Balkán 2020

Balkán 2020

Plánovat letní, letos čtyřtýdenní, cestu v předstihu od ledna je prima, avšak SARS-CoV-2 a k němu vyhlášená opatření nám do něj "hodila vidle". Motorka od ledna procházela úpravami pro zamýšlený cíl na Kavkaze, dostala podvozek TracTive z GS, pneu Continental TKC 70 a gruzínský paket, tedy pár dvouhlasých italských klaksonů. Někteří letos cestují jen po tuzemsku, mě víc lákají dálavy a s postupným rušením zákazů cestování letošní volba padla opět na Balkán, tentokrát se zájmem o Bulharsko a jeho hory, monument Buzludža, Ďáblovo hrdlo atd.

kam: okruh Česko, Rakousko, Maďarsko, Chorvatsko, Srbsko, Černá Hora, Albánie, Řecko, Bulharsko, Rumunsko, do některých zemí vstoupeno několikrát.

čím: Motocykl stejný od loňska, BMW R1150 RS v z roku 2001 se zvýšeným podvozkem ve stylu nových XR modelů, před odjezdem stav tachometru 68 252 km.

kdy: Odjezd v úterý 30. června, na dva týdny.

jak: S vyloučením dálnic a "alpským stylem" = bez stanu, bez spacího pytle, bez zásob, bez vařiče a podobných zbytečností, bez každovečerního stavění a ranního bourání výškového tábora :-)

kudy: Viz "klikací" mapa na konci textu.

Stejně jako v minulých letech nemám v navigaci celkovou trasu, jen doporučené úseky k průjezdu a zajímavosti k navštívení. Každý večer budu řešit trasu na příští den a přes booking.com rezervovat ubytování.

den -1. pondělí 29. 6.

Měním motorový olej a filtr, měním silniční kola za "chlupatější" Conti TKC-70, již předstihu obutá na jinou sadu disků a při tom reviduji stav brzd. Přední desky necelé dva milimetry brzdného materiálu, měly by cestu přežít, a tak nechávám nachystané nové desky Brembo SA v regále. S výměnou oleje kontroluji stav pohonu a dopínám řemen k alternátoru, s úmyslem příští den cestou pro jistotu koupit nový.

Zkušební jízda ukázala záměr nechat staré desky špatným, jeden přední třmen neodbržďuje, a tak po návratu z myčky při čištění pístků dávám nové Brembo desky, což se protáhne dlouho do noci.

den 1. úterý, 671 km, Praha - Balatonmáriafürdő

Plán: vyjedu ráno na pohodu, k večeři budu mít balatonské halászlé. Skutečnost? První zastávka ve směnárně pro hotovost v eurech proběhla rychle a vyplatila se, viz dále. Pohoda se začíná vytrácet už při čekání v Alze na vyzvednutí futrálu na notebook, zdržení víc než půlhodina. Během zastávky ve firmě potkávám externího kolegu, poklábosíme a zpoždění se zvětšuje. Vyzvednout náhradní řemen v AutoKelly v Kunicích měla být prkotina, po třičtvrtěhodinovém čekání rezignuji, nechávám si vrátit peníze a zdržení opět narostlo. Podle eshopu AK mají požadovaný řemen skladem v Třebíči, je to cestou, koupím tam. To vyšlo skvěle, nákup vyřízen do deseti minut.
Různými uzávěrami a následnými objížďkami se čas příjezdu k Balatonu oddaluje, musím se snažit dojet alespoň do zavření recepce v hotelu a tak "mírně" překračuji rychlostní limity. Rakouská policie je bdělá a "zabukaří" stejně jako naše. Na přehledném úseku v polích, schovaní za hliněným valem, mi naměří 115 na 70 a oceňují toto na 70 euro. Další zdržení. Od této události už jedu nad limit jen při obecně platné stovce mimo obce. Řítě se za jasné noci a svitu měsíce maďarskými lesy a poli, dojíždím na minutu přesně na konec fungování recepce, avšak chuť na halászlé si musím nechat zajít.
Poznámka k zadní pneu Conti TKC-70 Rocks: Na šotolinu skvělá, na asfaltu nejistá ve vyšších rychlostech a na podélných nerovnostech, jízda nad stovku po maďarských silnicích s vyjetými kolejemi a odfrézovaným středem je adrenalinový zážitek, zadek motorky se pode mnou vlní jak s prasklým rámem :-)

den 2. středa, 568 km, Balatonmáriafürdő - Užice (SRB)

Ráno motor sotva naskočí, chytne na poslední otočku a pokles napětí při startu vynuluje hodiny. V mírnější formě se to stávalo v posledních týdnech, baterka je jen rok stará, snad neumírá? K vybití baterky může přispívat kamera s GPS, občas se automaticky nevypne. Míjím opravnu motorek a zvažuju vrátit se a objednat novou baterku ... Tuše problém, hledám vodné místo ke kontrole stavu, ale najděte si v Maďarsku plácek u silnice z kopce pro snadné "roztlačení" motorky gravitací, nejlépe ve stínu. Stavím u benzínky s velmi mírným sklonem, tahám z kufru voltmetr a zapojuju do zásuvky. Napětí 13V ihned, po zapnutí zapalování a automaticky světel klesne na 12.6 a drží. První pokus o start sotva otočí motorem a napětí padá na 8V, na druhý a třetí pokus jen cvakne cívka. Vloni den před odjezdem se stala stejná příhoda, jenže doma a vyřešena byla startérem z druhé motorky. Originální kus v zimě při revizi neukázal utržené magnety statoru, známou bolest tohoto typu, a tak po vyčištění a promazání byl namontován zpět. V myšlenkách na tuto událost vymyslím test: sundám kryt startéru, pak dva imbusy a se startérem visícím vzadu na kabelech a vpředu opřeným o blok převodovky zkusím start. Na první pokus silně jiskří opření o kostru, na druhý pokus se ochotně roztočí - máme viníka. Po zamontování zpět je jasno, baterka je OK, špatný je startér.
Nechávám pro jistotu motor běžet, sbalím nářadí a jedu dál na jih. Pro rozborku startéru chybí některé "ořechy", Praktiker v městě Pécs má jen velké sady a zachrání mě vedlejší Tesco s malou sadou a ještě ve slevě. No nekupte to :-) Na hranicích s Chorvatskem jsou starty s čím dál menší ochotou a na benzince po doplnění paliva se problém opakuje.
Vsuvka k placení: Jsa lehce paranoidní, držím se hesla "že o tom nevíte ještě neznamená, že po vás nejdou" a na cestách platím hotovými penězi. Na krátký průjezd Chorvatskem nemám vyměněno a chci použít kartu. Transakce zamítnuta třikrát, mám jen eura, místní měnu od loňska jen v malém množství a tak mi čerpadlář mění dvaceti euro na kuny, dorovnávám svými drobnými a vyřešíme společně problém.
Zpět ke startéru: opět tahám nářadí, sundám kryt, ale tentokrát zkusím jen poklepat na tělo startéru malou 1/4" ráčnou a hle, daří se, motor naskakuje. Pro jistotu na dalších hranicích se Srbskem nechávám motor běžet. Pod střechou to příjemně duní i když celníci koukají nevraživě :-) Cestou přemýšlím jak vyřešit problém. Nechat doma objednat nový startér a poslat poste-restante někam na trasu? Shánět někde v místě? (Je to výrobek Valeo shodný s jedním malolitrážním Renaultem). Vzpomínám si, kamarád s rodinou má v úmyslu jet v tuto dobu do Albánie, že bych mu zkusil zavolat a poprosit o objednání a dovoz startéru? Přemýšlím dál a ... "bingo!" rozsvítí se mi v hlavě, vždyť od něj mám díly z rozebrané motorky a startér má možná ještě v garáži. Brzdím u krajnice, motor nechávám běžet a telefonuju. Mám kliku, vyjíždí až v pátek, startér je ochotný prodat a přivézt, i když sešlo z Albánie a jedou jen do Chorvatska. Měním plány, na tři noci bookuji ubytováni v Herceg Novi, v pátek poležím na pláži a v sobotu dám "na otočku" Šibenik.
Příjemným překvapením je silnice M21 z Valjeva na Požegu, přes vrch Kaona. Severní strana pomalejší, jižní rychlejší. Místy asfalt 2+.
Vsuvka k navigaci Garmin: Má vlastní hlavu a vymýšlí skvělé zkratky. Dvakrát mě poslal v Užici do "myší díry" končící schody v jednom případě a kozí stezkou v druhém.

den 3. čtvrtek, 453 km, Užice (SRB) - Igalo (MNE, Boka Kotorská)

Ráno startér ochotně točí motorem, propletu se městem Užice a oklikou mířím k Černé Hoře. Rovinaté vnitrozemí Srbska je jízdně nudné, hory v pohraničí s Černou Horou dávají tušit, co bude na druhé straně. Ještě před odbočkou v Prilike dělám zajížďku k MOL čerpačce, za poslední srbské dináry kupuju něco k pití a necelých 10 litrů benzínu, což by mělo stačit na dojetí do Žabljaku. Vracím se do Prilike, točím vlevo na silnici 194 na Zlatarsko jezero. Konečně kopce a zatáčky, vylepší to pas Jabuka a přejezd k sousedům do Černé Hory. Po hraničních formalitách (nezávidím celníkům a pasovákům ve zdejším vedru mít celý den latexové rukavice) nastal čas oběda, Krčma "Vjetrenjača" těsně "za čárou" problém vyřešila. Po vydatném obědě se spouštím po P4 do kaňonu řeky Tara a už z dálky je občas vidět dole v hloubce Djurdjevićův most přes Taru. Na fotky raději nestavím, šetřím startér.
V Žabljaku beru plnou, popojedu na parkoviště, znovu zajdu do čerpačky na toaletu a pro pití, dotáhnu spadlou kameru na zrcátku, znovu jdu dovnitř se omýt a slečna u kasy už se směje, navleču se do bundy a startér jen cvakne. Rychle znovu vytáhnu nářadí, oddělám kryt startéru jedním šroubem, poklepu jak na základní kámen a můžu startovat. Od rána je předpověď deště na odpoledne pro Žabljak, krom několika kapek na stoupání k Žabljaku je slunečno a mraky jsou jen v dálce. Tentokrát má průjezd Durmitorem dvě novinky pro mě: poprvé jedu severní cestou a poprvé nezmoknu nebo nečekám hodinku na konec deště. Severní trasa mě narozdíl od počasí zklamala, většina vede lesem a panoramatických výhledů je jak šafránu. Několikrát potkám auto v zatáčce, naštěstí všichni jedeme s klidem a máme čas se bezproblémově vyhnout. Cestou Durmitorem a nejen tam při zastávce na fotky, pití, ... nechávám motor běžet. Pro jistotu. Nechce se mi znovu klepat na startér, i když jednou k tomu není daleko, neboť zbrkle vyklopím "bočák" před vyřazením na neutrál a bezpečnostní logika motor chcípne.
Lesní úseky v horách vynahradí pohledy na Pivsko jezero, silnice dole je široká a rychlá, svištím na Nikšič, kolem Slaného jezera na západ, kde neodolám nezastavit a neudělat několik fotek vodní plochy s roztroušenými ostrůvky. Před hranicí s Bosnou a Hercegovinou stáčím k jihu, k boce Kotorské. Dnes Garmin funguje na jedničku, k pensionu Calypso přijedu "na první dobrou". Ubytuji se, zajdu do nedalekého marketu pro zásoby a den je u konce.

den 4. pátek, 0 km, relax v zátoce Boka Kotorská

Ráno bez stresu, není kam spěchat, s hrozbou totálního úmrtí startéru mám odpočinkový den. Procházkou dojdu po pobřežní promenádě pod Stari Grad a dál za Herceg Novi až k Melnije. Pláže ne poloprázdné, ale 95/100 prázdné, cizince nevidět a jinou řeč než místní balkánštinu neslyšet. Později v ulicích s auty je to podobné, všude jen místní registrace HNxxx občas z hlavního města PGxxx nebo jiné černohorské.
Během dne s kamarádem upřesňujeme předání startéru zítra v Šibeniku a můj plán cesty. Bosna koridorem u města Neum by sice měla být průjezdná, nechci riskovat bosenským razítkem v pase problém se vstupem do nějaké další země a tak z předposranosti volím pomalejší trasu přes poloostrov Pelješac s použitím trajektu z Trpanj do Ploče. Nestihl bych se do večera vrátit a tak se domlouvám s domácím o zkrácení pobytu, platím neb ráno vyjíždím brzy a dostávám litrovou lahev místní rakije. První trajekt z Trpanj odplouvá v 9:15 ráno, plánuji odjezd pro jistotu na šestou, dávám budík v telefonu na 5:35, balím, uléhám do postele a v posledním záblesku vědomí před usnutím odsouhlasím v telefonu aktualizaci Androidu ...

den 5. sobota, 563 km, Igalo (MNE) - Šibenik (HR) - Zaostrog (HR)

Ráno procitnu bez budíku, koukám na telefon s časem 5:59 a je mi to jasné - po aktualizaci restart telefonu, nepřihlášení uživatele a tím pádem neběžela appka budíku. Rychlá hygiena, dobalení, startér funguje a v 6:15 za sebou zavírám bránu a vyrážím. Podle navigace je to lehce přes 150 km s odhadem dojezdu 9:01 a tedy včas. Za chvíli tasím pas na hranicích s Chorvatskem a najíždím na prázdnou Jadranskou magistrálu. Takhle si ji užívám poprvé, bez provozu je to "zatáčkové porno". Po odbočce v Zaton Doli na Pelješac je to jiné, silnice užší, ale ranní provoz též takřka nulový. Kochám se krásami Pelješacu, nezdržuji se focením hradu Ston a "malé chorvatské zdi" (to si nechávám na návrat) a říkám si jak se asi Pelješac změní, až postaví most a celý poloostrov podélně protne dálnice, co bude s ospalým klidem, malými vinařstvími na každém rohu a obecně zdejší poklidnou venkovskou atmosférou. Přijedu 3/4 hodiny před vyplutím, zaparkuju strategicky jižansky na rohu křižovatky před kavárnou, za rohem kupuji lístek (paní za přepážkou vyžaduje po mně roušku a tak přetahuji lem trika přes xicht), objednávám si espresso, zevluju xichtoknihu a připlouvá plechová motorová "pramice".
Přijíždí místní policie a dohlíží na vyvrhnutí obsahu trajektu na pevninu, chvilku po posledním autě mává regulovčík a volá "Motorbikes first" na mě a mopedistu. Najedeme vedle sebe do levého předního rohu pod ochoz a jdeme si najít místo k sezení na hodinku plavby. Usedám do první řady na nejhornější palubě, mám výhled jak z předku horního patra dvoupodlažního autobusu a chytám ranní sluneční paprsky, zatím příjemné a s osvěžujícím větříkem.
Po vylodění v Ploče si pro mě Garmin připravil další ze svých žertů - někdy po sjetí z vypočtené trasy zapomene na "adventure" předvolbu a přepočte trasu na nejrychlejší ... Mám krevní skupinu 0, prý je nejstarší a měli ji lovci, asi mám něco z jejich instinktů orientačních - jak je možné, že mi slunko svítí do očí a ne do zad? Proč mám moře po pravé ruce a ne po levé? No jasně, šprýmař Garmin mě žene na nudnou a drahou dálnici A1, jenže já chci pobřežní D8. Otočka, zpět do Ploče a s mořem na levé ruce vstříc zatáčkám. Většinu provozu z Jadranské magistrály odvedla dálnice, další úbytek je z vyděšení z nákazy, kterou se však nenechali odradit dva rakouští řidiči traktorů s obytnými přívěsy. Ano, čtete dobře, až na Makarskou rivieru dojeli traktorem s obytným přívěsem. Na obchvatu Splitu překvapí nejen úseky s povolenou stovkou a na nich zúžení do jednoho pruhu s omezením na 60 km/h, ale i disciplína místních řidičů beroucích omezení rychlosti jen jako doporučení. Před třetím-čtvrtým zúžením se přede mě dost nevybíravě nacpe modrá Audi A6, proletíme tak krátkým omezením, že nestihnu ani zatroubit na nezdvořilce přede mnou, když tu se rozbliká červenomodrá "diskotéka" v onom Audi. Uff, nejdou po mě, ale po zaplechovaném vanu místní rozvážkové služby přede mnou.
U města Trogir opouštím na čas pobřeží na vnitrozemskou D58 a asi v polovině si všimnu malého obláčku a tenkého pruhu deště pod ním, pomalu se zvětšujícím. Jedouce se sluncem nad hlavou vyprahlou krajinou, sleduji kde je nějaká zastávka autobusu nebo jiný použitelný kryt proti dešti, když za jedním horizontem se zjeví asi 200 metrů přede mnou šedá clona. Co to sakra je? No coby, velmi hustý déšť. Zastavím a pozoruji, jestli se přibližuje nebo vzdaluje a dochází mi, že při vzdalování bych musel přijet po mokrém asfaltu a ne po suchém, tudíž jde mi to naproti. Rychlá otočka, 50 metrů zpět a "zakrysím" i s motorkou do vybydlené stavby. Přední kolo už mám uvnitř, při nájezdu zadním na zvýšený práh s prvními kapkami vody dávám málo plynu a motor chcípne. No teď by ještě chyběla stávka startéru. Uff. Motor naskočí a na druhý pokus jsem v suchu. Tábořím asi hodinu a něco, podle radaru je to malá lokální záležitost, točí se mi nad hlavou a jet po pobřeží tak ji minu. Za čtvrthodinu naprší do kaluží před vchod (pro mě vjezd) vody po kotníky, od projíždějících aut stříkají gejzíry vody do výšky oken. Déšť ustává a pamětliv kluzkosti zdejšího povrchu silnic za mokra opatrně pokračuju v cestě. Po několika kilometrech je sucho a vyprahlo, radar nelhal, byl to jen malý místní mráček a můžu znovu zatopit pod kotlem.
V Šibeniku "na pozici" přijíždím o něco dříve než záchranný tým se startérem, najdu místo ve stínu pod stromem, demontuji horký startér a čekám. S hrůzou zjišťuji, že se opět "kousla" palubní kamera, nevím kdy a nevím jaké záznamy budou chybět. Policejní stíhačka? nebo až dešťová clona a otočka do krytu? Uvidíme večer ... Hurá, jsou tu a s vybalováním věcí z auta dostávám na co čekám. Než si převezmou prázdninovou vilu, mám vyměněno, můj stávkující vychladnul, je zabalen zpět do igelitky a abych jej nemusel vozit po Balkánu, vyzvednu si jej u kamaráda cestou zpět. Poklábosíme chvilku, mám dovoleno dobít interkom v přilbě, dostávám řízek z jejich zásob, hlídám čas odjezdu. Poslední trajekt z Ploče vyplouvá v 20:30 (pamatuji si od včera při pročítání webu) a protože je pozdě odpoledne, dávám si do oblíbených na bookingu jedno místo na Pelješacu. Rozloučím se, pěkně poděkuju a valím na jih.
Do Splitu dojíždím těsně po bouřce, všude kaluže, na chodníku v protisměru jdoucího černocha zkropí z kaluže projíždějící auto od hlavy k patě až tak, že vyklepává vodu z uší a směje se tomu jako magor :-) Přede mnou jsou na obloze temná oblaka a dojíždím je. Z předposranosti stavím na jednom parkovišti pod stromy s úmyslem vyzkoušet v nových motohadrech gore-texové vnitřní vložky. Nasoukám je na sebe, což zabere nějaký čas a tím dávám bouřce náskok. Než ji stihnu dojet, je tu Ploče. Molo prázdné, kancelář na prodej lístků zavřená, o co tu jde? O mou špatnou paměť a nedbalé čtení - poslední trajekt vyplul v 19:30, před čtvrthodinou, zapamatovaný čas 20:30 není čas vyplutí z Ploče ale připlutí do pelješackého Trpanj. No nic, bytko rezervované nemám, nebyl čas, takže hledám náhradní a vracím se asi 25 km k Zaostrogu. S milou paní domácí porečujeme každý svým jazykem, jsa oba Slované, rozumíme si. Ptám se na naplavené kamení a prý před dvěma hodinami byla obrovská "véélikáá kiša", jakou už dlouho nepamatují. Moje máma pochází ze Záhorí, pomezí Slovenska a Moravy, a pokud mě paměť neklame, označovala babička slovem "kiša" slepičí lejno. Překlad slov paní domácí "byla veliká kiša" do češtiny by zněl asi takto: "padala hovna s háčkama" :-)

den 6. neděle, 378 km, Zaostrog (HR) - AL Shëngjin

Ráno nechávám odplout první trajekt v 5:30, u mola kupuju přiměřeně v předstihu lodní lístek a před osmou, opět "motorbike first", předjíždím celou frontu a první najíždím na trajekt. Stojíce v první řadě spřádám plány kudy a kam. Zalíbilo se mi u moře, kratším trajektem Kamenari-Lepetane v Boce Kotorské šetřím čas, dál přes Budvu, v Petrovaci vlevo do hor a nejet po pobřeží mořském ale jezerním skadarském. Vyhlídky jsou úchvatné, cesta značená "indiánskou čelenkou" a výjimečně brzy jsem na pláži u pensionu v Shëngjin. Moře je na mě studené, jen smočím nohy po kolena.

den 7. pondělí, 460 km, AL Shëngjin - MK Galičica - AL Tushemisht

Zalíbilo se mi v sobotu brzké ranní vyjetí bez snídaně, za příjemného počasí a činím tak i dnes. Díky tomu projíždím před osmou ranní dopravní špičkou v hlavním městě Tiranë. Dál k Elbasanu vynechávám dálnici jako obvykle a jedu horami po staré SH3. Před sebou vidím podezřelá mračna a s prvními kapkami deště parkuji u restaurace, objednám si snídani a čekání si krátím sestříháním videa z obou kamer z dopravní motanice na kruháči v Tiraně. Je po dešti, kosové si štěstím nepletou noty, tu nejsou, asi odletěli do Kosova :-) Společně s SH3 sklesám do Elbasanu, typického albánského města s balkánským stylem křižovatek - nikdo neřeší kdo je na hlavní a kdo na vedlejší, proudy vozidel ze čtyř směrů se průběžně prolínají v křížení dvou ulic aniž by některý zůstal stát. Za Elbasanem výjimečně nechyboval Garmin ale já v přípravách. SH71 je od odbočky z SH70 mezi Kuqani a Shirgjan před rekonstrukcí až do napojení na SH89 zhruba v polovině přehradní nádrže Devoll. Tento původní úsek SH71 má značně použitý povrch, je to spíš enduro vložka než přesun po asfaltu. Bylo by bývalo rychlejší použít pravděpodobně zrekonstruovaný úsek SH59 + SH89 od města Cërrik až po ono křížení, u kterého si potřetí zažertoval Garmin. Nějak se mu nedoneslo, že je přehrada již napuštěná a směle mě poslal do vody :-) Dál se jelo velmi svižně po novém širokém naprosto hladkém asfaltu, jen občas je napadané kamení po dešti nebo propadlé propusti pod vozovkou zasypané drtí a udusané. Je třeba "mít oči na šťopkách" a nejet nadoraz.
K hrázi přehrady Moglicë a pak za ní až do souřadnic 40°43'03.7"N 20°31'37.9"E je skvělý asfalt, dál je asi 5 km offroadové šotoliny, rozuměj silnice ve stavbě, avšak o tom jsem věděl a proto prošla před cestou konverze motorky z RS na XR, dostala TracTive tlumiče pro GS a pneu Conti TKC-70, vzadu variantu Rocks. Dál byly zbytky asfaltu a postupně se zlepšující povrch až do křižovatky v Maliq.
Vsuvka k Moglicë: Hráz je sypaná ale někde v procesu přípravy nebo provádění stavby došlo k chybě, polovina vozovky v koruně hráze je propadlá o necelých 10 cm, asi si "sedá" něco, co mělo být pevné. Důvěru nebudí ani podivné zvuky linoucí se z nitra hráze. Při větší hlasitosti přehrávání je slyšet nejen vyšší dominantní houkání, ale též nižší "odpovědi" :-)
V Maliq lehce měním plán, je teprve něco po půl třetí odpoledne, místo přímo do Řecka odbočuji vlevo k jezeru Ohrid, k hotelu Saint Marena u pláže v Tushemisht, mezi městem Pogradec a hranicí s Makedonií. Pan hoteliér pamatuje na naši loňskou debatu ohledně ryb při objednávání večeře, jen se ptá: "Fish?", odpovím: "Ano" a začnou se dít věci. Hoteliér se za chvilku vrací z tržnice s čerstvou rybou a zeleninou, postupně upraví stůl papírovým jednorázovým ubrusem (běžný albánský hospodský obyčej), přinese karafu vody a sklenici, pak z grilu rybu beljušku nemající daleko k půlkilogramu, mísu zeleninového salátu s kostky slaného sýra, další misku s hromadou hranolek ručně krájených, mám co dělat, aby se to vše do mě vešlo. Při loučení dostávám vizitky pro kamarády a odjíždím do Řecka. Přesněji, můj plán je jet do Řecka, což mi změní na hranicích.
První úředník beroucí ode mne pas a doklady k motorce volá dalšího jedním slovem: "Czech". Oslovený, na lavičce sedící, se mě ptá: "How You feeling?". Odpovím: "I'm fine." a pak se dozvím, že do Řecka nelze, zavedli opatření a vpustí do země jen Řeky nebo trvale bydlící osoby. Po vysvětlení mého plánu jen kusem Řecka projet do Bulharska a pak dál do Rumunska mi poradí vrátit se zpět a přes Makedonii a Srbsko jet do Rumunska, neboť prý i Bulharsko je zavřené pro cizince. Na mou námitku o neprůjezdnosti Makedonie mi vysvětlí, že to platilo jen do 1.7. a nyní je průjezdná. Otáčím zpět riskuju test: po SH79 kolem jezera Prespa do Makedonie, přes park Galičica k jezeru Ohrid, zpět do Albánie a zpět do hotelu Saint Marena. Pokud by mě makedonci vrátili, byla by to zbytečná zajížďka. Vyšlo to. Průjezd volný do Makedonie i zpět do Albánie, cestou nahoru od jezera Prespa potkávám silniční verzi slavné scény z filmu, odehrávající se tentokrát ve střešním okně auta a ne na přídi lodi Titanic. Se sešeříváním vjíždím na parkoviště hotelu, znovu se vítám s hotelierem, objednávám pokoj, karafu bílého místního vína a sepisuji část tohoto díla.

den 8. úterý, 469 km, AL Tushemisht - MK Galičica - BG Zmeitsa

Po snídani se letos podruhé loučím s oblíbeným hotelierem, který se právě vrátil zpocený po přípravě svého kusu pláže na břehu jezera naproti přes silnici. Přejezd hranice bez potíží, těsně za odbočkou do NP Galičica odevzdám výpalné 1,5€ a nahoře chvíli v úžasu hledím se sluncem v zádech na jezero Ohrid a několik obláčků plujících vzduchem mezi mnou a hladinou jezera. Ve vnitrozemí Makedonie vynechávám nejen dálnice, ale i některé rychlostní silnice, jedu "šoustkami" zarůstajícími lesem a okolním křovím. Občas mě šlehají větve z obou stran, jak je silnice úzká a vegetace bujná. Před příjezdem k Bulharsku přeci jen přejdu do rychlejšího modu a při tankování se se mnou dá do řeči místní čerpadlář. Ptá se takřka česky jak se u nás máme, kde bydlím a tak. Má dobré znalosti našeho místopisu, ví kde leží Liberec a Trutnov, jezdíval kdysi s kamionem po Evropě. Loučíme se a zanedlouho opět překračuji hranice, tentokrát MK-BG. Odbavení bez potíží, jen z postávající party celníků jeden žertéř se ptá: "Češka?". Odpovím "Ano", on pokračuje: "Vinětku nado". Odpovím "No problem" a lovím peněženku v kapse. Usměje se svému žertu a povídá: "Motocyklet free". Udělá gesto k odjezdu a vypustí mě do vnitrozemí. Nedá mi to, než nasadím přilbu a rukavice kontroluji na internetu a víte co? Měl pravdu, motocyklet free. Ve městě Petrič vyberu v bankomatu hotovost se vzpomínkou na písničku s textem "Bulharská měna je levá, ale chlápkům těm drsným to neva, ..." Za městem během stoupání do hor po silnici 198 v duchu beru zpět několik let staré mé prohlášení o tristním stavu bulharských silnic. Stodevadesátosmička a na ni navazující stodevadesátsedmička od Goce Delčev jsou zajímavě zatáčkovité a s dobrým povrchem. Nahoře jedu nedlouho po dešti, je chladno a mokro, tak si to neužívám jako za suchého slunečna, ale i tak chválím hladkou jízdu.
V obci Zmeica hledám "Centrum Pele" se zamluveným noclehem. Podle zapamatované fotky čekám něco většího, přitom je to malý krámek s potravinami vedle výčepního pultu a několika pokoji v patře. Paní domácí, když mě spatří a ujistí se mým českým původem, volá mezi štamgasty: "Máš tu toho Čecha". Přijde domorodec mého věku, srozumitelnou češtinou pozdraví a že prý tři roky pracoval v českých Budějovicích. Rychle se ubytuji a vracím se zpět dolů na popovídání si. Pán má radost z procvičení češtiny, vyptává se na poměry u nás, na výdělky a tak. U nich ve vsi (asi 2000 obyvatel) prý ti co mají štěstí, tak vydělají v přepočtu 8000 Kč. Inu, kdo si u nás stěžuje, toho bych poslal do hor do Bulharska. Povoz s koněm nebo oslem je zde dosud běžně k vidění v provozu a tolik žigulíků, moskvičů a jiných obstarožních vozidel jinde není vidno. Klábosíme, chce mě na něco pozvat, ale dávám si jen espresso, i když mi nabízí colu, pivo, víno, ... Chci se odvděčit a nabízím černohorskou pálenku. S díky odmítá a teprve pak si všimnu situace u vedlejšího stolu, kde čtyři týpci hrají karty, dalších několik kibicuje, někteří kouří, ale všichni mají před sebou minerálku, malinovku, CocaColu, ... prostě jen nealko. Žádné pivo, žádné víno, natož destilát.

den 9. středa, 325 km, BG Zmeitsa - BG Shipka Monument

Ráno dostávám k snídani místní specialitu, topinko-sendvič z toustového chleba se sýrem a k tomu nakrájená rajčata, okurku, nevypeckované olivy. Sendvič je olbřímí, cihlu toastového chleba krájejí podél a ne napříč, má půdorys velikostí blížící se pálené cihle "na placato". Z obce Zmeitsa vracím se nepatrně zpět ke včera zmerčenému antickému mostu z dob starověkého Říma. Teplota nic moc, snad necelých 15°C, což by se mělo zlepšit po sjezdu z 1250 metrů nadmořské výšky do nižších poloh. Podle předpokladu je i skutečná teplota a tak dělám zajížďku z "hlavní" 197 nejprve do slepého kaňonu říčky Buynovska a posléze do dalšího slepého kaňonu tentokrát Trigradské říčky k jeskynnímu vodopádu Devil's Throat (Ďáblovo hrdlo). Vstupné do jeskyně pouhých 6 leva, s přednáškou průvodce pouze v bulharštině. Dál do Trigradu nejedu, od Ďáblova hrdla se vracím zpět na 197 a jedu na sever k druhému hlavnímu cíli v Bulharsku pro letošní cestu, ke komunistickému monumentu Buzluža.
Bulharské silnice mě nepřestávají udivovat, jsou ve stavu podobném českému Posázaví - úseky s perfektním povrchem jsou namíchané s "rozbombardovanými" a celistvou trasu jen z pěkných nelze poskládat. Povrchem, šířkou, zatáčkami a panoramaty výtečný úsek silnice 866 začínající kousek před Michalkovem po sjezdu do údolí řeky Vacha končí po necelých čtyřiceti kilometrech se začátkem města Kričim (obecně bulharská menší města mají tragický povrch poznamenaný mnoha opravami, stavbami kanalizací atp.), dál do Plovdivu jedu po hopsavé 8602. Staré centrum tohoto města stojí za prohlídku, vetřu se kolem závory do zakázané oblasti, avšak jízda po lvích hlavách (oblé kameny ve vozovce jsou značně větší než nám známé kočičí hlavy) není na motorce nic moc, a to je sucho. Za mokra bych to jet nechtěl.
Rychle ven z centra a obecně z města, z vedra mezi budovami na venkov a vyvětrat se otevřenými průduchy v kalhotech a bundě. Buzluža je vskutku megalomanská stavba viditelná z velké dálky a ze všech směrů. Po odbočce z hlavní silnice je k monumentu mizerný děravý, typicky bulharský, asfalt. Nahoře nacházím domorodého kolegu-motorkářem s R1150 RT, prohodíme pár slov a obcházíme stavbu kolem dokola. Hledám nějakou, pro štěrko-blátoplachého asfaltomrdala sjízdnou cestu mimo schody, ideálně až před zamřížovaný zamčený vchod. Daří se, vedle schodiště nacházím sjízdnou pěšinu, debatuji o tom s dvěma čerstvě přijedšími místními GS, kteří mají obavy. Sundávám pro jistotu kufry, abych je neodřel o zídku a na první pokus vyjedu až ke hlavnímu vchodu pod převislou část budovy, vyklopím bočák a hopsám po schodech dolů hledat vhodnou fotografickou kompozici. V tu chvíli se zjeví z budky vylezlý člen ochranky a jak gesty tak slovně vyhání mě pryč. Odpovídám: "Only one photo.", opět mě vyhání, prý musím z pod převislé části a ukazuje na ceduli "zákaz vstupu pod převis". Toto se několikrát opakuje, až pochopí námitku: "Už tam jsem, nespadlo to, dám jednu fotku a jedu." Rezignovaně mávne rukou, udělám fotek několik, sjedu na půl cesty a cvaknu další. Tou dobou přijíždí velké KTM, bez rozmýšlení vyhoupne na podestu po několika schodech a zastaví na vyhlídkovém místě. Krajan je to, poklábosíme chvilku, na jeho radu nezdržuji se kličkováním po pěšině a skočím několik schodů napřímo dolů. Nasadím odložené kufry a jedu bydlet do nedalekého hotelu Shipka, v sousedství stejnojmenného monumentu, jehož prohlídku odkládám na další den.
Hotel Shipka, vypadající prázdný, asi budu mít celý jen pro sebe. Venku stojící auto patří pravděpodobně provozovatelce, postarší Bulharce. Pomocí překladače lovím slova bulharštiny, paní jinak nekomunikuje. Bydlení mám, k večeři čevapi na roštu a zeleninový salát k tomu. No, salát se to jmenuje v jídelním lístku, v realitě jsou to hromádky nakrájené zeleniny.

den 10. čvtrtek, 495 km, BG Shipka Monument - RO Novaci

Monument Shipka, symbol svobody Bulharska, mi dává smysl, narozdíl od včera navštíveného megalomanského betonového nesmyslu jménem Buzluža na vedlejším kopci. Od jednoho monumentu k druhému je to fyzicky vzdušnou čarou co by kamenem dohodil (asi 5,6 km), duchovně půl galaxie daleko. Shipka je pohledná kamenná stavba, z parkoviště vede k ní stejně monumentální široké schodiště. Uvnitř je expozice k historii Bulharska asi, avšak v době mé návštěvy nedostupná. Venku jsou historická děla rozmístěná kolem památníku a 360° je panoramatický výhled dolů do kraje. Od Shipky dolů do nížiny vede vcelku zážitková trasa plná serpentin a s ucházejícím povrchem. Jednu chvíli jedu mimo mapu, bulharští stavitelé silnic mají s hlášením nových úseků asi podobné prodlevy jako albánští.
Zvažuji místo k překročení hranic do Rumunska, po večerním pročítání webů a zjištění o uzavření některých méně významných přechodů z Bulharska do Rumunska padla volba na trajekt Nikopol - Turnu Măgurele. Sice není dostupný plavební řád, ale snad to nějak vyjde. Vyšlo. S velkou prodlevou, i přes předjetí dlouhé řady kamionů. Za poslední levou měnu kupuji benzín před odbavením v přístavišti, předjedu před první kamion do čela fronty před čáru STOP, těsně před závoru na "pole position" v 12:40 slézám z motorky u okénka prodeje lodních lístků. Úředník přijde za dvě hodiny, za 3,5€ poplatku dostanu jak fakturu a účtenku tak instrukce k pokračování. Ve 14:00, ne dříve, po otevření závory, mám jet k dalšímu okénku, tentokrát policejně-odbavovacímu. Ze 14:00 je 14:10, mám dovoleno popojet před první kamion k nakládacímu skluzu. Zde je jeden trajekt připraven, avšak nám přijede další, přirazí vlevo (z mého pohledu) a přepravovaná vozidla začnou sjíždět. Ve 14:30 dostáváme pokyn k nájezdu, rozjíždím se a regulovčík nakládky mě ukazuje, nechť jedu vpravo. Mylně pochopím instrukci dát přednost kamionům jako instrukci najet na vedlejší ukotvený trajekt. Řev regulovčíka mě zastaví kousek před rampou a prý ať si couvnu. Do kopce, S naloženou motorkou. Jak asi? Odvětím slovansko-germánskou směskou: "Němam reverza", najedu na zakotvený trajekt k otočení a tam na mě divně kouká místní lodník. Rychle dokončím oblouk a mizím z nesprávné pramice na správnou. Tam mě regulovčík žene na zvýšený chodník pro lidi, ocelový, s kulatou hranou takže kluzký a s motorkou je to na držkopád. Odmítám to a upíchnu se mezi poslední osobní auto a nesklopnou část zadního čela.
Dunajský proud je mocný, snáší značně, příď je otočená asi pod úhlem asi 30° proti proudu a přitom plujeme kolmo přes řeku. Něco před třetí hodinou přirazíme k rumunskému břehu, vyjedeme na betonový skluz a pokračujeme ke vstupním rumunským formalitám. Vyženou mě na kontrolu tělesné teploty a vyplnění dotazníku v rumunštině. Zírám na to jak 5 na 6, naštěstí ochotná zdravotnice ptá se anglicky a sama si to zapisuje. Na otázku "Where do you come from?" (jinudy než přes řeku z Bulharska to nejde) mám chuť odpovědět: "Nepřijel jsem na motocyklu, ale připlul na vodním skútru z Bratislavy.", avšak vědom si své chabé angličtiny to vzdávám a odpovídám krátce a stručně "z Bulharska". O předchozím turné po západní časti Balkánu raději mlčím, aby mi to nepřitížilo. Prošlo to, mohu dál do vnitrozemí.
Úmysl projet TRANSalpinu a TRANSfagaraš podpořím výměnou eurobankovek za místní igelitové stylově v "upírské" Banca TRANSilvania. Cestou do vnitrozemí mi volá pan domácí z objednaného pensionu, jízdní návyky mám přepnuté do rumunského silničního modu, špatně slyším v hluku větru a hluku motoru, vymluvím se na to. Dojedu do střediska Rânca k Pensiunea Veverița a volám "vo co go". No co by, mají zavřeno a mají pro mě náhradu za stejnou cenu dole v Novaci, mám-li zájem, a to mám, je osm večer a mám hlad. Sklouznu z kopce dolů, ubytuji se, dám si pstruha na grilu, řecký salát (výborný, s polotuhým mazlavým sýrem a nevypeckovanými olivami) a dvojku bílého, když má tu rybu.

den 11. pátek, 396 km, RO Novaci - RO Câmpulung

Ráno po snídani, s blankytně modrým nebem nad hlavou vyrazím podruhé do hor, tentokrát až na vrchol a druhou stranou dolů. Při sjezdu vidím dva krajany na odpočívce a než zastavím a slezu z motorky spustí na mě anglicky. Povídám "Nazdar krajani, na mě můžete česky" a hovor se rozběhne. S jedním na R1200 GS se znám virtuálně z BMW GS fora, resp. on si pamatuje na moje cestopisy, na odlet pro vačkostroj před lety a pro startér letos. Jedeme spolu dolů ke křižovatce s DN7A a o kousek dál vlevo pokračujeme po Transalpině až před přehradu Tău Bistra na řece Sebeş, odkud oni se vrací do Novaci, což se mně po čerstvě penetrovaném asfaltu před pokládkou vrchního koberce nechce. Pokračuji po Transalpině až k obci Dobra, nechtěje jet po nudné DN1/DN7, točím vpravo na DJ106E a nelituji. Kvalitní asfalt, serpentinami se vyvezu do výšky s panoramatickými rozhledy do kraje a v městečku Poiana Sibiului se kochám zajímavou architekturou. Při výtečném pozdním obědě v Restaurant Marginimea Sibiului unikl mé pozornosti údaj 300g na konci řádku s polévkou. V míse vydatné fazolačky je 300g prasečího, české restaurace by z toho vyrobily 2-3 porce vepřo-knedlo-zela. Nevědouc toto, s polévkou objednané palačinky byly plněné sýrem a se sýrovou polevou, to se nedalo celé sníst. Půl palačinky zůstalo na talíři. Posilněn objedu Sibiu po obchvatu, u kruháče před odbočkou na Cârțișoaru dotankuji plnou a jedním tahem přejedu celý Transfagaraš až k přehradě Vidraru. Zpestřením cesty je medvěd na odpočívadle, kterého bych si snad ani nevšimnul, nestát v protisměru auto s blikajícími varovnými blinkry. Odvaha na zastavení a foto z blízka mi chyběla, mohla by za to být Darwinova cena. Na bookingu najdu bydlení na půl cestě do Brašova na zítřejší sraz rumunských fandů E30 a před půl devátou přebírám klíče od pokoje.

den 12. sobota, 407 km, RO Câmpulung - RO Popeștii de Jos

Ráno budíček na sedmou s odjezdem před osmou na sraz rumunského klubu E30 v Brašově a v deset plánovaný společný odjezd s kolonou z Bukurešti na Transfagaraš. Takový byl plán a skutečnost mírně jiná. Do Brašova k nákupnímu centru Coresi dorazím těsně po půl desáté a jsou tu tři E30. Svléknu moto-bundu s chrániči, obléknu triko BMW Auto klubu ČR a jdu se seznámit. Kolona z Bukurešti nabírá zpoždění, v mezičase přijede 1502 ve výborném stavu, očekávaní bukurešťští kolem půl dvanácté a na Transfagaraš vyjíždíme v půl jedné. Jedu přes celý Brašov na konci kolony asi deseti E30 + jedné 1502 a v hlavě přemítám: "na kruhový objezd pod Transfagarašem je to asi stovka km výletním tempem v koloně, cesta nahoru do průsmyku v sobotu odpoledne za nádherného počasí nebude rychlovka a včera jsem si Transfagaraš projel odpoledne s mírným provozem ... otáčím pravou rukojetí "full-gas" a jedouc v levém pruhu nechávám "třicítky" daleko za sebou v pravém pruhu.
Z nostalgie nejedu obchvatem ale přes Sibiu, po čtyřech letech od posledního průjezdu se na západním předměstí dost změnilo, vyrostlo mnoho obchodních a výrobních budov. Mimo dálnici po poloprázdné DN1/DN7 přijedu do Sebeş, odbočím vpravo DN1 do Alba Iulia a zde vlevo po DN74 směrem k národním parku Apusani. Od Alba Iulia je záživnější cesta plná zatáček, stoupání a klesání, nuda rovin mezi Brašovem a Sebeş je pryč. V Câmpeni na křižovatce DN74A s DN75 objednám si pozdní oběd v restauraci La Pociu a ruším konec dnešního plánu, průjezd parkem Apusani, bookuji nocleh v nedalekém Popeștii de Jos. Pokoj v pensionu je zvláštní, dveře na pavlač jsou celoprosklené a nejdou zamknout. Je půlnoc, už není u koho reklamovat, tak pro klidný spánek přesunu stolek s televizí ke dveřím, což otevření zvenku nezabrání, ale snad by mě to vzbudilo.

den 13. neděle, 599 km, RO Popeștii de Jos - SK Harichovce

Večer není předpověď počasí na ráno optimistická, ráno vše vypadá jinak. Venku je polojasno, a to vydrží během celého průjezdu národním parkem Apuseni. Podle map má být v části šotolina, avšak není to pravda, celá DN1R je asfaltová. Vesnice v parku jsou jiné Rumunsko, připomínají spíš Alpy. Malé statky a chalupy jsou roztroušené po travnatých kopcích, které narozdíl od alpských nejsou posečené do posledního koutu každé louky. Počasí se horší, občas spadne pár kapek, na oblečení gore-texových spodků to zatím není, vodoodpudivá úprava bundy a kalhot funguje dobře. Za městem Huedin přijedu pod střechu čerpací stanice se začátkem deště, natankuju, prohodím pár slov s projíždějícím Maďarem jedoucím do Budapešti, s odchodem deště dál na východ směřuji domů, na západ. Podle meteoradaru další déšť nebude, gore-tex zůstává v kufru. I když voda z oblohy nepadá ve velkém množství, ochladilo se, při zastávce pod střechou zrušené čerpačky tahám z kufru teplou mikinu do bundy, s nepromokavou vrstvou stále otálím. Po odbočení z hlavní DN1 na úzkou asfaltku ke kempu "U pytláka" déšť houstne, pod větším stromem na plácku vedle vozovky oblékám gore-tex jak pod kalhoty, tak pod bundu. Stoupám do kopců, vjíždím do mlhy a přicházím o některé panoramatické výhledy. Kousek před kempem provozovaným krajany projíždím vísku s davem lidí u kostela, restauraci v kempu nacházím zhasnutou a zamčenou, asi jsou všichni v kostele. Změnou trasy a zkrácením vynecháním průjezdu Satu Mare si nepomáhám, asfaltka DN1F do Carei je značně horší a ve výsledku pomalejší než DN19A/E81 původní trasy. Před překročením hranic do Maďarska utrácím poslední igelitové bankovky za fazolovou polévku.
V Maďarsku se počasí lepší, občas i slunko vysvitne mezi mraky, teplou mikinu nechávám na sobě. Z Maďarska na Slovensko je zelená hranice Schengenského prostoru, doklady mohu nechat v kapse a nebrzdit. Před příjezdem do Trebišova přichází SMS od kamaráda, jemuž jsem psal v noci. Volám mu, domlouváme rychlou návštěvu a dostávám adresu. Garmin funguje a přivádí mě před správná vrata. Ze čtvrthodiny je skoro hodina, dostávám doporučení pěknou trasu z Košic po 547 a poté 546 směrem na Spišskou Novou Ves. Zanedlouho bude tma, hledám na bookingu ubytování, rezervuji a vyjíždím. Při průjezdu městem příchozí telefon, což se s vybitým interkomem nedá vyřešit, nestavím, jedu k ubytování a volám zpět. Paní domácí prý už je v posteli, je 9 večer, a tak hledám a nacházím náhradu v pensionu Leone v Harichovcích. Restaurace je již zavřená, najít správný bar pro vyzvednutí klíčů je jako bojová hra na skautském táboře.

den 14. pondělí, 627 km, SK Harichovce - Praha

Navigace předpovídá návrat těsně po šesté večerní, něco málo přes 600 km by neměl být problém i přes zastávku na oběd a tankování. Za Levočou najíždím na silnici 18, vedoucí až do Žiliny, je slunečno, cesta příjemně ubíhá. Koukám kde zastavit na oběd a najednou jsou tu hranice a euroměnu už nebudu potřebovat. Před Rožnovem p/R sjíždím z hlavní na Hutisko-Solanec do známé koliby Fojtka a těším se na kyselicu a halušky s uzeným masem. Po doplnění paliva o zastávku dál na MOL v Rožnově, tropí Garmin poslední žert této cesty. Po nastartování ukazuje dojezd po deváté večer a zbývajících 700 km. Po náhledu na trasu se nestačím divit - sice je to bez dálnic, ale do polských Gliwic, přes Wrocław do německého Görlitz a kolem Liberce do Prahy. Trasu mažu a nechávám naplánovat znovu, tentokrát nudnou přes Hranice na Moravě a Olomouc směrem na Mohelnici. Té se beztak nedržím a jedu po paměti zatáčkami, za ValMezem na Bystřici pod Hostýnem, Přerov, Prostějov, po II/150 do Boskovic, dál po I/19 přes Bystřici n/P a Nové Město na Moravě, Ždírec nad Doubravou, Chotěboř, Čáslav, Kutnou Horu a po I/2 do Prahy. Poslední zastávkou je nákup netrvanlivých potravin v EuroParku ve Štěrboholích.



shrnutí cesty
začátek cesty30. 6. 2020
konec cesty13. 7. 2020
najeto6 476 km
náklady na palivo10 196 Kč
náklady na ubytování288 euro, krom jedné výjimky vše přes booking.com
stylpouze asfaltové silnice, občas šotolina
průměrná spotřeba5,66 l/100km


ceny benzínu přepočtené na CZK (v závorce počet tankování)
Maďarsko28,06 . . (1x)
Chorvatsko32,93 . . (3x)
Srbsko29,03 . . (1x)
Černá Hora30,53 . . (2x)
Albánie35,70 . . (2x)
Makedonie26,62 . . (1x)
Bulharsko24,83 . . (3x)
Rumunsko25,48 . . (4x)
Slovensko32,70 . . (1x)


legenda k mapě: