Balkán 2018

Byl konec zimy 2017/18 a bylo třeba začít plánovat dovolenou nadcházející. Albánie při průjezdu Balkánem v předchozím roce zaujala, takže cílová země byla jasná, termín na první polovinu července s využitím státních svátků též. Nějakou dobu to vypadalo na vícečlennou výpravu, jenže budoucí parťáci z jedné diskuse na motorkari.cz neměli chuť cestovat dál než do Bosny a další adept to vzdal úplně. V polovině června bylo víceméně jisté, že bude další solo výjezd.

kam: okruh Česko, Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Albánie, Řecko, Albánie, Makedonie, Albánie, Černá Hora, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Slovinsko, Rakousko, Česko.

čím: Motocykl stejný jako o rok dříve, BMW R1100 RS v seriovém stavu z roku 1993, před odjezdem stav tachometru 137 486 mil, tj. 221 261 km.

kdy: Odjezdem v sobotu 30. června, na dva týdny.

jak: S vyloučením dálnic a "alpským stylem" = bez stanu, bez spacího pytle, bez zásob, bez vařiče a podobných zbytečností, bez každovečerního stavění a ranního bourání výškového tábora :-)

kudy: Viz "klikací" mapa na konci textu.

S využitím výhody jízdy solo plánuji v předstihu jen celkovou trasu resp. doporučené úseky k průjezdu, zajímavosti k navštívení. Každý den večer připravím konkrétní itinerář na další den a zarezervuji nocleh přes booking.com, s vylepšenou výbavou oproti předchozím cestám, navigací Garmin 590 a notebookem s offline mapami, bude zábava v hotelu na konci dne. Někdy na přelomu května a června přišla větší změna, návrat nebude až v neděli 15. července domů, ale už v pátek na sraz "Klubu volných řidičů a baťůžků" v kempu ATC Hradec u Kadaně. Na další menší změně jsme se domluvili s kamarádem provozujícím v Rakousku restauraci, požádal mě o odvoz jeho syna z Prahy do Gußwerku, nedaleko Mariazellu. Domluva byla rychlá, s kamarádovou rodinou se rád uvidím a nebudu muset hledat nocleh na první večer. Plán je prima mít, ale improvizace mě baví ...

den -3. pátek 29. 6. (původně den 0, předodjezdový)

Běžný průběžný servis motorky, výměna oleje v motoru + filtru + svíček, nové pneu Pirelli Angel GT jsou obuty již od středy. Rozsáhlejší kontrola motorky než před tuzemskou jízdou, po loňském leteckém odskoku domů z Albánie pro náhradní díly o to důkladnější, odhalila znovu vůli ventilového mechanismu, tentokrát v pravé hlavě i přes seřízení před dvěma týdny. Rozebrání ventilového mechanismu potvrdilo podezření – přidřené vahadlo výfukového ventilu. Smířen s odkladem odjezdu volám kamarádovi omluvu, aby si zajistil náhradní přepravu pro syna.

den -2. sobota

Hledám díly pro opravu ve vlastních zásobách a nacházím, páruji nejzachovalejší vahadlo s nejzachovalejším čepem, skládám rozvody pravé hlavy v klidu doma a ne na parkovišti před albánským hotelem jako vloni. Testovací jízda bez potíží, po jízdě vůle a akustický projev nezměněný. Mírně mě bolí hlava, ale to do rána přejde, takže zabalím kufry, nahraji do navigace mapy na první den a jdu spát.

den -1. neděle

Spánek v noci nic moc, ráno horečka, dnešní odjezd vzdávám, zůstávám v posteli s přestávkami na léčbu zázvorovým čajem s medem a válením se v posteli až do večera.

den 0, pondělí

Po probuzení naměřím jen lehce zvýšenou teplotu, cítím se celkem fit. Dám ještě den na srovnání a ráno "se uvidí".

den 1. úterý, 592 km, Praha - Gußwerk

Ráno se cítím skvěle, zabaleno již mám, vyrážím směr jih ... Navigace pobavila, nepobrala kus nové dálnice za Veselím nad Lužnicí a došlo mi to až mezi stavebními stroji, takže otočka, kousek zpět a zkratkou mezi rybníky do Třeboně. V lékárně kupuji pro jistotu tubičku Pythiolu, prý se již nevyrábí, ale mají vlastní namíchanou. Lékárnice mě rozesměje požadavkem skladování max do 25°C, to v kufru na motorce, v červenci, v Albánii, půjde dost těžko.
Cesta Rakouskem běžná, dvě neplánované objížďky a několik kilometrů povrchu opraveného nástřikem s následným posypem kamennou drtí. Ne fleky jako v tuzemsku, ale pěkně v celé šíři a v poměrně silné vrstvě. Od té doby vím, jak se asi cítil Jánošík po podsypání hrachu pod nohy. Po dojezdu do Gußwerku ke kamarádovi poklábosíme, abych odčinil neodvezení syna, pojedu prý s kamarádem do nedalekého Kapfenbergu pro auto na inzerát. Má to háček, a ne jeden. Nedaleko je 50 km, je to přes místní Seeberg průsmyk a povezu kamaráda na tandemu na motorce. Odkládám všechny kufry, i tak je to nic moc jízda, neb kamarád je o dobrých 40-50 kg hmotnější než já. Sice motocyklista, ale jízdní návyky z chopperu jsou spíš na škodu, "padá" mi do zatáčky značně dříve než je můj styl, což si vysvětlujeme při čekání na semaforu. Po prohlídce auta jsou jakési legislativní potíže s odjezdem, prodávající nemůže najít doklady, a tak proti původnímu plánu vezu kamaráda i zpět.

den 2. středa, 591 km, Gußwerk – Banja Luka

Ráno po snídani vyzvedávám kamaráda a jedeme na druhý pokus koupit auto. Vyšlo to. Loučíme se, kamarád jede domů v "novém" autě, mě čeká průjezd několika hraničních přechodů, průjezd zbytkem Rakouska, protnutí Slovinska a Chorvatska, nocleh v Bosně v Banja Luce. Cesta svižně ubíhá, zpestřená objížďkou ve Slovinsku přes Svetu Anu v Slovenskih Goricah, špatným odbočením při vyhýbání se dálnici v Lenartu v Slovenskih Goricah, v Ptuji taktéž, s mírnou zajížďkou kolem chorvatského Varaždinu. Čekání na odbavení do BiH v Kostajnici si krátím pohledem na středověkou pevnost na bosenské straně. Podvečerní příjezd až před malý rodinný penzion navigace zvládá dobře. Postarší pan domácí mě provede přízemním apartmánem a nechám si od něj doporučit restauraci dole u řeky, kam vyrazím pěšky, motorka zůstává na dvoře za plotem.

den 3. čtvrtek, 269 km, Banja Luka - Mostar

Po snídani krátce projedu městem Banja Luka, vyfotím venkovní exponáty vojenského muzea Republiky Srpske a mířím údolím řeky Vrbas k vodopádům v Jajcích. Cestou se zadaří zvěčnit panorama ohybu řeky Vrbas, profláknutém fotkami podobně, jako vyhlídka na Slapy u Rabyně. V Jajcích na parkovišti potkávám pár krajanů na motorce, chvilku poklábosíme, fotíme a jedeme dál každý svou cestou. Na příjezdu k Jablanici má Garmin další z žertovných poznávacích nápadů, chce mě provést městem, ale končím na hřbitově na kopci nad hlavní silnicí. Jet dolů pěšinou, která se zdá pokračovat až dolů k silnici se mi nejeví dobrým nápadem, takže otáčím a vracím se pár set metrů na sever a poctivě objedu město. Večer mám domluvený sraz v Mostaru s původními parťáky, času je dost, jedu na pohodu. Po ubytování se v motorestu na svahu nad Mostarem jdu pěšky dolů do centra za známými. Společně projdeme centrum, přes Stari Most a povečeříme v příjemné restauraci pod širým nebem. Nezvyklé množství chůze toho večera až nadmíru podpořilo peristaltiku střev a začínám mít obavy, zda stihnu dojít do cíle bez znečištění spodního prádla a ztráty cti. Stoupáním k motorestu jsou úzké uličky bez křoví, žádný kanál, se "sevřenými půlkami" a snad již povolujícím svěračem odemykám pokoj, stahuju gatě a usedám na porcelán. Být chodba o 5 metrů delší, asi bych spodní prádlo vyprat musel. Noc je ještě mladá, tak jen nalehko v triku jedu hledat do centra místo na vyfocení mostu a motorky. Všímavý čtenář již ví, že selfie nedělám, jen "motofie" nebo jak to nazvat, prostě fotím něco s motorkou a ne se sebou. Proč to píši? Najít místo na zaparkování motorky tak, aby bylo vidět na Stari Most nebylo úplně snadné, ale zadařilo se. Procházet boční uličky za temné noci, světla byla jen na hlavní, byl adrenalinový zážitek. Fotka za to stála.

den 4. pátek, 483 km, Mostar - Lezhë

U prvního jídla toho dne, snídaně, klábosím s Polákem, obchodním cestujícím. Pochválí mi motorku a obdivuje životnost a spolehlivost starších strojů oproti elektronickým modernám. Poláci jsou všude, jak je psáno dále. Inspirován večerním nálezem místa na focení mostu jedu najisto, odbočím do slepé boční uličky vedoucí k řece a mám štěstí, malé parkoviště je takřka prázdné. Radost mi zkalí odjezd, celé parkoviště je vysypané tlustou vrstvou kačírku, při couvání mi podklouzávají nohy a dopředu je plot a za ním sráz do Neretvy. Po čtvrthodince popojíždění vpřed - vzad - vpřed ... stojím bokem k plotu, vyjedu vlastní silou a nemusím potupně žádat místní o vytlačení. Za Mostarem asfalt ubíhá, kvalita velmi dobrá až do severojižního obratu po přejezdu mostu přes Drin v městě Brod. Silnice M18 z Brodu do až někam k Čelikovo Polje připomíná rumunské horské cesty, občas kus cesty chybí, samá díra, je nutno jet velmi opatrně a ke všemu to vypadá na déšť. Za přechodem do Černé Hory se otvírají panoramata na přehradu Mratinje s nádherně zbarvenou vodou. Neposlechnu Garmina, přejedu odbočku, za mostem otáčím a šplhám do kopce po P14 a hledám místo na focení. Daří se, za dobu několika fotek mi ztmavnou jak dioptrické brýle tak fotochromatické plexi na přilbě, což je docela problém, neboť po několika metrech od rozjezdu vjíždím do tunelu a vidím leda starou belu. Přepínám dálkové, bez výsledku. Otvírám plexi a ejhle, jedu proti "zdi", tmavý nevybílený tunel vystřílený do skály začíná zatáčkou, na poslední chvíli stihnu zatočit správným směrem a do všech dalších tunelů najíždím s vyklopeným plexi. Pro jistotu. Stoupám dál po P14 až do parku Durmitor, dohání mě déšť hrozící spadnutím už od Brodu a tak brzdím a převlékám kalhoty za nepromokavé a na bundu nepromokavou kazajku. Durmitorská panoramata jsou úžasná, avšak každá krása jednou končí a zastavuji na oběd u doporučené restaurace Izvor. Doporučení nelhalo, jídlo bylo výborné. Klesání z hor je plné zatáček se slušným asfaltem, v Podgorici dokoupím chybějící výbavu k moři, plavky, a klesám dál ke Skadarskému jezeru, do Albánie a poprvé na této cestě vidím moře. V pensionu zamluveném přes booking nejsou malé pokoje, za 20 euro mám pětilůžkový jen pro sebe, motorku ve dvoře, pláž s restaurací přes silnici. Moře bylo ten večer nějak bouřlivé, plavky dostanou příležitost až jindy.

den 5. sobota, 356 km, Lezhë - Sarandë

Snídaně v plážové hotelové restauraci za slunečného rána je krásným začátkem albánského dne. Projedu poloostrov až takřka na konec, u smrduté laguny s odpadní vodou otáčím zpět, pak do centra města a na jih do nejstaršího albánského města. Přístav Dürres projedu až k přístavním molům trajektů, zpět do centra a pokračuji dál jih. Vlorë je oproti Dürres jiné město. U pobřežní promenády park, vstup na pláž zdarma, parkoviště zdarma, tasím telefon a překvapení: SmartCity Vlorë a WiFi zdarma. Tak to je dnešní Albánie.
Pokus o shlédnutí ponorkové základny za Marinou Orikum nevyšel, prý vojenský prostor, bez povolení dál ani krok. Nu což, jede se dál, na pobřežní průsmyk Llogara. Ne, nedělám si legraci, 3 kilometry vzdušnou čarou od mořského pobřeží leží v 1043 metrů nadmořské výšky průsmyk, Llogara pass, proslavený Albánským speciálem Top Gearu. Průsmyk je výjimečný, od severu z vnitrozemí je smíšený vlhký studený les našeho stylu, na jihovýchodu k moři vyprahlý kamenitý středomořský svah s úchvatnými výhledy a novou silnicí s několika serpentinami. Na obzoru prosvítá v mracích obrys řeckého Korfu. Dál podle pobřeží zatáčka stíhá zatáčku, stoupání střídá klesání a naopak, slunečno, stavím až v Porto Palermo a jdu na prohlídku pevnosti na poloostrově. V zátoce na severu jsou vidět tunely další ponorkové základny z dob, kdy Albánii vládl Enver Hoxha (po našem Hodža). Po jídle zpět do sedla a dál na jih, vstříc dalším dobrodružstvím. A přišlo to dříve, než se jsem čekal. Adresu pensionu ve městě Sarandë neznají ani místní, podle fotky se též nedaří, až pak mi došlo, že na booking.com byly u adresy GPS souřadnice. Věděli proč to tam dali, nové pensiony jsou na skalnatém svahu nad mořem, cesta jen prohrnutá buldozerem, politá betonem a uplácaná lopatou, od dešťů sem-tam naplavený štěrk, na cestovní motorce výzva ke zdolání. Zdařilo se bez škrábance. Převléknu se z kevlarových jeansů v malém pokoji s kuchyňskou linkou, s balkonem s výhledem na moře, s klimatizací a jdu dolů k moři nasát atmosferu, ulovit něco k jídlu. Za 8 minut ráchám nohy v moři. Budu tu dvě noci, chladnička funguje, při návratu kupuji v supermarketu jménem Planet snídani na zítřek a nějaké pití.

den 6. neděle, 82 km, Butrint, Blue Eye, Forty Saints Monastery

Posnídám ze zásob nakoupených předchozího večera a jdu se kochat procházkou po pobřežní promenádě. Každou chvíli je slyšet polština, míjím skupinku debatující o hledání "kantoru", česky směnárny. Na moji českou odpověď "běžte na hlavní ulici, tam jsou banky a směnárny" reagují údivem, že jim někdo rozumí. Cestou si všímám registračních značek aut a autobusů, PL je nejčetnější nealbánská. Pěší turistika se nemá přehánět, odpoledne jedu do nejjižnějšího cípu poloostrova Ksamili, prohlédnout historické město Butrint, budované několik století před Kristem. Dále je na seznamu Blue Eye, pramen vody v hluboké zatopené průrvě, ve které údajně ještě nebyli až na dně. Několik odvážlivců se v té studené vodě i koupalo. Den končím u středověkého opevnění nad městem Vlorë, s výhledem na řecké Korfu. Nejen zde jsou pozůstatky z dob železné opony, betonovými bunkry je Albánie posetá.

den 7. pondělí, 431 km, Sarandë – cíp Řecka, Albánie, Makedonie – Fushë-Bulqizë

Včera vynechaný Gjirokaster vynechávám i dnes, však tu na jihu nejsem naposled. Poslechnu rady z několika cestopisů a směrem k jezerům Prespa a Ohrid jedu kus Řeckem. Albánci šacují Řeky při vstupu kvůli migrantům, Řekové v odvetné akci důkladně kontrolují vše z Albánie. Něco mezi čtvrt a půlhodinou čekám s otevřenými kufry na řecké straně na kontrolu, pak jen mávnou rukou aniž by někam nahlédli a nechají mě jet. Garmin znovu žertuje, ač má zakázané nezpevněné cesty, pošle mě na užší silnici, čím dál tím užší, až přejde do šotoliny a pak do dvou traktorových kolejí. Otáčím zpět, na hlavní si užívám perfektního k asfaltu s řeckou silniční specialitou, dvojitou bílou plnou čárou vyplněnou žlutou uprostřed. Po návratu do Albánie je na silnici vidět práce místních silničářů, podmáčením utrženou silnici vyřešili elegantně vyhrábnutím hloub do svahu, novým asfaltem a starou ponechali osudu. Za několika zatáčkami další překvapení, vprostřed ničeho pahorek a na něm bronzové sousoší s partyzány. Pokračuji po SH75 k přejezdu do Makedonie se těším na park Galičica, na hřebenu mezi jezery Prespa a Ohrid. Zhoršuje se počasí, preventivně převlékám nepromokavé kalhoty, bundu nechávám koženou, je poměrně teplo, však nepromokavý vršek mám na sobě za mžik. Vystoupám do sedla Qafa Qarrit, zatáčky ohlašované navigací jsou minulostí, realitou je rovná rychlá silnice. Zastavuji na společnou fotku minulosti v navigaci a reality, nechávám běžet motor a mírně ze svahu držím motorku zapřenýma nohama. Na drobných kamíncích na kraji mi pravá noha podjela a nechybělo mnoho k pádu. Nové ustavení, nová fotka a už u mě brzdí nějaké cenduro s italskou registrací, zda něco nepotřebuji. Ujišťuji, že dělám jen fotku a vše je OK. O kus dál se scházíme pod střechou čerpačky, řidič je Albánec pracující v Itálii, objedná nám kávu, poklábosíme a přečkáváme můj první déšť toho dne. Sjíždím na SH79, blížím se k makedonské hranici a pak začnu stoupat do parku Galičica. Přijíždím k Polákovi na GS stojícím v protisměru a ptám, zda mohu nějak pomoct, poděkuje, jen se převléká, tak jedu dál. Nahoře mlha, drobně mrholí, vidět je jen na sto metrů.
První výhled na Ohrid v oparu se otevře až 300 metrů pod vrcholem a je vidět jen výsek. Snad příště to bude lepší. Po dalším, dnes druhém návratu do Albánie se znovu zhoršuje počasí. V náhlém prudkém dešti stavím pod přístřeškem vchodu zavřené restaurace, převléknutí do nepromokavé kazajky nemá smysl, do kalhot mi nateklo vrchem z bundy. Přečkám nejhorší liják, do zamluveného pensionu už není daleko. Nevím jak, barevnou budovu u hlavní silnice stojící nevidím a tak se vnořím dovnitř vsi a pak do kopců. Kolem frčí místní mladík na "kozím dechu" neznámé značky, vidí mou bezradnost a ptá se, co hledám. Restaurant Stone prý zná, a prý mě k němu dovede. Z kopce dolů jede co to dá a stále se ohlíží, zda se držím. Pobavil mě. Dvoueurovou minci za přiblížení hrdě odmítne. Po ubytování rozvěsím mokré svršky i spodky k usušení a jdu dolů na večeři. Motorka stojí na parkovišti u silnice ve vnitrozemí, mám trochu obavy, brzký ranní hovor lidí dole na dvoře a šramot při nakládání jakýchsi drobností klidu nepřidá, ale motorka zůstala svém místě nedotčená.

den 8. úterý, 446 km, Fushë-Bulqizë - Kotor Bay

Den začal vesele už při snídani, jeden ze dvou bratrů provozujících pension, jediný hovořící anglicky, jel kamsi pryč, druhý umí jen albánsky a ještě mi přijde lehce zabržděný. Jídlo mi dá, cenu napsanou na papíru odsouhlasíme, nějak se domluvíme. Severovýchodní albánské vnitrozemí je pravá Albánie, běžně je vidět člověk na oslu jedoucí napříč jízdy sedící, se sedlem z latí svázaných koženými řemínky. Podobně jako předchozí den, na jednom návrší vprostřed ničeho další partyzánský památník, tentokrát betonový. Na něm kravská lejna. Stále je na co se dívat, krajina se mění s každým údolím, svahy jsou jednou svisle brázděné, jinde vodorovně pruhované, ztuhlý lávový proud vymytý a čistý jako kdyby včera čerstvě vytekl a o kus dál vyplavený celý bunkr pod písčitým svahem. Spíš ze zvědavosti než z potřeby kupuji místní "redbull" za cenu perlivé vody u nás. To se vymstilo při pokusu o prohlídku opevnění Qafe ve městě Skodër, poslední leky dávám za parkování, u kasy euro neberou a karty též ne a tak opět nechávám na příště. Humorný je přechod do Černé Hory v Muriqan-Sukobin, asi mají společné odbavení neb Albánec vidět nebyl a ospalý Černohorec při spatření pasu se ptá: "Češka?", kývnu "yes", mávne rukou a je odbaveno. Užívám si výhledy na moře z pobřežní silnice až do Budvy. Ve městě se široká víceproudá silnice rozšiřuje o další pruh, "zatáhnu", držím se pick-upu před sebou a oba míříme do vznikajícího levého pruhu, když v tom se mi o kufr otře rychle jedoucí bílý Superb místního závodníka a mě to mírně rozvlní a "pošle" do protisměru přes dvojitou plnou. Ustojím to, o kus dál při stoupání do kopců k Cetinje Superba znovu dojedu, řidič mávne (snad na omluvu), odpovím zdviženým prostředníkem, znovu zatáhnu a nechávám jej někde za sebou. Užívám si zatáčky kolem parku Lovcen a těším se na sjezd do Kotoru. Někde nad serpentinami Njegusi dojíždím Poláka na H-D, rychlé táhlé zatáčky mu nejdou, stupačky nedovolí klopit a tak jej předjíždím a kynu na pozdrav. O kus dál stavím na široké krajnicí a hasím žízeň, Polák brzdí a ptá se, jaký mám problém. Ukážu lahev, zasměje se a jede dál. Znovu se potkáváme nad na Kotorem, děláme fotky se zapadajícím slunkem na nedostavěné vyhlídce a spouštíme se serpentinami dolů do Kotoru. Už skoro u vody Polák staví u party cyklistů, byli domluveni, nemají nocleh. Jeden z cyklistů pracuje v Praze, mluví srozumitelně česky, nechávám mu na sebe telefon, ať mi zavolá, až se ubytuji, že se zkusím poptat na volný pokoj. Pro fotku zálivu s motorkou odpředu byla zaparkovaná v protisměru, při odjezdu neregistruji ve tmě skrytý "schod" při nájezdu na asfalt. V mžiku se náklon mění na ustlání, boxer se opře o slider na ventideklu hlavy, kufr a řidítka. Co nedokázal Superb, to si zkazím sám. Poláci mi pomohou na kola a to je naposledy, co jsem je viděl. Už se neozvali.

den 9. středa, 470 km, Kotor – Martin Brod

Proč jet z Kotoru snadnou cestou, když si to mohu ztížit? Ze severovýchodního cípu zátoky vede stará serpentinová úzká asfaltka s krásnými výhledy dolů na moře, napojuje se na P11 u tunelu v sedle. Před nájezdem na P11 posnídám v malé restauraci. O něco dál u čerpačky prohodím po tankování pár slov s obsluhou, pán oceňuje můj pozdrav a poděkování v místním jazyce a chlubíce se svými jazykovými znalostmi, děkuje domněle česky se slovy "dzenkuje bardzo". Popojedu motorkou na parkoviště na slunku, posadím se do stínu na obrubníku, popíjím pomerančový džus. Po chvíli přijede malorážka Puch s rakouskou registrací, s pruty antén s vlaječkami jako mívají cyklisté, sleze z ní rakouský důchodce. Okukuje mou jedenáctku, ruce má nad hlavou abych viděl, že nekrade, tak se dáme do řeči. Vyptává se na originalitu mého skoroveterána, na verzi převodovky a zda už mi vypadávají rychlosti. Znalec. Dává mi telefon na kamaráda z Vídně, prý má ťuknutou BMW R1100 na díly a možná bude mít převodovku. Volám tam až z domova, pozdě, prodal vše jednomu zájemci už před měsícem.
Přejíždím do Bosny, podruhé tento rok projíždím Mostar a dál podél chorvatského pohraničí. Se slunkem stoupajícím po obloze stoupá teplota, při jedné zastávce svlékám koženou bundu i triko s dlouhým rukávem pod ní a oblékám letní triko bez rukávů. Užívám si průvan za jízdy a v tom náraz do pravé paže následovaný palčivou bolestí. Než stihnu zastavit, mám na bicepsu rudé kolo s viditelným vpichem uprostřed. Alergiemi na hmyz netrpím, pro jistotu opřu motorkou o boční stojan a čtvrthodinku čekám na reakci. Vše je, krom svědivé bolesti, v pořádku, oblékám koženou bundu a pokračuji po M6.1 do dnešního noclehu v parku Una, u vodopádů Martin Brod. Cesta je místy docela depresivní, na planinách kolem Bosansko Grahova jsou rozstřílené domy, ani se mi nechce stavět u nich a fotit, mám z toho stísněný pocit. Před parkem Una na dlouhých rovinách s nulovým provozem vegetace přerůstá přes asfalt, raději zvolním tempo, ze zeleně by mohlo vyskočit cokoli nebo kdokoli a kdykoli. Most k pensionu Mlinarev San už má nejlepší léta za sebou, evidentně je používaný, takže přejedu a jdu se ubytovat.
Pension je samota mimo obec, nevaří, ale doporučí mi bistro v obci, což znamená znovu přes most. V otevřeném prostoru bistra sedí několik místních, jinak všude liduprázdno. Obsluhující mladík se ptá, zda chci jíst, tak kývnu na souhlas a ptám se po jídelním lístku. Odpoví: "pstruh nebo řízek nebo (třetí si nepamatuji)". Ptám se znovu na jídelní lístek a on odpoví: "Vždyť to říkám, pstruh nebo řízek nebo (to co si nepamatuji)". Objednávám pstruha, jdou lovit do potoka a grilovat. Přinese dva pstruhy 30 cm dlouhé, hranolky, salát a Fantu. Chce za to 6 euro. Krásná cena za čerstvou rybu. Znovu přes most do Mlinarev San pensionu, dávám sprchu, naplánuji trasu na zítřek, bookuju nocleh v Rakousku a ulehnu ke spánku. Než usnu, vidím venku kohosi s baterkou, jiné osvětlení není a tma jak v pytli. Dveře na balkon jsou zavřené proti průniku komárů, zkontroluji uzamčení dveří a usínám.

den 10. čtvrtek, 531 km, Martin Brod - Chorvatsko - Slovinsko - Obdach v Rakousku

Před posledním přejezdem podezřelého mostu jedu zadem k místním vodopádům uprostřed vsi a fotím další "motofie" do sbírky. U mostu pro pěší vyslechnu upozornění domorodce, a ujistím jej, že nemám v úmyslu na mostek vjíždět. Cestou přes park Una mělo být několik kilometrů šotoliny. Byla tam, lehce sjízdná, vozovka rovná, bez kolejí, příští rok už tam možná bude asfalt, práce probíhají. Zvažuju prohlídku Plitvických jezer, ale cena a dešťové mraky mě odradí.
Plán nepouštět se do centra Ljubljany nevyšel, jedno nevhodné vyhnutí se dálnici a směřuji do města. Náladu mi zlepší červený Goldwing s kufry a "batůžkem" na tandemu asi desítku aut přede mnou, řidič zkušeně krouží oblouky při odbočení po čáře mezi dvěma proudy aut, s minimálními bočními odstupy od automobilů. Nebojí se toho.
Užívám si poloprázdné chorvatské silnice, provoz na sebe stáhly dálnice a mě více vyhovující klikaté tahy jsou skvěle průjezdné. Na železničním přejezdu za obcí Sveti Petar cítím podezřelé křupnutí ve spojkové páčce známé z dřívějška. Vybaven náhradním spojkovým lankem a potřebným nářadím stavím na příhodném místě, pouštím stopky, otvírám sedlo, navlékám latexové rukavice a zahajuji opravu. Za 22 minut zaklapávám sedlo a frčím dál. V mezičase projely kolem dvě party německých motorkářů, viděli sundané kapotáže, ani nepřibrzdili. Místní mladíci z údržby silnic jsou jiný oddíl, nabízeli pomoc a divili se, že vezu nářadí i díly a že budou bez kšeftu. Ještě za světla parkuji před hotelem v Obdachu a platím nejdražší bydlení a nejdražší večeři z celé cesty

den 11. pátek, 634 km, Obdach – kemp Hradec u Kadaně

Běžný dálkový přesun, přes klidný provoz v Rakousku po dvou týdnech v pustinách tak trochu děsí množství aut, zvykám si. Projet Salzburg a nenavštívit Hangar 7? Neodpustitelné, povinné. Projet Salzburg v pracovní den a nekoupit Mozartovy koule? Stejně tak, i když ne originál ale plagiát plagiátu od Salzburg Schokolade v podnikové prodejně v obci Grödig, www.schoko.at. Večer končím na srazu v kempu v Hradci u Kadaně, abych přivezl stovku koupených koulí ve správném tvaru a integritě, v předstihu v supermarketu dávám do kufru 2 kg mražené krájené zeleniny a balím je do ručníků a mikiny.
Potkal jsem cestou nějakého magora v autě? Potkal, v Plzni. Přijíždím po Lidické na křižovatku s alejí Svobody, mým směrem jsou tři pruhy – levý na odbočení doleva, střední pro jízdu rovně a pravý pro a doprava. V levém jedno auto, v prostředním a pravém po dvou, najíždím mezi levým a prostředním před auta, vyřazuji na neutrál a čučím na barvy. Rozsvítí se oranžová, mačkám spojku, řadím jedna, čekám na zelenou a těsně před rozsvícením zelené mrda zezadu. Prostředňák ulil start, nabral mě zezadu na kufr a já i s motorkou lehnul napříč levého pruhu na levý bok. Na první dobrou to neuzvednu, postavím se lépe a vhodněji, napodruhé stavím na kola a couvnu zpět k přípravě na rozjezd. Ani jedno z oněch pěti aut neodjelo, ani jeden řidič mi nepomohl, ani jeden se nezeptal, zda něco nepotřebuji, včetně viníka. Všichni seděli v autech, zavřená okna a asi čekali, že vytáhnu montpáku nebo řetěz nebo viníkovi ukopnu zrcátko. Nebudu si kazit den jedním magorem – babička říkávala: zabiješ debila a odsedíš zdravého.
Mozartovy koule v kempu slavily úspěch, mražená zelenina nestihla roztát a udržela je v kondici.


shrnutí cesty
začátek cesty3. 7. 2018
konec cesty13. 7. 2018
najeto4 822 km
náklady na palivo8 248 Kč
náklady na ubytování237 euro, krom jedné výjimky vše přes booking.com
stylpouze asfaltové silnice, tempo lehce přes limit
průměrná spotřeba4,87 l/100km


ceny benzínu přepočtené na CZK (v závorce počet tankování)
Rakousko34,36 . . (2x)
Slovinsko35,83 . . (1x)
Chorvatskopouze průjezd
Bosna & Hercegovina29,96 . . (3x)
Černá Hora37,02 . . (2x)
Albánie37,79 . . (3x)
Řeckopouze průjezd
Makedoniepouze průjezd


legenda k mapě:



Kompletní galerie