Route des Grandes Alpes 2021 + něco okolo

Route des Grandes Alpes 2021 + něco okolo

Letošní plán byl méně ambiciózní proti loňskému a v průběhu se měnil podobně s rokem 2017 ...
verze 1: Kamarád Honza, koupivší si letos novou Yamahu MT-09 pojede se mnou na čtyři dny do Dolomit, po delší pauze se na víc necítí a možná nedostal doma na delší dobu výjezdní doložku :-) Vyjedeme 3.7. na Grossglockner, Stelvio, ... a až odjede, stočím se buď někam na jih do Albánie, Řecka, Bulharska ... nebo na západ na Route de Grande Alpes (dále jen RDGA) a do Švýcarska. Rozhodnutí padne až podle zpráv prvních letošních cestovatelů a SARS-CoV-2 omezení.
verze 2: Ozval se parťák Mára z loňska plánované výpravy do Gruzie, může nejdříve od 6.7., což se vhodně doplňuje. Setkáme se onoho dne někde v Dolomitech, první odjede druhý den domů a my to stočíme na jih, na Balkán.
verze 3: Několik dnů před odjezdem píše Mára, sklátil jej moribundus jakýsi, skrze oteklé mandle nemůže dýchat a je "na kapačkách". Vracím se k verzi 1.
verze 4 a další - viz text, vyplynou z okolností

Motorka na letošní rok jiná, loňská R1150 RS šla do světa a na konci loňského roku kupuji z Polska R1200 ST. Zážitků a zjištění milých i nemilých bylo dost, o tom se dočtete v deníku motorky.

kam: okruh někam po Evropě.

čím: BMW R1200 ST z roku 2006, před odjezdem stav tachometru 59 119 km.

kdy: Odjezd v sobotu 3. července, na dva-tři týdny.

jak: S vyloučením dálnic a "alpským stylem" = bez stanu, bez spacího pytle, bez zásob, bez vařiče a podobných zbytečností, bez každovečerního stavění a ranního bourání výškového tábora :-)

kudy: Viz "klikací" mapa na konci textu.

Stejně jako v minulých letech nemám v navigaci celkovou trasu, jen doporučené úseky k průjezdu a zajímavosti k navštívení. Každý večer budu řešit trasu na příští den a přes booking.com rezervovat ubytování.

den -22. pátek 11. 6.

Po předchozích dopisováních a průzkumech trhu objednávám u českého zástupce nové tlumiče Wilbers WESA pro R1200 ST. Známí na GS si je chválí, prý jsou lepší než originál a reagují na nastavení ve větším rozsahu.

den -19. pondělí 14. 6.

Wilbers chce expresní příplatek za expresní dodání, je to v řádu stokorun, je to akceptovatelné za pocit jistoty doručení včas.

den -11. úterý 22. 6.

Tlumiče jsou skladem v CZ.

den -9. čtvrtek 24. 6.

Vyzvedávám tlumiče.

den -7. sobota 26. 6.

Montáž tlumičů na motorku odložena, ušel mi plyn jako hraběti Ferdinandovi von Zeppelinovi v divadelní hře Hospoda na mýtince. Jaký plyn? Wilbers nemá vyjednanou výjimku z ADR norem, nemůže skrz DHL posílat tlumiče naplněné dusíkem. Měl jsem litrovou nádobku s původně 110 bary od loňska, přes zimu je na nule.

den -5. pondělí 28. 6.

Dopoledne kupuji novou lahev s dusíkem, osadím na tlumiče původní elektrohydrauliku zadního předpětí a původní spodní oka s krokovými motorky na změnu tuhosti tlumičů. Původní originál ovládání už několik měsíců stávkuje a tak mám navržené a vyrobené vlastní, vylepšené o ovládací panel s možností nezávislého nastavení tuhosti vpředu a vzadu, u každého tlumiče v osmi krocích místo původních tří. Při solo jízdě bez kufrů a další zátěže se zdají být OK.

den -1. pátek 2. 7.

Měním motorový olej a filtr, mám čerstvě přezuto na 90/10 on/off road pneu Bridgestone A41. Už několik dnů se mi nezdá rovnoměrnost volnoběhu po důkladném zahřátí, vypadá to na potíže s levou škrtící klapkou, a tak narychlo kupuji jinou, včetně TPS a servomotorku volnoběhu. Vždy po seřízení dorazu levé škrtící klapky to jede lépe, ale jen do prvního dalšího prohřátí. Zároveň s tím, pro jistotu, měním ze zásob vstřikovací ventily za takřka nové, testované s redukcemi na R1150 RS a po tisícovce kilometrů uložené do šuplíku na horší časy.

Zkušební jízda po výměně výše popsané se zdála být OK, zbývá zabalit a připravit se na ranní odjezd.

den 1. sobota, 520 km, Praha - Wallackhaus (Grossglockner Hochalpenstraße)

Vše jde podle plánu, až na několik objížděk. S Honzou se potkáváme podle plánu na čerpačce v Nehvizdech a po II/105 pokračujeme na jih. Jedna ze zastávek je ve Vimperku, necháme si dělat čerstvý antigenní covid-test, v hotelu Wallackhaus ho budou chtít vidět.
Svižnou jízdou brzy překročíme hranice, po prvním tankování oba "do plné" máme sesychronizováno, moje STéčko s větším objemem nádrží vydrží do každého druhého tankování Honzova MTéčka. Znovu se začíná projevovat špatný volnoběh mého stroje po dlouhé jízdě, zvažuji cestou, jak se s tím vypořádat. Časově vychází cesta dobře, na poslední čerpačce dotankujeme do plna a k severní bráně GG dojíždíme 10 minut po zahájení podvečerní slevy. Zaplatíme vjezd a stoupáme k rozcestí na EdelweißSpitze. Oproti dřívějším letům je tu pramálo Čechů, podobně je to s Poláky, Slováky a jinými cizinci. Pokoukáme, na Edelweßspitze vyšplháme, nějaké to foto vyrobíme. Nocleh máme objednaný v hotelu Wallackhaus, uvnitř placené zóny, abychom ráno mohli podle počasí jet pozorovat východ slunce nad Zell am See. V recepci chtějí vidět negativní covid-test, nadlouho poslední požadavek tohoto typu.
U večeře debatujeme o dvou zásadních potížích: mém volnoběhu znějícím jak jednobuch, ne boxer a Honzově umírajícím palci bez citu. V mezičase si dopisuji se servisákem a prý je na vině TPS, který žertem nazývám "trotlův poziční sensor". Po úvahách rozhodujeme nepokračovat v cestě a druhý den se vrátit domů. Honza definitivně, já půjčit si nový TPS od servisáka.

den 2. neděle, 628 km, Grossglockner Hochalpen Straße - Praha

Hodně brzy ráno, ještě před východem slunce se budím a koukám na meteo-radarovou appku a na webkameru Edelweißspitze, zataženo a mlha, spím dál. Než vyrazíme k domovu, navštívíme vyhlídku Franze Josefa u ledovce Pasteritz. Znovu se přehoupneme přes vršek směrem k Zell am See a nahoře, neodoláme znovu vyjet na Edelweißspitze. Proč? Mraky jsou částečně pryč a výhledy odtud jsou nezapomentelné. Jen slezu z motorky, kdosi mě zdraví česky: "Nazdar, tebe bych tu nečekal". Petr s červenou Hondou VFR 1200, prý jede na Stelvio a do Francie. Cestou mi vrtá v hlavě tepelná závislost chybování TPS a tak než se s Honzou na Benzině v Českých Velenicích rozdělíme, já pojedu do Prahy a on za rodinou prázdninující u tchýně nedaleko bydlící, sundám plastový kus kapoty kryjící levou klapku a TPS. Po delší jízdě okreskami u Tábora je chování lepší, pro ujištění se vadností TPS omotávám jej mokrým hadrem a cestou několikrát polévám vodou. Chování se velmi zlepší, ale když už mám TPS domluvený, jedu pro něj a montuju nový.
Na dlouhé rovině mezi Olbramovicemi a Bystřicí u Benešova dojíždím ke stojící koloně, vpředu blikající hasičské auto se sanitou nevěští nic dobrého. Vpředu leží motorka, postávají motorkáři v kombinézách. Po odjezdu sanitky ještě s dalším kolegou s vypnutým motorem, jako na dětském odrážedle, nás nechají s brbláním policisté prokličkovat a můžeme pokračovat v jízdě.
Večer si dopisuji s Petrem, se kterým jsme potkali na GG a domlouváme se na cestě na západ. Uvidíme se druhý den večer v Bormiu (pozn.: z plánu verze 4 se stává verze 5).

den 3. pondělí, 701 km, Praha - Bormio (Itálie)

Začátek cesty je stejný se sobotou, včetně zastávky ve Vimperku na antigenní test, který v budoucnu nebudu potřebovat. Před Passou v Německu provede Garmin jeden ze svých žertů, bez zjevné příčiny začne navigovat "Go South" se 7800 km do cíle, kterému změnil souřadnice z navolených na 0°0'0"N,0°0'0"E, na Guinejský záliv u západní rovníkové Afriky. Vinou toho přejedu odbočku na Passau a mírně si zajedu.
Projedu několik rakouských a italských pasů, včetně Stelvia - nahoru fotograficky oblíbenou ale řidičsky obtížnou trasou z Trafoi, se zatáčkami "kolem patníku" s vnitřním poloměrem sotva metr. Dolů k Bormiu to jedu poprvé, při předchozích cestách byl tento sjezd vždy uzavřený. Díky Petrově nápovědě dobře nacházím bookovaný hotel, Petra po večeři v nedaleké restauraci, ubytuju se a jdu též něco pojíst. Domlouváme +- plán na další den, upřesníme podle počasí.
Vysvětlení k dlouhému úvodu o tlumičích: Nedaří se mi najít správné nastavení u motorky s plnými bočními kufry i horním kufrem. Pomalá komprese na zadním tlumiči tak nějak nefunguje, pouze s nastavením 7/8 až 8/8, tedy víceméně maximální tuhostí, se motorka na delších nerovnostech nehoupe jako parník. Přední musí být 4/8 až 5/8, při tužším odskakuje na roletě nebo rozbitém asfaltu, při měkčím je jedna-dvě nerovnosti OK, ale na roletě se kolo rozskáče jako s vydechlým tlumičem.

den 4. úterý, 388 km, Bormio (Itálie) - Saint Moritz (Švýcarsko) - Lago d'Iseo (Itálie)

Po snídani vyjíždíme přes passo di Foscano do Livigna, v bezcelní zóně doplníme benzín za příjemnější cenu 1,081 €/litr. Přes Foscola di Livigno do Švýcarska a Bernina passem jedeme vyfotit Kreisviadukt von Brusio. Švýcarským celníkům se cosi nezdá, partu tří Poláků před námi pouští bez větší kontroly a my musíme ukázat obsah všech kufrů. Na každý kus se slečna celnice ptá, co to je. Neusměje se a kontrolu neukončí ani po rozbalení hadru a mých slovech "toto je motorový olej, švýcarský olej Motorex". Po kontrole míříme ke Kreisviaduktu von Brusio, oblouku s úhlem 360° a tedy jedné celé otáčce spirály, kterým stavitelé železnice vyřešili potřebu napojit tunel vysoko ve skále na trať vedoucí po dně údolí. Stejným pasem zpět + jeho druhou půlkou do Saint Moritz a ač bychom rádi na pasy Julier nebo Albula, počasí nás vyhání k jihu přes Maloya pass směrem na Chiavennu, zpět do Itálie. Cestou dolů z Maloya passu obdivujeme ve stráni před sebou přehradní hráz Lägh da I'Albigna (Albignasee) a ač bych rád foto motorky s touto stavbou, veřejná silnice tam nevede, v mapě je zakreslena jen lanovka.
Během jídelní pauzy v bistru u silnice, díky které vím, že "servicio banco" znamená samoobsluhu u pultu, předává Petr navigaci mě, což neměl dělat :-) Roviny a tunely kolem jezera Como směrem k jihu, pryč od dešťů jej nějak rozladily a dorazil jsem to "kozí stezkou" od jezera nahoru k vyhlídce, kde na Petra dolehly soukromé události poslední doby. Prý by nebyl dobrým zábavným společníkem a raději by dál pokračoval sám. Tím se naše cesty rozcházejí, Petr jede dolů k jezeru tankovat a já pokračuji v nastaveném směru k Lago d'Iseo. Bookovaný hotýlek ve slepé oblasti obce Fonteno má milé a vstřícné provozovatele, ač už je pozdě, mohu si cokoli objednat z menu, a tak vybírám jehněčí kotlety a dezert.

den 5. středa, 277 km, Lago d'Iseo (Itálie) - Dimaro (Itálie)

Už předchozí den si dopisuji s dalším kamarádem Martinem, zatímco dnes snídám s výhledem Lago d'Iseo, on je prý s partou na Stelviu. Prý večer spí ve městě Dimaro a tak nasměruju cestu tam. Přijedu relativně brzy, píšu Martinovi, kde se sejdeme a nevěřícně čtu odpověď: "Přejeli jsme jinam, 6 km od Brixenu". Mám bookovaný hotel v Dimaru, tak odepisuju že tam už nejedu a opět měním plán.

den 6. čtvrtek, 462 km, Dimaro (Itálie) - Davos (Švýcarsko) - Medolago (Itálie)

Bouřky zdají se ustupovat, a tak ráno beru směr na sever. První passo Tonale je za slunečna a snadno dostupné. Druhé passo di Gavia je "kozí stezka", nahoře je mlha, tak se raději nezdržuji a spustím se dolů do Bormia, odkud si dám znovu Stelvio. Z něj dolů do Švýcarska, při klesání si fotím mraky v údolí pod sebou, vypadají romaticky. Počasí v nich až tak moc romantické není, drobné mrholení přechází v déšť, oblékám tedy GoreTexové vložky do bundy a kalhot, měním perforované větrané rukavice za voděodolné s membránou. Podle směru a velikosti dešťových mraků na radaru volím směr jih s úmyslem z bouřky vyjet. Několikrát vidím kousek modré oblohy nedaleko před sebou, ale roste to rychleji než jedu.
Celkem strávím v dešti víc než 200 km, občas intenzivním. Na několika pasech, jindy vyhlídkových, ani nestavím a nefotím, v dešti mě to neláká. V jedné velké louži už to neustála levá bota, asi má porušenou membránu na špičce od řazení, takže se voda dostala dovnitř. Gore-Tex v Dainese bundě i kalhotách udržel sucho, ale rukavice "to nedaly". Ne že by prosákly, ale nateklo do nich z rukávu, přes který byly přetaženy. Za rychlejší jízdy to bylo OK, do kopce OK, ale na pomalých tornante z kopce voda z nasáklých rukávů natekla dovnitř. Částečně mě zachrání tunely kolem jezera Como jeté předevčírem, ale při pohledu na radar hledám ubytování blíž. Nacházím hotel sítě Best Western v Medolago, několik km od současné polohy. Uvítám rozlehlý a dobře vytopený pokoj, motorka vysychá v podzemní garáži.

den 7. pátek, 441 km, Medolago (Itálie) - Menton (Francie)

Rukavice večer vylité a vyždímané, jsou stále ještě nasáklé vodou. Naštěstí venku je azzuro a mám druhé letní, promočené poutám gumicukem k zadní sedačce a do večera vyschnou. Levá bota též nevyschla zcela, před snídaní jí pomáhám hotelovým fénem a než se obouvám k odjezdu tak je takřka vyschlá.
Bouřky, opět jen dočasně, jak se za několik dní ukáže, ustupují k severu a tak znovu měním plán. Pojedu na západ do Mentonu a projedu celou RDGA a pak nějaké další pasy ve Švýcarsku. Tak se i stalo, cestou k jihu poslouchám chvilku v Modeně, v městském parku řev testovaných aut na okruhu a alespoň si fotím ulici s názvem "via Enzo Ferrari, enginner". Druhou zajížďkou je, dnes už centrum, Turína a světoznámá budova Lingotto. Dlouhá pětipodlažní stavba, původně výrobní závod FIATu se zajížděcí klopenou dráhou na střeše byla svého času zralá na demolici. V době své slávy byla dole lisovna, směrem nahoru v dalších podlažích pak svařovna, lakovna, montáže a na střeše již zmíněná klopená zajížděcí dráha. Hotové automobily po testu sjely "tobogánem" dolů a pak na vlak a dál k zákazníkům. Po revitalizaci se mění na obchodní a vzdělávací centrum, snad i dráha na střeše by měly být přístupná. Inu, vrata zavřená nebyla, hlídače nevidět, tak co si dát urbex na motorce? Oponenta nemaje, vyrážím pomalu na jedničku až na střechu. V půli budovy je vidět pohyb člověka, bránu dole by mohli zamknout a tak jen cvaknu dvě-tři fotky a raději se pakuju pryč.
Překvapením dne je uzavřený tunel pod Colle di Tenda, bez upozornění dole je přehrazená silnice kousek před tunelem. No co, úzké a strmé úseky mi až tak nevadí, Garmin sice hlásí cosi o nezpevněné cestě, ale vzhůru k pasu. Na italské straně je až nahoru asfalt, ovšem na francouzské straně možná kdysi byl a dnes je takřka až k tunelu šotolina. Ještě že bylo sucho, cestou dolů projelo kolem mě několik lehkých endur, nějaká odolnější auta a jeden běžný VW Transporter, ale ten byl až skoro dole u tunelu. Cesta to byla záživná, pomalá a podle místy chybějící silnice pod tunelem, stržených mostů a jiných devastací tudy musela protéct značně destruktivní povodeň. Až to opraví, bude to z francouzské strany dobré silniční poježdění.
Po příjezdu do Mentonu a ubytování se jedu do sousedního Monaka projet si část trasy velké ceny F1, nasát atmosféru v marině a dát si něco k večeři. Po několika dnech a několika přechodech hranic koronavirus vystrkuje drápky, podle oděvu vrchní číšník odhaduje, že nebydlím v monackém hotelu a vymlouvá se, že prý covid a že prý nesmějí přespolní a jen projíždějící obsloužit. Zkouším vyjednávat, zmíním ubytování v Mentonu a tak mě bere na milost a vpouští dovnitř. Večeře stála za to, tatarský biftek opravdu škrábaný, dochucený ... a kousky manga.

den 8. sobota, 447 km, Menton (Francie) - Pouillon (Francie)

Včerejším splněním jednoho infantilního dětského snu - projetí se alespoň po kousku trasy velké ceny v Monaku - dostávám další a tentokrát dost blbý nápad, cestou ke kaňonu Verdon si vyfotit strážnici v Saint-Tropez. Říkali mi: "je to vesnice, nic než strážnice za kouknutí nestojí a bývají tam šílené dopravní zácpy". Pravdu měli. Na motorce jsou sice zácpy o něco snesitelnější, avšak okolo strážnice nebylo místo ani na zaparkování motorky. Po druhém objetí to vzdávám a mířím ke kaňonu Verdon. Skvělý zážitek jak kocháním se panoramaty, tak v zatáčkách jízdou. Odpoledne hledám ubytování a stane se z něj nejdražší večer celé cesty, překoná i večeři u mola v Monaku. Hotel Auberge De La Madone na kopci v obci Pouillon má skvělé hodnocení, a i když za 90€, někde spát musím. Hotel je zvláštní, ve starém stylu, bez klasické recepce a chvilku bloumám po hotelu a okolo než si mě všimne vrchní + recepční + ... a osloví mě. Ukáže mi pokoj o dvou místnostech, s terasou. Odsouhlasím, dojdu pro brašnu k motorce, trochu se zkultivuju a jdu na večeři. Dole pod schody do hotelu mají na menu (k obědu) psáno 25€ za dvouchodový a 29€ za tříchodový. Souhlasím s večeří. Menu je krátké, čtyři předkrmy, čtyři předjídla, čtyři hlavní chody a čtyři deserty. Hlavním chodem volím bujabézu z mořských ryb, předkrm k tomu mi doporučí foie gras, pak teplé sýry balené v zelenině, bujabézy je větší miska či spíš mísa a dezert zmrzlina s červeným ovocem (maliny, ostružiny, ...). Ač jsem ten den jen lehce snídal, musím se přemlouvat k dojedení, za 55€ to tam nenechám a ještě navíc je to opravdu výborné.

den 9. neděle, 306 km, Pouillon (Francie) - Puget-Rostang (Francie)

Ráno snídaně není v ceně, obětuji dalších 14€ a chvíli mi trvá identifikovat chuť jedné z marmelád. Pomerančová to byla. Od příjezdu k odjezdu 4200 kaček v přepočtu na naše, ale stálo to za to. Začátek trasy RDGA není nic moc. Col de Turini přes Sospel je kvalitou povrchu lepší středočeská okreska, je to poměrně úzké a pomalé. V kopci je značka, kterou na motorce vidět nechceš, obzvlášť v horách. Oprava "českou" metodou nástřikem asfaltem a posypem drobným štěrkem, vylepšenou o použití na celé šířce vozovky, jen oblouky vracáků zametené, ostatní zatáčky jako když Jánošíkovi nasypali hrách pod nohy. Sjezd dolů názor poněkud vylepší.
Další pasy Col St-Jean a Isola mě moc nenadchnou, ale Col De La Bonette je úžasný. Prý nejvyšší asfaltka v Evropě, ale jak se později dovídám, měli by si přemalovat cedule, Ötztaler Gletscherstraße je ještě vyšší. Zaujal mě zvuk jednoho z přijíždějících aut, vidět Lexus LFA v běžném provozu, to se nepovede každý den. Mám v úmyslu projet i alternativní údolí k RDGA a tak za Col de Restefond stáčím na Barcelonette, přes Col de la Cayolle jedu kousek k jihu za dnešním noclehem. Už při hledání na booking.com mě byl název obce Puget-Rostang povědomý a pro jistotu si ověřuji psanou verzi jména postavy z Belmondova filmu "Policajt nebo rošťák" a to postavy madame Puget-Rostang. Moje jazyková výbava mě odradí od vyptávání se v pensionu, jestli o tom vědí a jaký byl asi vztah scénáristy nebo autora předlohy onoho filmu k této obci. Pro pochopení příklad z domoviny: znám lidi jménem Poděbradský nebo Pražák, ale ani jednu dámu jménem Sedlec-Prčice nebo Rájec-Jestřebí :-) Ideální kombinace moře a skvělého ježdění v Alpách nad Côte d'Azur mi bude chybět. Každý druhý kopec se jmenuje col de "něco", dobrý povrch asfaltu, zatáčky přiměřeně rychlé, provoz řídký, jen je to pro nás trochu dál.

den 10. pondělí, 433 km, Puget-Rostang (Francie) - Oulx (Itálie) - La Salle-les-Alpes (Francie)

Včera viděnou ceduli o uzavření col d'Allos ověřuji na internetu a je to tak. Původně plánovaná oprava propadlé silnice se protahuje na neurčito. Abych nejel znovu včerejší trasu, mířím oklikou daleko na západ až k jezeru Saint-Julien-du-Verdon, po N85 k Digne-les-Bains a za Barcelonette se napojuji na RDGA tam, kde jsem včera skončil. Následuje Col de Vars, přes svou výšku používaný i kamiony a velmi mě vizuálně překvapil Col d'Izoard. Oranžové skály a strmá úbočí, připadal jsem si jako ve sci-fi filmu. V pozdním odpoledni v Briançonu dělám zajížďku z RDGA do Itálie přes Col du Montgenèvre s úmyslem dojet k Forte Jafferau a bude-li to možné, po šotolině k obloukovému tunelu a dalším historickým pevnostem. Úmysl je jedna věc a skutečné schopnosti stroje a zejména moje, věc druhá. Až k hotelu Jafferau vede, až na poslední desítky metrů, asfaltka. Sjel jsem Colle di Tenda, proč bych nějakou šotolinu nevyjel nahoru? Jenže tady je to jiná liga, tady asfalt asi nebyl ani v minulosti. Po půl kilometru, pod prudším svahem s cestou se šutry velikosti hornické pěst kapituluji, docouvám-doodrážím několik metrů zpět k menšímu plácku, otočím se a potupně končím šotolinovou epizodu. Myslím si, že končím. Hotel Jafferau objíždím omylem "přes dvorek", kde mají lagunu neudusaného štěrku a jen se štěstím v něm nelehnu a ustojím to. Zbyl mi čas, do Francie se vracím dnes již málo frekventovaným Le Mauvais Pas a ubytovávám se kousek za Briançonem, v dalším stylovém a starém hotelu Langley Hotel La Vieille Ferme.
Dochází mi trpělivost s tlumiči, je po víkendu, píšu zástupci Wilbers své dojmy. Prý to přetlumočí do fabriky a uvidíme.

den 11. úterý, 507 km, La Salle-les-Alpes (Francie) - Cap Martin (Francie)

Dochází mi zásoba motorového oleje, v horských sjezdech, při častém brzdění motorem, to asi přisává unavenými gufery ventilových dříků. Používaný švýcarský Motorex Boxer by měli mít v jednom motoshopu v Grenoblu, otvírají na devátou, tak po sedmé vyrážím na cestu. Je pod mrakem, pod Col du Lautaret začíná mrholit, teplota klesá k 5°C a nelepší se to, až na teplotu, ani při sjezdu dolů ke Grenoblu. Držím se hesla "lepší suchý zbabělec než mokrý hrdina", u autobusové zastávky v Pont de Rioupéroux přidávám k teplé mikině GoreTexovou vložku do bundy a kalhot, měním rukavice. Vyplatilo se, déšť neustává. V motoshopu žádaný olej nemají, beru náhradu 15W-50 pro V-Twin a podruhé vzdávám cestu na sever do Švýcarska, opět stáčím k jihu, kolem jezera Lac de Serre-Ponçon a nad Monakem k Mentonu, do Cap Martin.
Hledání hotelu bylo jako geocaching, dveře v průčelí zamčené a vnitřek na recepci hotelu nevypal. Procházkou kolem budovy nacházím recepci a připlácím si 7€ za parkovací místo v podzemí. Osvěžen sprchou, v bermudách a v pantoflích, jdu na lov večeře. Vybírám hladové okno a objednávám si dürum s alžírskou omáčkou.

den 12. středa, 401 km, Cap Martin (Francie) - Pisa (Itálie)

Počasí nad Alpami se nelepší, upravený plán je jet kolem pobřeží až k šikmé věži v Pise. Někde u San Rema mě přestávají bavit zácpy a pomalý provoz pobřežních promenád, kapituluji a povoluji v navigaci dálnice s vědomím úhrady mýta. Ejhle, cesta se zkracuje z devíti hodin na tři a půl, ušetřený čas trávím prací a získáváním informací k další změně plánu. Při jednom předjíždění nechybělo moc k nepěknému zážitku, není jednoduché nečučet na blatník válící se na vozovce. Jedu směr Livorno a z tamního přístavu vyplouvají trajekty na středomořské ostrovy. Sardinie nebo Korsika? Vyhrává ostrov s černým Maurem s bílým šátkem ve znaku, bookuju nocleh v Pise a trajekt na ráno z Livorna do Bastie. Nečtu řádně podmínky přepravy, což se mi ráno krutě vymstí.
Večer si projedu trasu do přístavu v Livornu a náhodou vedla zpáteční cesta do Pisy kolem OBI, kde zažiju veselou příhodu. Někde se vibracemi vytratil jeden ze čtyř šroubů plexi, jdu tedy zakoupit potřebný materiál. Je mi podezřelá absence kódů u položek v šuplících regálu a chybějící váha, na které jsem zvyklý z Bauhausu v Česku. Sice chodili lidi s pytlíkem, ale což, beru šrouby a podložky do hrsti a mířím ke kase. Slečna pokladní cosi brebentila italsky a skrz respirátor na mé držce nerozuměla, že já nerozumím italsky. Když jí to došlo, názorně zaklepala prázdným igelitovým pytlíkem, vsypala do něj nakoupené železo a pípla čtečkou. 1 € 95 centů za pytlík, ať je v něm jedna podložka nebo je plný k prasknutí. To vědět, nabral bych toho víc, do foroty, jako správný Čech v cizině. Zakoupeno, na parkovišti před OBI přišroubováno, jedu k vytipovanému místu u šikmé věže. Několik fotek udělám jen tak, čekám na úbytek lidí a se soumrakem dotlačím motorku k bráně a později za bránu parku kolem věže. Prej "to nepude, sou tam hradby vokolo fšude, tě zastřelej sapíkem". Vyfotím motorku s věží, vytlačím ven na veřejné parkoviště skútrů a už jsou u mě dva carabinieri. Nerozumím přesně co říkají, ale hrozí prstem a raději nepoužiju připravenou výmluvu "no motore, solo forza umana silenzioso". Fotky mám, nebudu provokovat.
Původní plán pobýt na Korsice dva dny prodlužuji na pět. Bookuju ubytování, využívám možnosti změny termínu zpáteční plavby déle než 48 hodin od vyplutí, přesouvám odjezd ze 17. na 20. července. Sice za to chtějí 20€, ale je to levnější než kupovat nový lístek. Budík nastavuji na 5:05, v přístavu mám být na šestou a v sedm se vyplouvá.

den 13. čtvrtek, 95 km, Pisa (Itálie) - Stazzona (Korsika)

Třináctý den, smolný den. Trest za nečtení podmínek přišel rychle. Check-in v přístavu chce vidět lodní lístek, ten mám jen v telefonu, remcá, ale mám. Dále chce vidět negativní covid-test a tuším průšvih. Test nemám, dělám že hledám, nacházím starý z Vimperka, ale bdělý parchant nachází staré datum a odstaví mě z kolony. Neoblomně, ani bankovka ve složeném testu to neřeší. Hledám možnost testu v Livornu, ale takhle ráno nic. Čekám až do uzavření vrat, jestli se neslitují. Ne. Otvírají výjezdovou bránu a jedu k lékárně na internetu nalezené pro test. Otvírají až v osm, objednají na test na 9:50 a je to OK. Negativní test mám a nesmím jej ztratit. I když chtěli e-mail a telefon, elektronickou PDF verzi testu neposlali. Kupuji další trajekt na dnešní pozdní odpoledne, píšu do ubytka jak to uděláme s předáním klíčů neb je to pronájem malého domku v horách. V mezičase přijde email od directferries.co.uk s požadavkem na navýšení poplatku pro změnu zpáteční plavby z 20€ na 30€. Proklikám se k odsouhlasení a tlačítko "Souhlasím" je šedé, nelze na něj kliknout. Co se zbytkem dne? Sedím v parku pod stromy v chladivém stínu a sepisuju tento report od prvního dne až sem.
Nalodění je tentokrát bezproblémové, vyměnily se směny a nový pracovník se podivuje velmi čerstvému covid-testu. Pronajímatel mi píše na booking.com, souhlasí s pozdějším příjezdem. Píše na sebe telefon a mám mu zavolat po příjezdu na místo. Noční provoz v Bastii si nezadá s denním, naštěstí navigace ZumoXT od Garminu tentokrát nežertuje a vyvede mě z centra na obchvat a dál do hor. V duchu chválím sám sebe za nákup LED CSP "žárovek" místo klasických H4, každá jedna má mít 4000 lumenů a svítí jasně jako xenon. Většinu cesty v horách mimo obce jedu na dálkové, kravky i kozy vidím dostatečně včas. Jen zastavím na návsi, než vytasím telefon, už ke mně kdosi kráčí. Ptám se: "Emmanuel?". Kývne a jde mi předat domek. Později přeparkuji motorku pod převis a jdu spát.

den 14. pátek, 305 km, Korsika

Do původního odplutí zpáteční plavky už je méně než 48 hodin, asi bude další provar s trajektem. Píšu na directferries.co.uk jak to mysleli, jak zvýšili cenu a nešlo to odsouhlasit. Neodpověděli. Nechávám zpáteční lístek propadnou a později kupuji nový lístek na úterý, tentokrát ne přes direcferries.co.uk, ale přímo přes appku Corsica ferries, kde po registraci dostávám slevu.
Vnitrozemí Korsiky je velmi zajímavé na pohled a bylo by i jízdně, nesoupeřit některé silnice kvalitou se středočeskými okreskami. Jezdí se tam dobře, vlásenek "kolem patníku" je málo. Horší je to se zvířaty, na krávy, kozy, ovce i volně pobíhající prasata lze narazit prakticky kdekoli a kdykoli. I v obci.
Na doporučení kolegy z firmy, první den jedu na západní pobřeží, prý se mu tamní pláže líbily víc. No nevím, buď si plete světové strany nebo má ujetý vkus. Západní pobřeží je skalnaté, pláže, či spíše plážičky, jsou těžce přístupné a auta parkují u silnice. Cesta asi kilometr k jedné pláži je kamenitá, dolů z vyhlídkové silnice jezdí jen offroady, crossovery a jiné vehikly s přizvednutým podvozkem. Motorka si s volbou stopy poradí snáz, mám na to pneu, navolím měkčí tlumení na ESA podvozku a spustím se dolů. Pobřeží je víc kamenité než písčité, nemám boty do vody, mezi šutry a medúzami se smočím jen po kolena a jedu dál. V údolí řeky Le Golo, nedaleko pod malou přehradou už z dálky vidím stát auta s rozsvícenými varovnými blinkry. Zastavím poslední, rozblikám motorku podle ostatních a jdu na pěší průzkum. Odtahovka už má naloženo a jak se lidově říká, "nemazali se s tím", jak to padlo, tak to naložili. Jeřáb by se asi pod skalní převisy na úzkou vozovku nevešel, tak to po střeše natáhli smykem na plato. Není divu, v úzké soutěsce na otočení vraku koly dolů není místo. Baterku musel mít Ford skvělou, varovné blinkry byly stále v akci.
Vedlejší dějová linka s tlumiči Wilbers: Po Korsice jezdím jen s horním kufrem víceméně prázdným, mám v něm jen plavky, ručník a případně malý nákup. Vrátily se původní vlastnosti z doby před odjezdem, i když je sídlo firmy u západních hranic Německa s Holandskem, nabízí se otázka: Kde udělali soudruzi v NDR chybu? Tentokrát nestříleli do vzduchu, ale asi nevzali do úvahu kratší zdvihy tlumičů/kol STéčka oproti GS. Součástí objednávkového procesu je vyplnění tabulky s hmotností řidiče s kompletním výbavou, hmotnost spolujezdkyně, hmotnost kufrů, poměr jízd solo, ve dvou, solo s kufry a ve dvou s kufry. Dále chtějí vědět styl jízdy (na výběr je comfortable, standard nebo sportive) a druh provozu (track, road nebo off-road). Upřímně, po mé volbě sportive + road jsem měl obavy o přílišnou tuhost, zejména s přihlédnutím k přednímu zdvihu pouhých 110 mm. Wilbers navrhnul přední pružinu o stupeň tvrdší než originál a zadní shodnou s originálem. Po návratu vyzkouším jízdu se spolujezdkyní a se spolujezdkyní + kufry.

den 15. sobota, 354 km, Korsika

Dnes se chystám projet znovu údolí řeky Le Golo, s rozdílem proti včerejšku, proti proudu odspodu nahoru. Podruhé projedu též nejvyšším pasem ostrova, korsickým jménem Bocca à Verghju (francouzsky Col de Vergio) s nadmořskou výškou 1748 metrů. Tady v horách častěji než na pobřeží jsou vidět zabarvené francouzské názvy obcí na cedulích, v některých oblastech jsou cedule často prostřílené brokovnicí.

den 16. neděle, 359 km, Korsika

Včera tak nějak nezbyl čas na pláž, dnes si plánuju vynahradit si to. Vytipuju si podle mapy několik pláží na východním pobřeží a hned ta první bude ta správná.
Vsuvka: Cestou po rychlé pobřežní T10 k jihu narazím na "pečené vepřové" přímo na silnici. V horách v zatáčkách je čas reagovat na často se vyskytující zvířata ve vozovce, v noci na rychlé rovné silnici to je obtížnější. Při teplotě vzduchu 32°C už dopoledne a 36°C odpoledne muselo být maso ve výhni nad rozpáleným asfaltem snad i upečené horkým vzduchem.
Pláž je naprosto bez infrastruktury, jen moře, písek a slunce. Parkovat se dá víceméně na hraně pláže a vjezd na parkoviště omezuje nízká brána, takže tu nejsou obytná auta nebo přívěsy. Jednotlivci či skupinky lidí jsou desítky metrů od sebe, nijak se neruší a někteří jsou praktikující naturisté. Po hodince grilování přerušovaného několika osvěženími v moři nechci riskovat spálení, nemám opalovací krém ani jinou ochranu, a tak pokračuji podél pobřeží dál na jih až k Porto-Vecchio. Nad městem se tři zatáčky vracím na fotky úžasné vyhlídky na město a celý záliv, už se chystám k odjezdu, když tu slyším češtinu. Je to rodinka s jedním dítětem, oslovím je a pán na mě udiveně kouká a povídá: "Vy si mě nepamatujete? Z Chomutova?" Provozuje nad městem motobazar a servis s názvem "motoboardel" a prodal mi předloni předchozí motorku R 1150 RS. Poklábosíme chvilku, vyměníme zkušenosti co stojí za vidění a kam nemá smysl jezdit. Po více než dvou týdnech jsou to první krajané, které vidím a se kterými mluvím. Obecně je, jak ve Francii tak v Itálii, málo cizinců, vyjma Monaka nebo Stelvia.
Vsuvka2: Kamzíci na Korsice asi nejsou, po strmých svazích šplhají nejen často viděné ovce ale i kravky.

den 17. pondělí, 115 km, Korsika

Dnešní plán je málo jízdy a zajištění covid-testu v Bastii. Google mi najde francouzské stránky se seznamem lékáren, s jednotnými cenami testů: 29€ za antigenní a 59€ za PCR. Antigenní mi bude stačit, vybírám lékárnu blízko přístavu a jedu tam. Pro jistotu mám větu s žádostí o test v překladači v telefonu, ale nedojde na ní, lékárník je ochotný mluvit anglicky. Ptá se, jestli to chci ihned nebo objednat. Volím druhou možnost a po chvilce čekání mě vezmou na vyhrazené místo, paní lékárnice mi pošťourá v nose a čekáme na výsledek. Lékárník šprýmuje, prý bude to negativ nebo pozitiv? Povídám: "ninety nine dot nine percent negativ". Kouká na test a povídá s vážnou tváří: "Positive". Pak se rozesměje a opraví to na negativní. Nadiktuji mu jméno, adresu, číslo pasu, telefon a email, než to vytiskne pípne mi SMS s výsledkem a odkazem na stažení certifikátu. Už v klidu přes appku kupuji nový lístek do Livorna na zítřek.
Motorka byla zaparkovaná za rohem, s bočními kufry je široká 99 cm a nevejde se na skútrové stání s hustými patníky. Nasazuju přilbu, chci do sedla a už na mě postarší dáma řve z auta, že motorky mají vyhrazené stání jinde. Ustoupím stranou, aby viděla motorku v celé šíři a anglickou odpověď "my moto is very big for scooter's place" doplním gestem s roztaženýma rukama. Možná i jazyk vyplázla, rozzuřená, že nezaparkuje a odjela hledat jinam. Vymotám se z města, jedu kus podle pobřeží do vesnice kde bydlím a než odbočím do hor, na hodinku se zastavím na pláži. Vybírám jinou než včera, s plážovým barem a restaurací, kde si po koupeli objednám, na naše zvyklosti pozdní, oběd.
Večer píšu panu domácímu, jestli by bylo možno provést check-out dříve než v 11. Mám v hlavě zafixované vyplutí v poledne, check-in nejpozději v 11, hodinu na cestu + přídavek na časté dopravní zácpy, takže bych potřeboval odjet nejpozději v 9:30. Krátká odpověď přišla brzy: "Nech klíče na stole uvnitř".

den 18. úterý, 136 km, Stazzona (Korsika) - Pisa (Itálie)

Ráno odjíždím podle předpokladu, zácpy nejsou, v přístavu brzdím v 10:20. Nechávám motorku ve stínu na zákazu stání a jdu za roh zjistit stav. Prázdné molo je mi podezřelé, připravuji si v telefonu PDF lodní lístek a tím se prázdnota vysvětlí - vyplutí je až ve 13:30. Na čas opouštím přístav a vracím se do města na projížďku.
Nalodění je pomalé, ale v poklidu. Skenerem si opípli lodní lístek v telefonu a covid-test nechtěli. Lepší mít a nepotřebovat, než nemít a riskovat. Už od prvního dopoledního příjezdu do přístavu mám oděv místních zvyklostí, šortky a rozhalenou košili s krátkým rukávem, jen tak se dá čekání venku na slunci rozumně přežít, stejně tak plavba na pevninu. Po nahození hlavního motoru vyvalil se z komína černý oblak emisní normy Euro 0, na horní palubu dopadlo několik černých vloček velikosti pěticentu.
Po vylodění se ubytuju v Pise, na stejném místě s minulým týdnem a pak jedu ještě jednou se podívat k šikmé věži. Večeři si dám na zahrádce před restaurací s přímým výhledem na věž, o nové foto motorky s věží se raději nepokouším a nedráždím hada bosou nohou.

den 19. středa, 422 km, Pisa (Itálie) - Garniga Terme (Itálie)

Z Pisy po rovině mi zpestří jízdu horský hřeben a passo delle Radici, po sjezdu je další nudná nížina od Modeny až k lago di Garda. Zpestřit den by bylo možné v muzeích Enza Ferrariho v Maranellu a značky Ferrari v Modeně. Úmysl vzdávám už v Maranellu, vedro a fronty, v motohadrech to nechceš zažít. V Maranellu na muzeum kouknu jen z chodníku a Modenské mažu z trasy v navigaci. Návrat pokračuje a s ním další veselá historka. Při motání se v horách na východ od Lago di Garda rozsvítilo se hladové oko. Nejbližší čerpačka samoobslužná, co což, zanechám digitální stopu a zaplatím kartou. K překvapení autorizační sloup má nejen čtečku karet, ale též bankožrouta. Vsunu padesátieurovku, natankuju, účtenku dostanu a kde je zbývajících 20 euro a nějaké drobné? Obcházím stojan, v italském menu přístroje se moc neorientuju. Z druhé strany přistane domorodec, jestli prý nevím jak natankovat. Nějak mu vysvětlím, že benzín mám, ale dvacka chybí. Prý snadné, stačí zazvonit v obchodě. Zavřeno, je půl sedmé. Zvoní, z patra vyleze na terasu nějaký "pupík" a hlasitě gestikulují. Přijíždějí další dva, již důchodového věku. Prý zavolat na číslo na účtence. Já? S neznalostí italštiny? To by to dopadlo špatně. Jak to skončilo? Šťastně. Důchodce mi dal dvacku a nechal si účtenku, přeplatek si vyzvedne ráno a vydělá na tom 80 centů. Vyseknu poklonu jak před králem, "grazie mille" a mohu spokojeně pokračovat.

den 20. čtvrtek, 256 km, Garniga Terme (Itálie) - Cortina d'Ampezzo (Itálie)

Ráno pár kapek před hotelem, na Monte Bondone bloudění v mlze při hledání motorky na pustém parkovišti, pak trochu zlepšení a teď bude dloooouhý oběd. Po dvouhodinovém obědu na passo Cereda vyjíždím s posledními kapkami deště dál na sever. V údolí ve městě Agordo je příjemně tepleji, 24°C ukazuje palubní teploměr. Jedu v mezeře mezi dvěma dešťovými mraky, na passo Duran stíhám tak tak před prudším deštěm než byl ten přečkaný na Šeredě. Průběžnou kontrolou srážkového radaru se snažím odhadnout další vývoj a s končícím deštěm se odhodlám vyrazit. Než zaplatím a vypakuju se, opět začíná pršet a tak měním kalhoty za druhé, s GoreTexovou vložkou, dávám stejnou do bundy a měním rukavice za nepromokavé. Poučen z předchozích nezdarů nesestrojím elektrickou kytaru, ale lem rukavic dávám na konci rukávu mezi GoreTexovou vložku a svrchní rukáv, aby mi do rukavic nenatekla voda. Cestou dolů déšť pomalu ustává a na passo Staulanza už je obloha protrhaná. Protrhaná ve smyslu modrých ok oblohy s výhledem do vesmíru, ne protržené mračno s přívalem vody. Počasí se lepší, na passo Giau je, až na chladných 8°C nádherně a před dalším Mordorem stíhám za sucha nafotit panorama Cortiny d'Ampezzo z bývalé horní stanice lanovky, v krmítku vybrat snad už poslední eura této cesty a ubytovat se nad Cortinou směrem k Lago di Misurina. Z okna, v suchu a teple hotelu, koukám na černotu nad Cortinou.

den 21. pátek, 714 km, Cortina d'Ampezzo (Itálie) - Praha

Ráno je nádherně slunečné, i když chladné, stejně jako míchaná vajíčka ke snídani. Co nejdříve vyrazím na cestu, po dofouknutí zadní pneu. Bez větších překážek minu Lago di Misurina, na italsko-rakouském pasu di Stallo neplánovaně stihnu čtvrthodinové semaforové okno 3 minuty po otevření, vždy od půl do třičtvrtě každé hodiny. Silnice na italské straně je úzká, dvě auta by se nevyhnula. Přijet mimo okno, čekal bych něco mezi minutou a třičtvrtěhodinou. S úmyslem zkrátit si čas cesty dorovnávám včerejší zdržení počasím změnou trasy, místo volného průjezdu přes Katschberg a Obertauern pojedu Felbertauernským tunelem. Jak řekli, tak udělali a jsem na nějaký čas poslední, komu prodali vjezd. Sotva si se slečnou u kasy vyměníme peníze a lístek, zvednou se šraňky a mám zelenou na semaforu, je tunel uzavřen, na portále svítí červená. Stojíme před tunelem dva, jedno auto a já, ostatním v koloně za námi ani neprodávají lístky. Naštěstí za necelých dvacet minut problém v tunelu vyřeší a průjezd je opět volný.
Cesta kolem Salzburgu v pracovní den by nebyla úplná bez nákupu v podnikové prodejně Salzburg Schokolade, v městečku Grödig v těsné blízkosti Salzburgu. Je to výrobce plagiátu kopie Mozartových koulí, které můžete koupit u nás na kdejaké pumpě pod značkou Mirabel. Prodávají tam jak II. jakost v megabalení po 50 kusech (s chybami tisku nebo balení, chuťově a složením jsou perfektní), tak jejich výrobky a suroviny - zlatě se třpytící obaly skrývají kilogramové cihly čokolády na vaření a "salám" je 1/2 kilogramu marcipánu obsahujícího 52% mandlí. Paní u kasy dobře odhadla motorkáře podle bundy a měla obavy, jak tak velkou krabici na motorce odvezu. Mému ujišťování o opravdu velkém kufru nevěřila, obavy o kvalitu teplem sníženou měla a moje slovní zásoba němčiny nestačila na vysvětlení nákupu chlazené vody u nedaleké čerpačky k udržení přijatelných podmínek při přepravě.
S nákupem zmíněného termálního stabilizátoru to nebylo jednoduché. U první čerpačky zkontroluju a dorovnám tlak zadní pneu a abych udělal kšeft, jdu pro vodu. Postarší pán u kasy mě kárá za holá ústa bez roušky, s německou omluvou "entschuldigen sie, bitte" tasím z kapsy a zagumičkuju za uši. Pánovi se to nelíbí, prý mám mít nasazeno před vstupem, takto mi pití neprodá. Prý běžte ven, vraťte se s rouškou na xichtu a pak vám to prodám. Škoda, že jsem netankoval, při odchodu bych chválil "heute ist feine tag, benzin gratis" :-) Takto jen zůstalo pití na pultu, čerpaček je v Rakousku a Německu hustě jako u nás, není nutno po nich pátrat po francouzsku. Německá B20 mě rychle dovede od Berchtesgadenu až k Folmavě, dotankuju za české, vyřídím drobnou odloženou věc u Plzně a ještě stíhám večeři s přáteli ve Steak Grill restauraci u Račiněvsi. Za tmy fotím poslední momentku z cesty s měsícem těsně před úplňkem, po jedenácté hodině odemykám garáž a ukládám motorku k odpočinku.

den po návratu, dohledání škod

Motorka ustála cestu víceméně dobře. Úvodní potíže s domněle špatným TPS vyřešilo na konci odpojení lambda sond. To je tak, když si s sebou vezeš diagnostiku v telefonu s adaptérem v kufru a přemýšlíš analogově, po staru, ne digitálně se zahrnutím CAN-BUS technologií do úvah. Sondy jsou objednané nové NGK. Den před odjezdem obuté nové Bridgestone A41 vydržely tak-tak, po osmi tisících kilometrů jsou na značce minimální hloubky desénu. V porovnání s Pirelli Scorpion Trail II mají životnost nižší, pocit z jízdy na mokru nebo na šotolině je však lepší. Porovnání není férové, Pirelli jsem jezdil jen na předchozí R1150 RS s nižším výkonem a nižším točivým momentem motoru, na STéčku asi obecně bude životnost pneu nižší.
Šroub v zadní pneu vezu asi z Korsiky nebo z trajektu, únik nebyl nijak dramatický, po ranním dofouknutí na 2,95 bar a celodenní jízdě 400-600 km byl další ráno zbytkový tlak 1,5 baru. Až v horách u Lago di Garda motorka přestala ochotně zatáček, kontrola tlaku potvrdila první podezření. Nechtělo se mi hledat průraz a patlat se s knoty a lepidlem, i když je na dlouhé cesty vozím s sebou. Raději jsem se patlal dvě rána s kompresorem.
Sladkosti v rozpočtu na cestu zahrnuté nejsou, i když jsou to dárečky z cest a poplatky za hlídání domácí zvěře, a tedy s cestou souvisí.


shrnutí cesty
začátek cesty3. 7. 2021
konec cesty23. 7. 2021
najeto8 267 km
náklady na palivo15 803 Kč
náklady na ubytování1010 euro, krom jedné výjimky vše přes booking.com
stylpouze asfaltové silnice, výjimečně šotolina
průměrná spotřeba4,84 l/100km


ceny benzínu přepočtené na CZK (v závorce počet tankování)
Česko33,63 . . (6x)
Rakousko36,84 . . (3x)
Itálie44,38 . . (6x)
Itálie (Livigno duty free)28,43 . . (2x)
Francie43,23 . . (7x)