Balkán 2019

Tradičně již od zimy plánovaná dovolená. Z původních uchazečů zbyli dva krom mě, kamarádka Lubka se mnou na tandemu a kamarád Marek s Yamahou TDM 900. Ostatní vzdali z různých důvodů, od hardwarové poruchy stroje až po nesnášenlivost horkých dnů s teplotami okolo 40°C. V Albánii mi zbyly neprojeté úseky a nenavštívené atrakce, mj. trajekt na jezeře Komani, cílem byl opět Balkán s termínem v první půli července s využitím státního svátku.

kam: okruh Česko, Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Albánie, Makedonie, Řecko, Albánie, do některých zemí vstoupeno několikrát.

čím: Motocykl o fous novější, BMW R1150 RS v seriovém stavu z roku 2001, před odjezdem stav tachometru 34 452 km.

kdy: Odjezd v sobotu 29. června, na dva týdny.

jak: S vyloučením dálnic a "alpským stylem" = bez stanu, bez spacího pytle, bez zásob, bez vařiče a podobných zbytečností, bez každovečerního stavění a ranního bourání výškového tábora :-)

kudy: Viz "klikací" mapa na konci textu.

Málopočetná skupina je výhodou při plánování trasy, v předstihu jen celkovou trasu resp. doporučené úseky k průjezdu, zajímavosti k navštívení. Každý večer dáme poradu o dalším dni, přes booking.com zarezervujeme ubytování.

den -14. sobota 15. 6.

Během vyjížďky stavím na foto Kunětické hory, při rozjezdu řadím 1-2-3-4-5 a místo tahu jen "vrrrrr" a motorka nezrychluje. Podřazení na jakýkoli nižší převodový poměr situaci neřeší. Doplachtím a poslední desítky metrů dotlačím na náves ke stánku se zrmzlinou, lovím telefon a obvolávám kamarády s vlekem pro repatriaci nepojízdného stroje domů. Daří se, ještě odpoledne jsem doma.

Po demontáži převodovky je jasno, protočené drážkování lamely a vstupní hřídele převodovky. V pondělí objednávám potřebné díly, krom lamely a hřídele ještě ložiska, gufera, Loctite na slepení, ... Naneštěstí hřídel je "dočasně" takřka rok nedostupná, hledám na ebay a internetu náhradu a objednávám z bmwbayer.de, prý spolehlivý obchod a tak platím skrz PayPal. V úterý špatná zpráva z Německa, prý mohou dodat nejdříve koncem týdne, spíš až začátkem dalšího. Po dotazu: "Přijde mi zásilka do středy 26. června?" dostávám odpověď: "we get that!". Nevěřím, nespoléhám, vzpomínám na kamaráda, který vloni boural s R1150R Rockster a volám mu s dotazem, jaké plány s vrakem má. Prý by z toho stvořil nějaký cafe-racer, až bude čas. Na mou pobídku: "převodovka se prodává kolem 600 euro, dám ti 15k Kč a vymontuju si to sám", odpovídá: "Nechám si to projít hlavou, zavolej na konci týdne". Bylo úterý.

den -10. středa 19. 6.

V poledne telefon: "Kdy si pro převodovku přijedeš?" Odpověď je jasná: "Dnes, je-li to možné". Jak bylo domluveno, tak se stalo. Večer mám převodovku u sebe v garáži. Přes peripetie s pozdě dodaným jedním guferem a zapůjčením od servisáka z bmwgs.cz (nedávno přejmenované na baworak.cz, ale to je jiný příběh) je převodovka v noci z 24. na 25. června namontovaná a motorka je zprovozněná.

den -3. středa 26. 6.

Po poledni email od bmwbayer.de: Satus od your order changed. New status: Shipped. Do pátku nepřišlo :-(

den -1. pátek 28. 6.

Vezu Lubce jeden boční kufr s instrukcemi: Do tohoto kufru se ti musí vejít VŠECHNY osobní věci, do topcase dáme jen nepromoky, doklady, svačinu a malý notebook. Jedu domů zrevidovat nářadí a jinou výbavu, pak před cestou smýt české mouchy z kapotáže v myčce. Startuji na odjezd do myčky, startér cvakne a nic. Zmačknu podruhé, nic. Napotřetí motor naskočí. Dojedu do myčky, vykonám potřebné a pak nenastartuji. Vytlačím motorku z myčky, od čerpačky je to mírně z kopce a s grifem dosednutí při pouštění spojky motor naskočí. Před garáží opět nenastartuji, extrahuji startér ze zatím neprodané R1100 a dávám jej umyté R1150. Po půlnoci uléhám ke spánku.

den 1. sobota, 831 km, Praha - Šmrika

Mírné zdržení na odjezdu, druhé zdržení u Lubky - boční kufr nacpaný k prasknutí, do topcase krom domluveného nepromoku a dokladů dává pantofle, dámské potřeby, ... a ještě má na zádech batůžek s plyšákem. Tím nabíráme další mírné zdržení a tak na checkpoint s Markem, u točené zmrzliny na čerpačce v Davli, dorážíme 2 minuty po plánovaném odjezdu.
Vyrážíme směr jih, tankujeme v Milevsku a zdravíme se s další smíšenou motorkářskou bandou. V rakouském městě Groß Gerungs Mára sosá eurobankovky u "krmítka", o kus dál přejíždíme řeku Ybbs, na další zastávce tankuje Mára. Má menší dojezd na nádrž, sesychronizujeme se s tankováním až další den. Po překřížení Dunaje zdoláme Obdacher Sattel, kousek za ním Griffenberg, za tunelem po mostě přes jezero Völkermarkter Stausee stoupáme na Seebergsattel a máme před sebou Slovinsko.
Chtěje se vyhnout sobotnímu prázdninovému provozu v Ljublaně, se záměrem nepoužít a neplatit za dálnice, necháme se navigací vést západně od slovinské metropole vesničkami, kde na silnici v rekonstrukci, právě kropené, poprvé ztrácíme Máru zvolňujícího tempo, aby blátem nezastříkal motorku. Vracím se pro něj na předchozí křižovatku, pokračujeme dál na jih a již za tmy při zastávce v obci Prestranek upravujeme trasu s úmyslem vynechat zatáčkovité úseky a Rijeku a okolí po neplaceném dálničním obchvatu. Chvilku před jedenáctou večerní brzdíme před Apartments Claudia v obci Šmrika, vítá nás majitel a vede nás do bookovaného pokoje. Dlouhý den končí.

den 2. neděle, 348 km, Šmrika - Sveti Filip i Jakov

Nemaje objednanou snídani s ubytováním, pokoušíme se o lov jídla v nedaleké restauraci. Marně. Ani sendvič, ani rohlík, kuchyně funguje až od desáté hodiny a tak si dáme jen kávu, čaj, ... Hladoví jedeme s Márou natankovat, poté stoupáme do svahu nad pobřežím na první "kozí stezku" nad městy Jadranovo a Crkvenica, kocháme se panoramaty z výšek necelých 800 metrů nad mořem, na Jadranskou magistrálu se napojíme až v Novi Vinodolski. Pobřežní magistrálu opouštíme v Senj po D23, obkroužíme park Velebit, na D50 dáváme pozdní oběd v Albatrosu ve venkovním posezení pod přístřeškem. V Karlobagu znovu najíždíme na Jadranskou magistrálu, dojíždíme dva Švýcary na BMW GS pouštějící nás před sebe a záhy jim mizíme z dohledu. Krátkou odbočkou z D54, po první plánované šotolině celé cesty, zajedeme ke kaňonu řeky Zrmanja, k vyhlídkovému místu zvanému Vinnetou Pueblo. Zde byly natáčeny některé záběry indiánských příběhů podle Karla Maye.
Na jedné z předchozích cest pobyl Mára v penzionu "xxx" jednoho Nora, žijícího střídavě v Chorvatsku a v Norsku, kam dnes přes Zadar míříme i my. Přijíždíme za světla, majitel 5 minut po nás z večeře ve městě. Dostáváme příjemně klimatizovaný pokoj s nebalkánským sprchovým koutem s dveřmi :-)

den 3. pondělí, 505 km, Sveti Filip i Jakov - Mostar

Nocleh byl bez snídaně, na kterou stavíme v kavárně Terra v Đevrske. Opět mají pouze nápoje, naštěstí těsně vedle je malá samoobsluha, ve které kupujeme ještě teplé jablkové koláče. Po 40 km zajíždíme k Slap Krčić na řece Krka, drze kolem zákazu vjezdu až k samotnému vodopádu. Po přechodu do Bosny a Hercegoviny tankujeme v Bosansko Grahovu a děláme zajížďku do parku Una, k vodopádům na stejnojmenné řece v Martin Brodu. Kolem málo používané cesty jsou vidět značky s lebkami, varujícími před minami. Martin Brod je úžasné místo, vodopády jsou v obci mezi domy. Vracíme se stejnou cestou do Bosansko Grahova, kolem Buško jezera na jihovýchod až na parkoviště k vodopádům Kravica. Je pondělí, pozdní odpoledne, přesto plno lidí a tak jen okukujeme z parkoviště a vzápětí pokračujeme do dnešního noclehu v Mostaru. Navigace určuje pension na špatné straně rozdělené silnice, ve skále, otáčíme na jedné z dalších křižovatek a vracíme se. Majitelka nás nechá sjet s motorkami až ke vchodu, ubytuje nás a doporučuje restauraci ve městě. Osvěženi sprchou vydáváme se do historického centra, na Stari Most opravený po zničení válkou v roce 1991 a necháme se ulovit náhončí z jednoho podniku. Usazuje nás na terasu nad Neretvou s výhledem na most.

den 4. úterý, 375 km, Mostar - Podgorica

Ráno po snídani, od tohoto dne všechny noclehy už budou se snídaní, vyjedeme na vrch Hum nad Mostar, k památníku Milenijski križ, s výhledem na část města. Další zastávkou, krom doplnění paliva a tekutin pro nás, je jezero Klinje. Přes nadmořskou výšku přes 1000 metrů je voda příjemně teplá, čistá, u skalnatého břehu se na mělčinách vyhřívají hejna ryb. Při sjezdu k parku Sutjeska nás pobaví krávy ležící a přežvykující uprostřed 400 m dlouhého a poměrně vysokého mostu, zabírající půlku šířky mostu :-) V horách u jednoho místního prodejce pochutin kupuji lahev hruškové rakije, preventivně proti "úplavici" a míříme dál na sever podél řeky Drin. V Brodu přejedeme řeku, otáčíme k jihu, podél druhé strany údolí Drinu dojedeme k Černohorským hranicím. Pivsko jezero, vniklé vybudováním přehradní hráze Mratinje, má smaragdově zelenou barvu, několikrát stavíme na silnici R16 a fotíme, než vystoupáme do Durmitoru. Na obloze narůstají podezřele tmavé mraky, jsou vidět blesky a slyšet hromy, jen mírně navlhlí začínajícím deštěm stihmeme dojet do restaurace Izvor na planině jižně od Žabljaku.
Přestávku na oběd nám déšť prodloužil na více než dvě hodiny, postupně měníme plán, vynecháme kaňon řeky Tara a zkratkou údolím řeky Bukovica se u Tušiny napojíme na R18, dál na začátek kaňonu řeky Morača a po M2 dorazíme za tmy do hostelu Izvor, nedaleko před černohorským hlavním městem Podgorica. Ač podle názvu hostel, máme pokoj s vlastní sociálkou. Posedíme venku, poklábosíme s Poláky na GS, dáme hlt rakije ze zásob a jdeme spát.

den 5. středa, 229 km, Podgorica - Shirokë

První atrakcí dnešního dne je nově značená vyhlídková trasa č. 4 ze severovýchodu Podgorice k albánským hranicím, pak podél hranic na jihozápad na vyhlídku v obci Delaj s výhledem na kaňon řeky Cijevna (Cem) a albánskou silnici SH20. Pro překročení hranice do Albánie vyšplháme na konec asfaltu v parku Theth, kousek po šotolině až k restauraci Buni i bajraktarit. Jakýkoli pokus o objednání jídla končí odpovědí obsluhy "za hodinu a půl". Dozvídáme se, že personál má rodinný oběd, během kterého se nevaří a můžeme být rádi, že dostaneme alespoň napít. Po třičtvrtěhodině, v předstihu, dostáváme jídlo. Na parkovišti potkáme partu Slováků na různých verzích V-Stromů, společně posloucháme jakési enduro šplhající z druhé strany parku. Přijede mladý Francouz, který během debaty poprosí o litr benzínu. Skupinu spekulující o hadici, čerpání, ... umlčím dotazem na Francouze: "Máš nějakou lahev?" a až poté vysvětluji, že mé BMW má snadnou přístupnou rychlospojku pod nádrží a vzhledem k plnosti to vyteče samo, pokud mi někdo půjčí kus tvrdého drátu na odjištění bezpečnostní ventilu v rychlospojce. Za pár minut je lahev plná. Odmítnu nabízenou protihodnotu, tisícovku lekků se slovy: "Dnes pomůžu já tobě, příště ty pomůžeš někomu jinému". Okolo jdoucí turisty poprosíme o společné foto.
Po sjezdu do Skodëru míříme na prohlídku hradu Rozafa. Na výjezdu k nejvyššímu parkovišti, na hladkých, i za sucha kluzkých, kamenech si ve víceméně nulové rychlosti usteleme. Nepodařilo se mi dát za jízdy ani s meziplynem jedničku, rychlost v náklonu klesla pod pádovou. S Lubkou zvedneme motorku a zaparkuju mezi auta. Po procházce rozlehlými ruinami hradu necháme se navigací vést k jižní břehu Skadarského jezera, do Shirokë, do hotelu Univers. Cestou stavíme ve Skodëru na nákup a po otevření horního kufru zavane hruškolihový odér. Lahvi s rakijí v zatáčkách (nebo při výjezdu k Rozafě) povolil uzávěr a vše, skoro litr neb upito bylo jen něco málo předešlého večera, vyteklo do kufru. Něco vsákly dva balíčky papírových kapesníků, zbytek postupně nechávám vsakovat do utěrky a ždímu na parkovišti. Kapesníky napuštěné rakijí čistí a osvěžují lépe než vlhčené ubrousky :-)

den 6. čtvrtek, 404 km, Shirokë - Tushemisht

Původní plán na dnešek, trajekt na jezeře Komani z Komanu do Fierzë byl včera večer po zralé úvaze změněn. Museli bychom z hotelu před snídaní a nevíme, v jaké stavu je silnice do Komanu. Vyjíždíme ze Shkodëru na východ po SH5 do Kukës, stáčíme k jihu podél hranic s Kosovem na Peshkopi, v Bllatë e Sipërme překračujeme hranice do Makedonie. Počasí nám přeje, podél Debarského jezera dojedeme k Ohridskému, jižně od města Ohrid po odpočce vlevo platíme vjezd do parku Galičica a nahoře se kocháme výhledy na jezero Ohrid. Zkoušíme najít podobné místo s výhledem na jezero Prespa, ale východní svah parku je zalesněný a po šotolině dojedeme do údolí na temeni horského hřebene k lyžařskému vleku, jehož svah bráí ve výhledu. Po sjezdu zpěd k Ohridskému jezeru překonáváme Albánské hranice a po necelých dvou kilometrech se ubytováváme v hotelu Saint Marena v obci Tushemisht, na dohled od města Pogradec.
Majitel hotelu je snaživý a vstřícný, avšak umí jen albánsky a jídelní list má jen v albánštině. Posunky, gesty a zvuky vysvětluje položky na jídelním lístku. Chápeme, co je "gaga", co "bééé" a co "bůů". Pstruha rozluštíme, na dotaz jaká ryba je belushka jen pokrčí rameny a odvětí: "beluška". Objednáváme pstruhy pro všechny a strejda google v mezičase na internetu najde polskou stránku, podle které je beluška "ohridský losos". Dostáváme každý sklenku rakije jako aperitiv, na účet podniku.

den 7. pátek, 470 km, Tushemisht - Ksamil

Ráno posnídáme typickou balkánskou omeletu se slaným sýrem a bílým chlebem se sladkou marmeládou. Po nastartování mi Mára ukazuje, že kape voda z motorky. Voda? Ze vzduchem a olejem chlazeného motoru? Sákne spoj hadice s palivem, dotáhnu pásku a je po problému. Po hodince cesty projedeme hraničním přechodem Bilisht - Kristallopigi do Řecka, dálnice A29 nás nechává chladnými a vydáváme se po 2 a 15 oklikou směrem na Mesopotamii. Stáčíme se k hranicím, do hor. Blíží se tankovací limit 300 km od posledního doplnění paliva, poslední možnost byla před 12-15 kilometry a tak hledáme v navigaci nejbližší další. Údaj 150 km při zkrácení trasy o zajímavé úseky bych tak-tak dal, Mára v žádném případě a proto se vracíme 17 km zpět k poslední minuté. V přepočtu 44,7 Kč za litr Naturalu 95, nejdražší benzín za celé dva týdny.
Řecké vnitrozemí si silnicemi a zatáčkami nezadá s albánským, utažené zatáčky úzkých silnic sotva na jedno auto, místy rozbitý asfalt. Výjimkou je silnice 20 v údolí řeky Aoös, široká hladká vozovka s táhlými zatáčkami je příjemným odpočinkem před odbočením vlevo proti proudu řeky a stoupáním do průsmyku 1750 m.n.m. Z průsmyku je vidět vysílač na kótě 1850, podle offline appky mapy.cz k němu vede šotolinová cesta a tak zkoušíme, jak daleko to půjde. Daleko. Cestou se mi plete pod kola stádo volně se pasoucích koní. Až těsně pod vysílač, přímo k němu je to pro silniční pneu s mymi schopnostmi nesjízdné, a tak fotíme panoramata 13 výškových metrů pod vrcholem. Podle mapy je to na nejbližší křižovatku stejně daleko vpřed i vzad, nevracíme se, obkružujeme kótu 1850 a pomalu se spouštíme dolů k asfaltu. Za jedním ohybem je stádo ovcí hlídané dvěma agresivními psy, prvního mineme ale druhý s vyceněnými zuby a za hlasitého štěkání běží šikmo proti nám. Není úniku. Od stáda něco řve pasák, nevím zda na nás nebo na psy, nicméně projedeme bez úhony, jen s leknutím. Za křižovatkou není asfalt ale další kus šotoliny, celkem takřka 11 km. Šotolina mě začíná bavit, na příští výjezd do přilehlých končin asi nazuju Dunlop Trailmax místo čistě silničních RoadSmart III.
Dál se silnice podobá albánskému horskému venkovu, ba jej někdy i překonává, po návratu na silnici 20 děláme krátkou odbočku k vyhlídce ma kaňon Vikos, který je prý místy hluboký až 1000 metrů. Čas kvapí, cvakneme několik fotek a stáčíme zpět na dvacítku, a pak na E853 směr Kakavia a Albánie. Nezapomene zastavit a fotit před odbočkou na Delvinaki, u památníku s F-104G Starfighter. Těsně před setměním přijíždíme do Ksamilu, k bookovanému ubytování v Apartment Timo-Arti. Večeři si dáme ve městě, Mára tradičně flákotu, Lubka salát a já rybu.

den 8. sobota, 153 km, Ksamil - Vlorë - Gjirokastër - Butrint - Ksamil

Lehce měníme plán, zůstaneme dvě noci a dnes dáme jen krátký výlet k pevnosti Lëkurësi nad Sarandou, pak si prohlédneme Gjirokaster a k večeru Butrint. Dopoledne před odjezdem píšu FB zprávu s dotazem na ubytování v Residenca Sh-Sh, nejsou na bookingu. Odpoledne volám a domlouváme rezervaci ubytování na následující den. Celý den byl příjemně odpočinkový, až na uklouznutí na schodech v Butrintu na první pohled bez následků, jen si sednu na zadek.

den 9. neděle, 405 km, Ksamil - Fushë-Arrëz

V pobřežních městech za Sarandou je hustý nedělní provoz, místy jedeme krokem. Za středověkou pevností Porto Palermo fotíme tunel ponorkové základy, zkoušíme sjet dolů, ale na příjezdové cestě je zamčená brána a výstraha se zákazem nevstupovat do vojenského prostoru. No nic. Užíváme si výjezd na Llogara pas a skvělé rozhledy, jsem tu přesně na den stejně jako vloni. Posedíme ve vyhlídkové restauraci a doplníme tekutiny. Příjemným překvapením je nový asfalt na sjezdu k Vlore, od vrcholu až pod národní park. Před mostem ve městě Orikum je zádrhel v dopravě, autobus dávající prostor protijedoucímu nákladnímu vozu začne couvat a před námi jedoucí řidič ve VW Golf Variant panikaří, náhle a nečekaně brzdí. Naštěstí jedu pravou stopu, brzdím za ním ale otřu se o jeho nárazník svým předním blatníkem a opřu se rohem kapoty o jeho zadní pravou lampu. Výsledkem je šmouha na jeho nárazníku a prasklinu na pravém koncovém světle, u mě jen vyskočené plasty z příchytek. Řidič se dožaduje komunikace v němčině, při pokusu uhradit škodu hotově začne mluvit trochu anglicky a prý auto patří jeho bratranci a tak volá místní policii. Skončí to zápisem, oba dýcháme 0 promile a oba platíme manipulační poplatek 2000 lekk (necelých €17). Celé to trvá asi hodinu.
Nudnou cestu rychlostními silnicemi z Vlorë do Durrës si zpestříme nákupem a celkovou konzumací sedmikilového melounu u jednoho stánku. Bez potíží dojedeme k hotelu Residenca Sh-Sh, necházíme snadno, jeli jsme kolem ve čtvrtek. U večeře máme drobná nedorozumění: Lubkou objednaný pilaf v jídelníčku je jen příloha, kopeček rýže bez masa a Márou objednaný steak jsou grilované kousky masa, stejné jako moje. Druhým neblahým zjištěním je stav mého telefonu: Uklouznutí v Butrintu nebylo bez následků, trvale prohnuté tělo telefonu v místě tlačítka a tím pádem odlepený a odchlipující se display.

den 10. pondělí, 246 km, Fushë-Arrëz - Komani lake ferry - Gusinje

Ráno nespěcháme, odjezd trajektu z Fierzë je ve 13 hodin nás čeká "jen" 75 km. Tankujeme drahý benzín ve Fushë-Arrëz, Mára neví a já zapomněl, že cena v eurech na stojanu nejsou eura, ale je nutno násobit 100 a jsou to albánské lekky. Nemáme lekky, platíme hotově v eurech a tím pádem v kurzu 100 lekk na 1 euro a ne běžných 120. Již tak drahý albánský benzín podražený o dalších 20%. SH22, po odbočení z SH5 za Qafë-Mal, je zatáčkovitější a pomalejší než jsem čekal, dvouhodinová rezerva do odjezdu trajektu se smrskla na hodinu, i tak máme čas na fotky elektrárny Fierzë. Před naloděním z nás vymámí 100 lekk za každou motorku poplatek "pass porto", na trajekt najíždíme první a umísťují nás na záď, pod kabinu s cestujícími. Postupně je zaplněn skoro celý trajekt a kupodivu vyplouváme nealbánsky včas, stejně jako jsme včas v Komanu. SH25 z Komanu až k SH5 u Vau i Dejës je rozbitá jak je vidět na youtube videích. Rozhodnutí nejet ráno na devátou k trajektu z Shirokë bylo správné.
Zato SH20 je úžasná, ať si staromilci vzpomínající na šotolinovou starou SH20 říkají co chtějí. Mě by nevadilo, a myslím že ani Albáncům ne, kdyby takto zrenovovali všechny venkovské silnice.
Fotíme na vyhlídce přes kaňon Cem kříž na černohorské straně v obci Delaj, odkud jsme ve středu fotili tuto vyhlídku. V mezičase přijede italský pár, pravděpodobně důchodců, i když paní i pán vypadají velice zachovale. Fotí jako my a paní se ptá, jestli se může vyfotit s mou motorkou. Galantně nejen dávám svolení, ale navíc půjčuji paní svou přilbu. V letních šatech, se sandály na nohou a přilbou na hlavě vypadá komicky. Pán nabídku na fotku odmítá, ukazuje jizvu na noze, prý má od manželky zákaz motorky na doživotí.
Vychutnáme si SH20, překročíme hranice do Černé Hory a po průjezdu Gusinje projíždíme bránou do Old Tower - Eko Katun ROSI, útulného kempu s restaurací, klimatizovanými bungalovy a místy pro stany a karavany. Po trávě v zahradní restauraci bezstarostně hopká a pase se živý králík.

den 11. úterý, 435 km, Gusinje - Međugorje

Počasí se začíná horšit, není čisté jasno, po obloze se honí mraky, místy tmavé a hrozící deštěm. Pozdravíme králíka, posnídáme, zhodnotíme situaci podle dešťového radaru a vydáme se ke kaňonu Tara, vynechanému před týdnem kvůli dešti. Při sjezdu táhlého kopce je ve vsi omezení na 70 km/h, my však, přepnutí do "balkánské módu" dodržování značek jedeme o něco rychleji. Za vsí vlevo policejní auto, od něj kráčí uniformovaný policista, to nevypadá dobře. Zastavujeme, na vyžádání dávám doklad a rozbíhá se diskuse:
policista: "Jeli jste 89 na 70. To je 50 euro za každého. Pojď se mnou (má auto na druhé straně silnice), vyřídíme to spolu a vy dva se nějak podělíte"
já: "OK"
policista: (píše na papír) "Tys jel 89 (ukazuje číslo na laserovém ručním radaru), značka je 70, rozdíl je 19."
já: "hmm"
policista: "Podle tabulky 50-120 euro za každého."
já: "hmm"
policista: "Musíš na poštu, zaplatit složenku, nechám si pas, vrátím ti ho až mi ukážeš složenku."
já: "Na poštu? Do je daleko ..."
policista: "Mám ti ještě jednu tabulku, pokuta od 30 do 100 euro."
já: "Mohu zaplatit hotově?" (celou dobu mám pootevřenou peněženku v ruce)
policista: "Ne, musíš na poštu."
já: "Mohu zaplatit online, z účtu na účet, aplikací v telefonu."
policista: "Co s tebou? 50 za každého. Je na mě, podle které tabulky."
já: (tahám dvě bankovky 10 + 20 euro z peněženky a držím je v ruce)
policista: "Co s tebou?" vezme desetieurovku, dá ji do kapsy ve dveřích auta a říká: "Na pivo."
já: (usměju se) "Chvala. Budu řídit opatrněji."
Jdu zpět k motorkám a říkám Márovi: "10 euro za oba, mám u tebe oběd." Mára odpoví: "Tvůj problém jel jsi první."

Projedeme kaňon řeky Tara, vyfotíme si most a občerstvíme se Cafe-bar Tara na druhém břehu. Pohled na oblohu a na srážkový radar, je nám jasné, že podruhé Durmitor suší neprojedeme a tak se zrychleně přesouváme po M6 na Šavnik, Nikšič a k bosenským hranicím. necelých 10 km k přechodu, krásný asfalt, táhlé zatáčky z kopce, kdo by dodržoval nesmyslně nízké limity na cedulích? Za jednou zatáčkou policista s plackou, vpravo auto a v něm druhý. Scénář se opakuje:
policista: "Jeli jste 66 na 50. To je 50 euro za každého. Pojď se mnou k autu, vyřídíme to spolu a vy dva se nějak podělíte"
já: (ukazuju na ceduli) "Limit je 60"
policista: "To je do kopce. Z kopce je 50."
já: "hmm"
policista: "Podle tabulky 50-120 euro za každého."
já: "hmm"
policista: "Musíš na poštu, zaplatit složenku, nechám si pas, vrátím ti ho až mi ukážeš složenku."
já: "Na poštu? Do je daleko ..."
policista: "Já vím 100 kilometrů."
já: "Mohu zaplatit hotově?" (celou dobu mám pootevřenou peněženku v ruce)
policista: "Ne, musíš na poštu."
já: (volám na Máru) "Nemáš drobné eurobankovky? Mám jen 50"
Mára: (kouká do peněženky) "Mám dvě desetieurovky, pro každého jednu?"
já: "Klídek, jedna stačí" (beru od Máry desetieuro a diskrétně podávám policistovi)
policista: (ukáže na kapsu ve dveřích auta)
já: (usměju se a odkládám bankovku) "Na pivo. Chvala. Budu řídit opatrněji."

Jdu zpět k motorkám a říkám Márovi: "10 euro za oba, jsme si kvit"
Překročíme hranice do BIH a s černými mraky po pravé ruce spěcháme do Međugorje, kde máme bookovaný nocleh. Mineme Bilećko jezero a v jedné vsi místo 40 jedeme 80, na návsi několik policejních aut a my máme odbočit kolem nich. Raději nebrzdím jen prosvištíme rovně dál. Za vsí zastavíme a shodneme se, že potřetí dnes platit nebudeme ale vrátit se nemůžeme. Další odbočka je šotolina, o kus dál se silnice stáčí severo-severo východu, mimo náš směr a pod černý mrak. Co se dá dělat, otáčíme a odbočujeme na šotolinu na kamenitém podloží, s vystupujícími oleštěnými šutry. Projedeme bez úrazu a bez škod, šťastně projedeme Međugorje a za chvilku stojíme před Casa Bevanda v "předměstí" zvaném Tromeđa.

den 12. středa, 384 km, Međugorje - Bugojno

Ráno po skvělé snídani ujedeme jen asi 10 minut a déšť nás zahání pod střechu čerpačky. Od včerejška je chladněji. Po půlhodinové pauze stihneme dojet na Jadranskou magistrálu okolo Ploče do Gradace, blíží se další mraky a tak zahajujeme dvouhodinovou obědovou pauzu v pizzerii v Podace. Sledujeme oblohu i srážkový radar, vyčíháme mezeru a vyrazíme do NP Biokovo. Pod vrcholem jsou cestě zbytky pevných srážek, spíš krup než sněhu. Sníh v Chorvatsku v červenci, to se jen tak nevidí. Vyplatilo se, výhled z Biokova nějaký byl, chvílemi čistší a chvílemi s mraky. Na parkovišti pod vysílačem je dnes víc Čechů než jakékoli jiné národnosti. Za Makarskou využíváme neplacený tunel a po překročení bosenských hranic za ním stoupáme na planinu Čvrsnica, k jezeru Blidinje v národním parku stejného jména. Teplota padla kousek nad nulu, v nadmořské výšce kolem 1200 metrů fučí tak silný vichr, že i po rovině jedeme v náklonu. Neplánovaně zdoláváme další díl šotoliny, vozovka na sjezd z planiny Čvrsnica je v rekonstrukci. Márovi dochází benzín, tak-tak doplachtí k čerpačce v Jablanici. U příležitosti zastávky kupuje Lubka v pekárně výborné koláče plněné masem nebo sýrem, ještě teplé. Před setměním stíháme pár fotek u Idbarské hráze a nastupujeme noční přesun kolem přehradního jezera Jablaničko v údolí Neretvy. Za tmy klesáme do Gornji Vakufu, posléze do Bugojna a za městem ležící, bookovaný "omladinski hotel" Karalinka je co by kamenem dohodil. Při noční výjezdu rozmoklou šotolinou k hotelu Karalinka nebylo daleko od pádu, silniční RoadSmart III na blátě moc nedrží. Ustáli jsme to a nelehli. Hotel má skvělé fotky na bookingu, stav je daleko daleko pod očekáváním. Prohulený pokoj s plísní v rohu, chladno bez topení s tenkou dekou, nefunguje stroj na presso, takže bez kávy nebo čaje. Vyloudíme z pana recepčního alespoň Fantu a sklenku rakije.

den 13. čtvrtek, 410 km, Bugojno - Kočevje

Zdálo se, že jsme v hotelu sami, avšak nějaká dáma měla zážitkovou noc slyšitelnou i u nás na pokoji. Ráno nás kasíruje slečna recepční, noční výkřiky slasti byli asi její. Snídáme v kavárně v Bugojnu s pečivem zakoupeným v samoobsluze, Lubka neměla odvahu jíst v hotelu. Přes chladné počasí je chvílemi slunečno, vyšlo to na pár fotek vodopádu v Jajcích. Park Una projedeme jen po okraji, na pstruha k obědu nestavíme, nevěříme předpovědím počasí. Těsně po překročení hranic do Chorvatska odbočujeme v Ličko Petrovo Selo směr Željava. Kdo někdy slyšel toto jméno, ví o co jde, o opuštěnou leteckou základnu z dob studené války. Většina je na chorvatské straně, avšak zasahuje do Bosny. Na jedno foru psali, že měli problém se vstupem. My potkáváme bílý neoznačený VW Transporter se dvěma uniformovanými na palubě na rovně mezi Petrovo Selo a Željavou, minou nás bez povšimnutí a celou základnu si v klidu projedeme a nafotíme. Jeden z tunelů má vytržená vrata, avšak ruční světlo nemáme a odvaha vjet dovnitř na kluzký vlhký beton na motorckách nám též chybí. Profičíme Chorvatsko, do Slovinska vstoupíme malým přechodem Brod na Kupi - Petrina a rozhlížíme se po ubytování, poprvé nemáme bookováno přes internet. V Kočevje koukneme do mapy.cz, o dvě ulice vedle je Gostišče Veronika. Vjíždíme do dvora secesní vily přebudované na pension, volno mají a máme kde spát. Kuchyně zavírá brzy, Lubka znavená chce jít spát a tak na doporučení recepčního (provozovatele a majitele v jedné osobě?) se vydáváme do centra. Pozdě. Zachaňuje nás pekárna, otevřená do 22. hodiny.

den 14. pátek, 325 km, Kočevje - Pontebba

Počasí ráno vypadá slibně a tak první zastávka, vlastně druhá neboť první byla tankovací, je u Predjamského hradu. Přes Postojnu, přes plné parkoviště, přes Gorizii a údolím řeky Soča dorazíme pod Mangart a vystoupáme, po zaplacení vlezného, až na vrcholový okruh. Kouknem do Itálie, do Rakouska, na oblohu a raději zrychlíme sestup. První kapky chytáme v bývalé celnici SLO-IT v restauraci, zaparkujeme na slovinské straně a jdeme obědvat do restaurace přes silnici. Pozdní oběd se protáhne přes hodinu a půl. Po dešti pokračujeme přes Sella Nevea, parkujeme pod Fontanon di Goriuda fotíme si vodopád. Do Pontebby už "jen skok" dál do horského statku Malga Gazzat. V Pontebbě necháme odbočku na passo Pramollo (Nassfeld pass) na zítřek, ujedeme něco po asfaltové SP112 a odbočujeme ke stattku. 4,5 km střídavě po šotolině, asfaltu a betonu, některá stupání mají snad 20%. Jsme nahoře, 1345 metrů nad mořem, těsně vedle Monte Glazzat 1360 m.n.m., kam se dá pár kroky dojít pěšky. Úžasné místo, úžasná panoramata. S bydlením je to horší. "Chcete se koupat?", zněla otázka majitele. Kývneme jakože ano. "Tady je koupelna, v ní brutar, vedle přerpavka s dřívím, zatopte si". Jedna koupelna s jednou toaletou pro 5-6 pokojů, 20-25 lidí. Naštěstí obsazeno je z části a tak se nějak vystřídáme.

den 15. sobota, 525 km, Pontebba - Lenora

Ráno nás budí vývěva dojícího stroje, posnídáme suchý ovocný koláč s hrnkem kávy/čaje, podle libosti, za 5 euro a jedeme dolů. Neposlechnuv navigaci, vedu nás po SP112 na obrácenou stranu a tak dojedeme až do Moggio Udinese, stočíme s k východu a po SS13 se vracíme do Pontebby. Zdoláme passo Pramollo / Naßfeldpass, notně si zajedeme kvůli zavřenému úseku za Windischehöhe a stočíme se na Spittal an der Drau. Na Katschbergu ani nefotíme, je chlado a chvilkami snad i mrholí, stavíme až v Twengu pod Obertaurnem na oběd a na čekání díry v deštích. Dvě a čtvrt hodiny, stále prší, byť s různou intenzitou. Pan hotelier nás nepotěší sdělením, že i chumelit by mohlo. Šup do nepromoků a šup na vrchol. Pod Obertaurnem ladím konec nepromokavých kalhot na botách, aby se nevyhrnovaly, naříznu lem a za gumu provléknu šněrovadla bot. Údolím řeky Salzach klesáme k Salzburgu, neodpustíme si návštěvu Hangaru 7, trvalé expozice Red Bullu. Hledám na bookingu ubytování na Šumavě, líbí se nám pension Anna v Lenoře-Houžné, ale má podmínku příjezdu do 20:00, což nestíháme. Volám tam a máme možnost přijet až na devátou, pak zavolat, majitel bydlí v patře. Do sedel a na cestu. V lijáku na výjezdu ze Salburgu mi nedbale smeknutými nohavicemi něco málo vody nateče do bot. Zastavit není kde, přetrpím to. Zrychleným přesunem, navigace hlásí příjezd 21:19, za mírného překračování rychlosti mimo obec a až na pár kapek bez deště, v 20:55 jsme v Lenoře.

den 16. neděle, 200 km, Lenora - Praha

Poslední den, čeká nás jen dvoustovka kilometrů a tak snídáme až po deváté. Po jídle klábosíme s majitelem pensionu Anna, rodilým Maďarem, s velmi dobrou češtinou. Počasí vypadá poněkud lépe než včera, vyjíždíme za sucha směrem na Prachatice. Ve Volyni na čerpačce konfrontujeme pohled na nebe s dešťovým radarem v telefonu, měli bychom stihnout dojet do Strakonic na první čerpačku a nezmoknout, což se daří jen částečně - odbočujeme na Benzinu za silného deště ale nepromočení. Vyčkáváme necelou hodinu na konec lijáku, pak zbaběle po dálnici letíme ku Praze a před dalším deštěm se uchýlíme do azylu OMV na sjezdu z Cukráku ku Praze. Tady přečkáme jak déšť, tak "oko hurikánu" a druhou vlnu deště, rozloučíme se s Márou a za sucha dojedeme každý do svého domova.


legenda k mapě: