaček bez odečtení bodů z řidičského konta, to není velká ztráta.
Po exekuci je Mára tak vyklidněný, že nepředjíždí ani tam, kde je to povolené a pomalu za námi vzniká kolona.
Přebírám iniciativu, na jeden zátah předjíždím oba kolegy a dva osobní automobily, abych za kilometr a něco zastavil u vyhlídky na Slano jezero.
Během kochání se panaromaty jezera s množstvím ostrůvků promlouváme Márovi do duše a vyjednáváme zrychlení tempa na původní, před pokutou.
U jezera připomínáme Milanovi jeho ranní slib "vykoupu se kdekoli, kde zastavíme a kde to bude to možné".
Splněním slibu se stává atrakcí pro místní i pro osazenstvo bufetu, což si vyslechneme po příchodu od jezera.
Kávu a pití doplníme místním pršutem, klobáskami a ovčím či kozím sýrem. Posedíme tam nezvykle dlouhu, asi hodinu a půl.
Dnes se loučíme s Milanem mířícím domů, opět si krátíme cestu trajektem z Kamenari do Lepetane, kolem moře přes Budvu a šoustkami přes Virpazar projedeme Podgoricu.
U panoramatického výhledu na Podgoricu, při odjezdu od Споменик Марку Ивановићу vyklepává Mára z bundy první bodavý hmyz dnešního dne.
V horách na silničce bez čísla obdivujeme panoramata a při oblékání je Mára atakován druhým hmyzím agresorem.
Na další zastávce spřádáme teorie, jak asi dlouho leží vrak osobního auta v rokli pod námi a zda to někdo přežil.
Dobrovolně souhlasím s šotolinou k Bukumirsku jezeru, ze sousedního Katun jezera zbývá jen blátivá louže.
Dál směrem na sever ke Kolašinu má prý být jen asfaltka, ale informace asi nebyly úplně přesné. Naštěstí je cesta víceméně vyschlá, mírně z kopce a bez asfaltu jen asi kilometr.
V klesání k Mateševu si dopřejeme sviežu pastrmku v Nacionalnim Restoranu Ribnjak. Ryby snad už nemohou být čerstvější, jsou v náhonu protékajícím středem areálu restaurace.
Náš hostitel prokazuje lingvistické nadání, u snídaně s belgickým párem u vedlejšího stolu hovoří francouzsky a slova tohoto jazyka přimíchává do komunikace s námi,
hovoří směsí srbštiny, polštiny, francouzštiny a kdoví, čeho ještě.
Po snídani jedeme před přejezdem do Albánie na Sh30 natankovat zpět do Plavu a děláme v Černé Hoře ještě jednu zastávku, u pramnů řeky Vruja, Ali pašini izvori.
Voda v šíři vyvěrá pod svahem, tvoří průznačné jezírko a odtéká říčkou Vruja do Gusinje.
Černohorskou stranou odbavení na hranici projedeme jak nůž máslem, zato albánský úředník asi nemá dnes dobrý den.
Při příjezdu nezastavím na stopce dalekou před vchodem celnice, ale až na příčné bílé čáře kousek před zvednutou závorou.
To se úředníkovi nelíbí a musím couvnout o metr-dva před čáru.
Pokračujeme po Sh30 a na známé vyhlídce přes kaňon řeky Cijevny na černohorskou vyhlídku Delaj to žije.
Z karavanu s občerstvením vyřvává orientální muzika a na horním konci už je hotová podezdívka pro ... no to uvidíme asi už příští rok.
Do malé chatky sotva k přespání nedosáhne WiFi z restaurace, signál albánského Vodafone též ne a abych mohl nahrát na web fotky a projetou trasu,
lovím signál na terase před druhou polovinou chatky. Zdá se neobydlená, i když později je slyšet nějaký pohyb zevnitř.
U snídaně se s námi dá do hovoru český pár z chatky nad námi, později přijde pár bydlící v domněle prázdné polovině chatky naší a tak se omlouvám za ranní vyrušení.
Pán ze sousedního páru má dvojníka ve šmloulovi Mrzoutovi, reptá nad pomalostí obsluhy, reptá nad chybějícím mlékem a zrušené objednávce kakaa k snídaní,
reptá a reptá ...
Vracíme se zpět do Kopliku, před Skodërem se projdeme po funkčním a zachovalém mostu z římských dob,
obejdeme památník s údajným hrobem Skanderbega a jedeme na výspu poloostrova Rodon (Kepi i Rodonit) na prohlídku zbytků bunkru dob studené války.
Při výšlapu na útes k bunkrům mi Mára říká: "Mám dnes nějaký divný den, motorka mi na výjezdu ze zatáček někdy klouzne".
S úsměvem mu to odsouhlasím a doplním svou obavu o stav ložisek předního kola, načež se shodneme,
že naše pocity jsou stejné. Moje ložiska i jeho pneu budou OK, prostě v horku přehřáté pneu na přehřátém asfaltu občas nedrží tak, jak jsme zvyklí.
V dnešním počasí by se dalo spát i na pláži Holiday Beach na stejném poloostrově jen tak pod širákem, vedle které parkujeme během prohlídky bunkrů,
ale zamlouváme si pension nedaleko.
Rezignuji na bezpečnost, bundu s chrániči nechávám v kufru a jedu jen v košili ubytování pod střechou v pensionu MEGA Apartments.
Večeříme v prázdné restauraci na pláži San Pietro a přejeme provozovatelům, aby se jim od července alespoň z části zaplnila.
Márovi od včerejška svítí hladové oko a tak tankujeme první čerpačce v polích benzín sice levný, ale jak se po několika kilometrech ukázalo, kvality nevalné.
I přes pokročilý motormanagement mého stroje s čidly klepání na každém válci je z motoru při každém prudším přidání plynu z nižších otáček slyšet detonační spalování,
jak se laicky říká "zvoní ventily".
V podhradí města Krujë zainvestujeme do prohlídky památníku a muzea albánského hrdiny Skanderbega, které stihnul nechat postavit albánský diktátor Enver Hoxha (česky: Hodža).
Cestou od hradu k motorkám nás uloví náhončí jedné restaurace v historické zástavbě a přemluví nás k obědu.
Skopové je výborné, ochucené podle místních zvyklostí, stejně tak zeleninový salát s olivami a máme co dělat velké porce dojíst.
Cena 4400 LEK (941 Kč) za oba odpovídá místu těsně pod hradem.
Mimochodem, tento diktátor byl v něčem tvrdší než Brežněv s Chruščovem, na druhou stranu udržoval si na Sovětském svazu větší nezávislost než sousední jugoslávský Josip Broz Tito,
což do dokázal vystoupením Albánie z Varšavské smlouvy na protest proti vpádu spojeneckých vojsk v roce 1968 do Československa.
Pohodlnou širokou a zatáčkovitou silnicí Rruga e Malit vyšplháme nad město Krujë, kocháme se panoramaty a pak se vydáme k dalšímu bunkru,
osobnímu bunkru albánského diktátora. Abychom prý se nemuseli mořit vedrem přes centrum hlavního města, jedeme obchvatem "o co je to dál, o je to horší cesta",
kde měl být asfalt je šotolina, neušetříme asi ani čas ani kilometry.
K bunkru projedeme tunelem drze na červenou, naštěstí ve vedru je návštevnost malá a parkoviště u bunkru ve slepé ulici za tunelem takřka prázdné.
Expozice Bunk'Art je nápaditě multimediální, v diktátorově ložnici hraje z dobového radia dobová hudba promíchaná se záznamy diktátorových proslovů k lidu albánskému.
Hotel Dajti Tower Belvedere s vyhlídkou na město Tiranë, s horní stanicí lanovky v parku, na kraji parku Mali i Dajtit, je zavřený.
Nikde ani živáčka, krom koní ve výběhu.
Spouštíme se stejnou cestou dolů a po staré SH3 míříme k Elbasanu.
Tranzitní a z části místní provoz se přestěhoval na dálnici A3 v údolí,
v jedné ze tří zbylých restaurací je skoro prázdno, dalo by se říci že tu "chcípnul pes",
ale zvíře ležící na silnici je živé a po chvíli odejde vlastní silou z vozovky pryč.
I přes večerní oslavu v zahradní restauraci hotelu Kriva Resort na kraji Elbasanu se dojem jediných hostů potvrzuje u snídaně, na které jsme sami.
Kolem ropných polí v údolí řeky Devolli přijdeme na silnici protínající konec pojezdové dráhy vojenské základny u města Kuçovë.
Dráha je vedlejší, hlavní runway a okolní areál má v pronájmu NATO, po obou stranách protínající silnice jsou uzamčené brány.
Ladným obloukem přistavím motorku před plot, pohledem přejedu cedule informující o zákazu vstupu a kamerovém monitoringu, zákaz focení nevidím.
Hledám pozici pro fotku tak, aby mi vzpěry brány nekryly vzadu stojící staré stíhačky MIG 17 a MIG 19 a napoprvé si nevšimnu,
že telefon je nastavený od ropných polí na video a ne fotografie. Po zjištění omylu vymažu video a vidím vojáka přicházejícího k nám, s puškou na řemenu přes rameno.
Telefon strčím do kapsy, voják odemkne bránu, jde ke mně a po mé zamítavé odpovědi na otázku "Parli italiano?" špatnou angličtinou vysvětluje zákaz focení.
K tomu se dožaduje se mého telefonu.
Pro jistotu kontroluji galerii fotek a pak mu, aniž bych dal telefon z ruky, ukazuju display s fotkami a videem těžních věží se slovy: "My latest photos are oil rigs."
Znovu zdůrazní "No photo", zamkne bránu, projde protější branou směrem k centru základny a odchází středem předlouhé pojezdové dráhy.
Máme smůlu, obhlédnout vyřazené staré krámy tak, jak to mohhli moderátoři Top Gearu, máme zapovězeno.
Dál k jihu to po asfaltu nejde jinak, než zpátky na severozápad do Beratu.
Koukám na Máru, klepe nohou jako by se držel živé fáze elektriky. Po chvilce staví a mám jasno, má vosu v botě.
Nejedeme přímo k pobřeží, zajíždíme k vykopávkám Bylis, v dobách jeho slávy celého města.
U jedné odlehlé zdi slyším od země podivné chitinové chrastění a fotím obrovskou kobylku či co je to za hmyz. Délku od hlavy po konec kladélka odhaduji na 14-15 cm, křídla to nemělo.
Na přiložení nohy nebo jiného známého předmětu k porovnání to bylo plaché a vždy poodběhlo dál.
U pobřeží nezapomeneme na ostrovní klášter Manastiri i Shën Mërisë. Je zde zákaz focení a tak nemám důkaz spatření rarity, mopedu s kardanem místo řetězu.
Později dohledá Mára fotky na internetu a mělo by jít o Yamahu T50, foto je ilustrativní z jednoho albánského inzerátu.
Při návratu k motorkám se mi podaří v mělkém jezeře zachytit nádherně barevného kraba.
Cestou k LLogara pasu nemusíme do centra a kolem promenády, obchvat města Vlorë je víceméně hotový.
Za nedlouho ubude provoz i přes Llogara pas, tunel pod pasem je ve výstavbě i s připojovacími rampami, vychutnáme si pobřežní silnici do Himarë
a ještě před večeří na nábřeží se ubytujeme v bungalovu Apartment Holiwood (není to pravopisná chyba, tak se to opravdu jmenuje).
Majitel je zároveň turistickým průvodcem, dostáváme tipy co ještě navštívit a po prvním zapnutí klimatizace jiný bungalow - sezona ještě není v plném proudu, jsme v areálu sami.
Ukazuji panu domácímu fotku na kobylky viděné dopoledne a ptám se, zda nezná jméno hmyzu. Prý karkalec, což podle google je cokoli od sarančete přes cvrčka nebo cikády až po krevetu.
Dopoledne vynecháváme centrum a vyjedeme nad město Sarandë, ke ruinám starého kláštera Agioi Saranta. Máru posílám napřed a řeším po telefonu pracovní krizovou situaci.
V Ksamilu po natankování posvačíme u stánku naproti čerpačce výborný čerstvý burek, po prvním masovém si objednám druhý se sýrem a plechovku limonády.
Butrint mám prošmajdaný od roku 2019, přívozem se necháme přepravit k ruinám trojúhelníkové pevnosti z doby benátské nadvlády
a pak zastavíme u památníku Varrezat Monumentale Qafë Botë - Kllogjër, památníku masakru 2900 Albánců při etnických čistkách v letech 1944-45.
Kocháme se výhledy a novým asfaltem z obce Tepelenë do hor k obci Progonat, za kterou na útesu stojí komunistický monument Memorial i Luftës së II Botërore.
Veselou příhodu z natáčení máme z dnešního ubytování, podle booking.com to měl být nově zalistovaný apartmán za 12 euro za oba.
Podle mapy nacházíme vilku na kraji obce Permët, takřka pod lesem. Paní domácí dokončuje úklid, povídat si s námi se snaží zřejmě její matka, ale albánštinu stále nezvládáme.
Paní domácí nám ukazuje celý byt a pro lepší domluvu nabízí maďarštinu, což je pro nás ještě nesrozumitelnější než albánština.
Na nabízených 12 euro divoce gestikuluje a něco brebentí albánsky, pomoct se snaží syn se základy školní angličtiny a nakonec až s pomocí google translator v telefonu se vyjasní potíže,
potíže s cenou. Má to být 12 euro za osobu. Vysoukáme z kapes drobné, dorovnáme na 24 euro, paní se rozzáří oči a dostáváme welcome drink v podobě rakije s přílohou vlašského ořechu nakládaného v medu.
Snažím se s pomocí překladače zjistit postup konzumace, což se nedaří a tak improvizuji rozžvýkáním ořechu společně s rakijí. Oboje společně promíchané v ústech nakonec polknu, pochválím a můžeme bydlet.
Den zahájíme v kaňonu Langarica u antického mostu Ura e Kadiut a termálních pramenů Llixhat e Bënjës.
Na náš vkus je tu moc lidí, uděláme několika fotek a kaňon opouštíme. Padesátku kilometrů prý sjízdné šotoliny okružní trasy horami necháváme na jindy.
Podle řeckých hranic, po několika kilometrech šotoliny, dojedeme k opuštěným termálním lázním. Nejsou až tak opuštěné a až tak staré, neriskujeme lézt přes vysoký plot a pokračujeme dál k horkým pramenům a lázním antickým.
S podceněnou přípravou a záměnou horkých a studených pramenů na mapy.cz dojedeme jen k těm studeným, neriskujeme přejezd širokého brodu a nechce se nám snad kilometr pěšky ve vedru.
Je to škoda, termální prameny a zbytky antických lázní tam jsou a byli jsme od nich nedaleko.
Podle hranic s Řeckem, směrem k jezeru Ohrid, před městem Korçë s obavami sledujeme bouřkový mrak.
Schytáme jen několik kapek, je to spíš příjemné osvěžení, nestihla se mi promáčet ani tenká vlněná košile (160g/m2).
Pogradec nás nechává chladnými, jedeme na jisto do Tushemishtu do hotelu Saint Marena, u pláže Ohridu přes silnici. Pan hotelier si na mě vzpomíná, nejsem tu poprvé, a dává si s námi welcome drink.
Po pečené rybě k večeři se bude dobře spát.
Dnešek více přejezdový než památníkový nebo muzejní.
Podruhé na této cestě projedeme SH3, tentokrát v opačném směru a opět se občerstvíme v Restoran Ismeti u "chíplého psa", který nezklamal a i dnes spal na silnici.
Tiranë nás moc nezdrží, Márovi se podaří napoprvé trefit na nový hlavní tah SH61 do Peshkopi přes Bulqizë, kde tankujeme u Kastrati.
Silnice je hotová jen z části, v procesu ražby je tunel pod horou, na jejím úbočí leží obec Bastar Murriz. U severovýchodního portálu budoucího tunelu je dělníky stavby hojně navštěvované bistro s příznačným názvem Tunel.
Kousek za Peshkopi vidím na jedné čerpačce partu motorek s českou registrací a jednu známou postavu, zatroubím na vpředu jedoucího Máru a zastavím u odpočívajících.
Tomáš na mě nevěřícně zírá a hned se omlouvá za nedořešenou záležitost s náhradním klíčem k mé motorce.
Půlhodinku poklábosíme, zandáváme na podklouzávající naše Bridgestony a Tomášovy Michelin Anakee Adventure, a pokračujeme každý svou cestou.
My směrem na Kukës a oni kamsi k Ohridu.
Zkontrolujeme čistotu památníku partyzánům z II. sv. války u obce Sllovë, před třemi lety byla betonová deska plná kravských šrapnelů ,
jak by řekl inspektor Trachta ve hře divadla Járy Cimrmana, dnes je tu jen jeden na zadní straně.
Ubytováváme se nezvykle brzy v hotelu Amerika v Kukësu, další ubytování nabízí booking.com až ve sto kilometrů vzdáleném Bajram Curri a znalí zdejších silnic nevěříme google a jeho odhadu dvou hodin jízdy.
Obejdeme město při hledání restaurace, ale všude jsou jen kavárny a bary, ve kterých místní popíjejí kávu nebo nealko, takže nakonec večeříme v "domácí" restauraci v Americe.
Jen s dvěma zastávkami nás po 120 kilometrech vítá Valbonë. Dojedeme na konec asfaltky a objednáme si oběd v Hotel Fusha e Gjesë Rragam.
Pstruzi v náhonu protékajícím areálem hotelu vypadají lákavě, ale Valbonë nějak zešpindlovatělo.
Ne zrovna levná a nevýrazně ochucená ryba plavala při přípravě ve friťáku a neválela se na grilu.
U oběda zvažujeme využití trajektu po přehradní nádrží z Firzë do Komanu, ale ... už jsem jím pluli, cena za motorku + osobu odpovídá plné nádrži benzínu a časová úspora padne na čekání v přístavu.
Volíme tedy cestu po ose a znovu spíme na známém místě, tentokrát v Residenca Sh&Sh u Fushë-Arrëz. je tu změna za tři roky od poslední návštěvy, dostavěli novou depandance s dalšími pokoji a novou recepcí.
Po nás přijíždí trojice krajanů na lehkých endurech, přijeli do Albánie s dodávkou a užívají si těžších offroadů s minimem asfaltových přejezdů.
Před opuštěním Albánie ve Skodëru jdu na nákup darů z cest, v prodejně SPAR tři dvoudecové lahve místního brandy Skanderbeg.
Cestou k přechodu nás dojede Tomáš, synchronizace je ideální a nemusíme na sebe čekat.
V konobě Makina Vucinica si dáme lehký oběd, u památníku s výhledem na moře a Šušanj společnou fotku s motorkami a těsně před Cetinje, na odbočce k jeskyni Lipa se Tomáš loučí a zrychleným přesunem míří domů.
V příjemné restauraci, po zakoupení vstupenek do jeskyně Lipa, čekáme asi půlhodinku na silniční vláček s traktorem převlečeným za lokomotivu, který nás a další návštěvníky odveze ke vstupu do jeskyně.
Usměvavá průvodkyně má poutavé komentáře, prohlídka příjemně ubíhá a fotek máme habakuk.
Improvizačně projedeme novou silnici v n.p. Lovčen, vyfotíme si podvečerní panorama kotorské zátoky,
zatáhneme za plyn, zamáváme policistům stojícím o jednu odbočku dál než nás zkasírovali předminulý týden a ubytujeme se až na kraji Trebinje v Bosně, za úžasnou cenu 5 euro za lůžko.
Cesta za večeří se protáhla. Prodejna potravin zavřela dřív, než jsme k ní došli,
zkratka k restauraci a hotelu Studenac byla slepá do křoví. Oklika byla delší a procházku nám vynahradila výborná večeře s perfektní obsluhou.
Po ránu je mi podezřelá úzká asfaltová zkratka s nápadně dlouhými rovinkami a táhlými oblouky, docvakne mi to až když se mě Mára ptá, jestli si chci vyfotit nádraží.
Jedeme po další bývalé C&K Rakousko-Uherské železniční trati adaptované na silnici. Ta nás dovede až k největší bosenské jeskyni Vjetrenica.
Paní u kasy nám prodá lístky na desátou hodinu, prohlídky jsou v každou celou. Po poučení o oděvu a nízkém stropu, po nafasování přilby a po domluvě o jazyku komentářů průvodkyně jdeme dovnitř.
Máme VIP program, krom průvodkyně jsme tam jen my dva s Márou a protože čeština je podobná bosenštině, máme výklad s plynulými přechody z angličtiny do bosenštiny a občas i češtiny.
Z asi sedmi kilometrů dostupné jeskyně je přístupný sotva jeden a když dojdeme nakonec, dostaneme možnost vrátit se pomalu a nejpozději v 11 hodin před další prohlídkou,
dostaneme poučení kam se nesmí a průvodkyně odkvačí prodávat další lístky.
Zbytky ruin Radimlja snad ani nestály za zastávku, zato prohlídka pevnostního tureckého města Počitelj nám zabere hodiny.
Je to úžasné místo, v historických budovách bydlí lidé trvale, je tu možnost pronájmu a noclehu.
Prolézáme obranné věže, touláme se svažitými uličkami, ochutnáme divoce rostoucí fíky, tohle místo určitě navštivte, pojedete-li kolem.
Do večera stihneme ještě prameny řeky Buna, vytékající z jeskyně.
Okolí je jedna velká restaurace s uličkou se stánky s upomínkovými předměty, dostat se k vyhlídce na jeskyni s pramenem není snadné.
Stari most v Mostaru už známe, u Milenijského kříže jsme též byli, proto jedeme přímo k nově zbudované vyhlídce na Mostar nazvané Vidikovac Fortica.
Úžasný výhled je už z parkoviště, ti odvážnější mohou na lávku s proskleným dnem. Vstup má jednoduchá pravidla: očistit boty, nejvíce 30 lidí současně a nezdržovat se déle než 5 minut.
Poslední pravidlo porušujeme, i s nově příchozími je nás méně než deset a tlačenice nehrozí ani když je to celé zdarma.
Proraženou přehradu Idbar sice nafocenou máme, ale minule to bylo v podvečer, tak si ji jedeme prohlédnout znovu a za plného denního světla.
Podle pověstí výbušninou prorazili díru nespokojení obyvatelé, neboť napuštění přehrady by jim zmnohonásobilo čas dojíždění do zaměstnání,
ale víme, jak je to tu na jihu s pracovní morálkou, takže je to asi opravdu jen pověst.
Co nechceme vynechat, jsou bývalé olympijské areály nad Sarajevem.
Začínáme u skokanských můstků a nevíce času strávíme urbexem hotelu Igman, po vnitřních schodištích vyjdeme až ke strojovně výtahů a ven na střechu.
Poslední nám zbyla bobová dráha a vyhlídka na Sarajevou kousek od ní.
Je tam sice zákaz vjezdu motorových vozidel, ale risk je zisk a tak tam vjedeme na motorkách.
Vyšlo to, fotky jsou prima a pokuta se nekonala.
Horší se počasí, drobný déšť se spustí ihned po dojetí k pensionu v Livnu, s přestávkami prší celou noc.
Pro dnešek máme dvě možnosti trasy: buď podle hranic s Chorvatskem do n.p. Una, podívat se na horní vodopády v Martin Brodu a přes Željavu dál k domovu,
nebo přes průsmyk Malačka do Chorvatska, co nejkratší cestou k moři, na slunce a po pobřežní D8 k Rijece a pak k domovu.
I když volíme bezpečnější druhou možnost, dávám do bundy i kalhot gore-tex vložky a Mára obléká nepromokavou kombinézu.
Vyjíždíme za drobného deště a i když je po nočních lijácích asfalt důkladně opláchnutý, vědomi si jeho klouzavosti, jedeme po mokrém velmi velmi opatrně.
Od "území nikoho" mezi bosenskou a chorvatskou celnicí přestane pršet, ve Splitu je polojasno a čím víc k severu, tím je slunečněji a tepleji.
Přesto využívám prodyšnosti gore-texu a jedu v něm až do večera.
| shrnutí cesty | |
|---|---|
| začátek cesty | 18. 6. 2022 |
| konec cesty | 9. 7. 2022 |
| najeto | 6 861 km |
| náklady na palivo | 15 949 Kč |
| náklady na ubytování | 312 euro, krom jedné výjimky vše přes booking.com |
| styl | pouze asfaltové silnice + občas šotolina |
| průměrná spotřeba | 4,86 l/100km |
| ceny benzínu přepočtené na CZK (v závorce počet tankování) | |
|---|---|
| Česko | 51,38 . . (3x, z toho 2x Verva 100) |
| Slovinsko | 41,71 . . (2x) |
| Chorvatsko | 52,95 . . (1x 100 oktanů) |
| Bosna a Hercegovina | 43,92 . . (5x) |
| Srbsko | 41,58 . . (1x) |
| Černá Hora | 44,95 . . (3x 98 oktanů) |
| Albánie | 51,96 . . (6x, z toho 1x 100 oktanů) |