Transfagarasan 2014


Bylo – nebylo … jednoho letního večera, poslední červnový čtvrtek toho roku, v jedné pražské restauraci, debatovala partička z českého BMW Auto klubu o plánech na dovolenou …

Někteří z nás sledují Top Gear, někteří obdivují hlavní protagonisty této show, možná se najdou i tací co si pamatují díly o hledání nejřidičtější silnice. My středoevropané máme to štěstí, že vítěznou máme nedaleko – Transfagarasan!

… můj plán na dovolenou v roce 2014 byl vyrazit na Transfagarasan, na týden, bez itineráře, projet si Rumunsko, pokochat se přírodou, shlédnout památky … avšak po výše zmíněné debatě jsem se „nechal ukecat“ na kratší verzi, prodloužený víkend.

Přesně o týden později byl zveřejněn plán akce:

Plán by byl, přidat se mohl každý kdo:

Zpočátku bylo odhodláno jet pět posádek, pět odvážných mužů a jedna ještě odvážnější žena. Další posádka z „dálného“ východu Česka se litovala, vymlouvala a hledala důvody proč nejet, až ji předběhl uchazeč zpoza jižních hranic naší vlasti a stal se šestou posádkou a sedmým členem výpravy. Během doby bylo ještě několik potenciálních účastníků, ale definitivně se přihlásila jen dříve zmíněná posádka ze severovýchodního cípu Česka a v den odjezdu čítala expedice sedm vozů a devět lidí.

Na klubovém foru probíhala debata o přípravách jako kdybychom chystali výpravu do nitra Afriky, plánovaly se PMR vysílačky, přenosné grily, mobilní chladničky, nakupovaly dálniční známky pro Slovensko a Maďarsko, … až se z toho jednomu z účastníků pomíchala data v kalendáři a nechybělo mnoho k jeho mylnému nástupu k odjezdu již ve čtvrtek brzy ráno. Nejen že nechybělo moc k poplachu, ale omyl s datem měl i horší následky na konci cesty, což si přečtete později. Naštěstí se ve středu večer do telefonu podřekl neformálně zvolenému náčelníkovi výpravy, tedy mě :-) a náš předčasný budíček zděšeným nedočkavcem ve čtvrtek brzy ráno byl zažehnán. Nedočkavec měl alespoň sbaleno a mohl celý čtvrtek relaxovat a těšit se na zážitky. Ne tak poslední člen výpravy, který v záchvatu příprav zalomil odvzdušňovací šroub v expanzní nádobce chladící kapaliny své letité 325i coupe. Ke všemu se nás v ten samý předvečer snažili vyděsit poslové špatných zpráv informacemi o záplavách na v kraji Curtea di Arges u Obârşia Lotrului, kam jsme původně neměli v úmyslu jet, takže většina z nás v klidu ulehla ke spánku.

Nastal den D, po krátkém spánku, s mírným zpožděním v řádu čtvrthodinky, vyrazilo jádro výpravy (AlexZ4, blackjack, porsacek s Ditou, vita11 a moje maličkost) o pěti vozech (Z4 2.5i. 325tds E36, 328i cabrio E36, 325i E90 a 328ti E36) po D1 směrem k Břeclavi, kde se podle plánu měla připojit v 7:00 dálněvýchodní posádka se zalomeným šroubem v expanzní nádobce. První adrenalinový zážitek přišel už na D1, předjíždět kamion v zúžení na dva nestandardní pruhy a za silného deště chce notnou dávku odvahy a dobrý odhad o odstupech od svodidel i rotujících kol vyšších než roadster Z4 nebo E36 Convertible, což zejména navigátor(ka) v cabrioletu nesl(a) statečně. Ke kontrolnímu bodu č. 1, čerpací stanici Benzina nedaleko břeclavské Tesco prodejny, dojeli všichni bez materiálních škod a bez závad na vozech. Přivítali a seznámili se Kanim, Dančou a jejich bílým coupe 325i E36, které jsme viděli prvně v životě, někteří doplnili palivo, za všeobecného kibicování Kani přetěsnil zalomený odvzdušňovák a vyrazili jsme vstříc kontrolnímu bodu č. 2, setkání s posledním členem výpravy. Čerpací stanice u maďarské dálnice M1 u obce Mosonmagyaróvár byla na svém místě, poslední člen výpravy houmik nás již vyhlížel, takže po seznámení s ním (jej i jeho Z4 2.5i jsme též viděli prvně v životě) a druhé opravě – provizornímu zapojení uklepaného kabelu ovládání kompresoru klimatizace mého vozu pekelně červené barvy (ano, na šítku je z výroby nápis „hellrot“ :-)), jsme vyrazili vstříc dobrodružství.

Cesta po maďarské dálnici ubíhala, čas jsme krátili výkřiky do PMR a domlouvali se o přestávce na oběd, na který došlo ještě na maďarském území. Nedaleko před hranicí s Rumunskem skončila dálnice a na hraniční přechod Nagylak/Nădlac nás přivedla silnice I. třídy. Opouštěli jsme schengenský prostor, čekala nás kontrola dokladů a pro jistotu vypnuté PoMRdky byly dočasně skryty do hlubin zavazadel. Fronta byla krátká, nadháněči prodavačů dálničních známek se nám víceméně vyhýbali, však po dálnici nepojedeme – proto známek netřeba (v tu dobu nás nenapadlo myslet si opak) a zvesela vyrazili do vnitrozemí Rumunska. Těsně za přechodem nacházela se čerpací stanice leštěných prdů čili GPL (po našem LPG), ale prodej byl pouze za hotové igelitové peníze, kterých se mi nedostávalo a tak nezbylo než pokračovat a číhat na další příležitost. Na kraji Aradu první dopravní problém, zácpa na obchvatu, zvolili jsme „rychlejší“ zkratku skrz centrum, což přineslo první zkušenosti s rumunským městským provozem. Ve zkratce: Všichni jedou vpřed, pokud jen je to možné, bez ohledu na barvu světla na semaforu. Za Aradem další příležitost na GPL, tentokrát s poruchou výdejního stojanu, takže na benzín to dalo až do vísky Lipova, ve které se nalézal jak funkční výdejní stojan tak použitelný platební terminál. Nedaleko za vsí kolona, učili jsme se předjíždět „na vysílačku“, s důvěrou v předjezdce a bez výhledu za zatáčku. Já si to jakožto náčelník a zaváděcí vůz kolony moc neužil, moje pravá noha šlapala spíš na "plyn" než na brzdu a tak se vzadu museli snažit nezaostávat.

Kolona po několika kilometrech zůstala stát, objet nebylo kudy. Po pravé ruce koryto řeky Mureș, po levé příroda bez asfaltu. Plynulá jízda přešla v přískoky až k mobilnímu semaforu regulujícímu provoz na opravované silnici, který mnozí respektovali na rozdíl od pevných světel v Aradu. Semafor byl dobře vidět, umístěn byl na korbě malého nákladního auta. Při posledním „skoku“ volám do vysílačky: „Ať svítí co svítí, projedeme všichni, ne aby někdo zastavil na semaforu“. Odpověď zezadu překvapila: „Jaký semafor, tady žádný není“. Já na to: „Ten na malém náklaďáku“. Odpověď zezadu: „Ale to nejde, on mi ujíždí“. Pracovníkům údržby silnice skončila páteční šichta, naskákali na korbu, semafor nechali svítit a hurá domů i se semaforem. Zkoušeli jste někdy nezastavit u semaforu, který ani nemůžete dojet? Cesta dál byla na tamní poměry poklidná, jen u města Deva se nám, i přes vysílačky a telefony, roztrhla kolona někteří z nás najeli na dálnici, která nebyla v našich navigacích. Na příštím sjezdu došlo na nákup dálničních známek, elektronických jako v Maďarsku a došlo i k mírnému zděšení, neb elektronická viněta je nejen dálniční, ale je povinná pro všechny silnice, je to vlastně silniční daň. Slečna na kase nás ujistila, že známka platí od počátku dne kdy byla zakoupena a delikt neoprávněného užití silnic nebyl námi spáchán. Dál byla cesta místy až nudná, navigace nás spolehlivě dovedly k hotelům ve městě Sibiu (Best Western Silva a Apollo Hermannstadt). V oploceném areálu hotelu, s nočním hlídačem v budce jako za Rakouska-Uherska, bylo několik posledních volných míst, na která se vešla všechna naše auta. Po ubytování se, pro již zavřenou restauraci vydali jsme se pěšmo do nonstop rychlého občerstvení. Město Sibiu překvapilo čistotou, klidem i kultivovaností relativně zaplněné restaurace. Po večeři, po návratu, po jednom schlaftrunku z bohatých vlastních zásob nezbylo než ulehnout a zaspat těšení na zítřek.

Budík nás přivítal do prosluněného rána, avšak spolunocležníky z naší půlky výpravy jsem musel vyhánět z postelí pokřikem: „Vstávat, vstávat a na trať!!“ Po výtečné snídani následovala obhlídka vozového parku, zda nedoznal v noci úhony (zbytečně, Rumunsko již nepřipomíná cikánské ležení) a vyrazili na místo srazu na výjezdu z města směr Cârţişoara, směr k severnímu konci Transfagarasanu. Po přeleštění skel vozů a čoček palubních kamer a doplnění 98 oktanového paliva na LUKu vyrazila kolona na kontrolní bod č. 2 toho dne, na silnici za obec Cârţişoara, těsně pod masiv Fagaraše. Již cestou jsme se kochali vzdálenými vrcholky jižního karpatského oblouku a s ubývajícími kilometry pod kopec narůstalo vzrušení. Po přestávce za Cârţişoarou, po namontování sportovních a jiných kamer do činné polohy, vystartovala kolona vstříc stoupání.

Spodní část stoupání v lesích, mezi stromy, moc nenadchla. Běžná evropská venkovská silnice běžné kvality povrchu s běžnými poloměry zatáček. Po prořídnutí porostu, po záblescích výhledu na horský masiv, otevřelo se panorama s horským sedlem, s lanovkou, s obtížně spočítatelným množstvím zatáček, zákrut, vlásenek na podezdívkách … S plynem u podlahy řítila se naše auta vstříc kopci, míjela jedno domorodské auto s udivenou posádkou za druhým. Při zastávce, až za tunelem u jezera Bâlea, v nadmořské výšce jen o něco málo nižší než povrch sedla v 2042 m n.m., nebylo v naší výpravě člověka, co by neměl ústa do rohlíku. Po kratičké pauze bylo nutno zahřát brzdy a pustit se jižním svahem dolů, k přehradní nádrži Vidraru. Tam malá pauza, krátký výšlap nad hráz, pohled na nerezového boha blesků, a ani jsme netušili, jak blízko jsme byli údajnému pravému bydlišti hraběte Draculy, zřícenině hradu Poienari (ten navštívili jen někteří z nás, ale až v dalším díle z roku 2015). Po vydýchání nás čekala „nudná“ cesta kolem přehrady Vidraru, zatáčky navazovaly jedna na druhou. Znaveni, s potřebou načerpat sil pro sebe, došlo na oběd v skvělém hotelu Valea cu Peşti. Ten den bylo několik jízd nahoru-dolů-nahoru-dolů, k údivu místních řidičů i prodavačů ve stáncích s místními pochutinami a alkoholickými nápoji. Asi se jim ne často naskytne příležitost během jednoho výjezdu být třikrát předjet a dvakrát minut v protisměru tím samým autem, resp. v našem případě kolonou. Den se chýlil k večeru, bylo nutno zahájit ústup směrem k Sibiu, k hotelům, ke spánku …

Domluvena byla společná večeře v „táboře druhé party“, v hotelu Apollo Hermannstadt. Konzumace omamných/návykových nápojů byla v plánu, počasí bylo skvělé, navigace fungovala, škoda „nedat to“ po svých, navíc po celodenním sezení v autech. Necelé tři kilometry, slabá půlhodinka chůze a výprava byla opět pohromadě. V centru Sibiu konal se tou dobou Airfield Festival, na náměstí bylo podium a velkoplošné obrazovky, kolem davy usměvavých lidí, … Večeře by výborná, drinky též, obsluha přiměřeně svižná, v zahradní restauraci by se dalo sedět do rána, nemít v plánu druhý den výjezd na Transalpinu, na doporučení kamaráda jednoho z nás. Pár pohledů do mapy, trasa nahrubo naplánovaná, poslední drink na zakončení plánovací komise a hajdy zpět na „náš“ hotel k noclehu.

Ráno bylo obdobné jako předchozí, nezbylo než nuceně vyhánět spáče z postelí a urychlovat odchod na snídani a odjezd. Sraz byl tentokrát na západní výpadovce ze Sibiu, směr Sebeş, před regionálním zastoupením BMW. Jak jinak, když v naší výpravě jiná značka než BMW nebyla. Registrace dálničních/silničních známek byla, nic nebránilo využití na část cesty novou hladkou skvělou dálnici, naprosto nesrovnatelnou s D1. Ještě před odbočkou na Sebeş byla cedule varující o uzavření části DN7C, ale to más nezastavilo a my se dále drželi domluveného plánu a stanovené trasy. Za městem byla průměrná rumunská silnice (lepší něž drtivá většina českých), po přestávce na oddych uprostřed přírody nás dovedla k přehradnímu jezeru Tău-Bistra. U hráze přehrady nás navigace směrovala na odbočku vpravo, ne přes hráz, ale silnice postrádala asfalt a povrch byl jen uježděná šotolina, pokyn navigace někteří považovali za žert. Byli jsme na výpravě, dopředu zpátky ni krok, takže po krátké poradě s mapou srdnatě do toho. Naštěstí to byl jen stometrový úsek poškozený povodněmi, dál byl opět skvělý rovný asfalt a my si mysleli, že to nejhorší máme za sebou. Kdybychom v tu chvíli věděli, co nás ten den ještě čeká, slabší povahy by možná zbaběle otočily zpět. Po kilometru-dvou byla občas vodou vymletá koryta napříč silnicí jen zasypaná směsí kamenné a asfaltové drtě, my se toho báli stejně málo jako motorkář na enduru GS stejné značky s našimi vozy. Nechybělo mnoho a museli bychom zdržovače předjet. Cesta lesnatým údolím říčky stejného jména jako poslední projeté město, Sebeş, v poklidu ubíhala, špatných úseků přibývalo, místy byla provizorně drtí vyspravená celá půlka silnice, ale ani to nás neodradilo, neb to bylo prokládáno nově zrekonstruovanými úseky s precizně rovným povrchem a bílými čarami po krajích. U hráze dalšího přehradního jezera, Lacul Oașa, bylo nejen takřka obsazené parkoviště, ale i stánky s různým občerstvením a točenou zmrzlinou, které se nedalo odolat. Na parkovišti stálo mezi několika dalšími motorkami GéeSo našeho "předjezdce", k našemu údivu s CZ registračními značkami, čehož si během jízdy asi ani jeden z nás nevšimnul. Motorkářská parta byla z Ostravska, mezi řečí nám dali radu na zajímavý úsek silnice, která nás spíš zmátla, ale to se v tu chvíli nedalo tušit. Předchozího večer radil i kamarád při doporučování dnešní trasy, ale rada „u cikánského tábora odbočte vpravo, ne vlevo“, nebyla dost dobře proveditelná, neb bychom na venkově odbočovali vpravo na každé druhé křižovatce.

Špatných úseků lehce přibývalo, avšak po několika kilometrech nás čekalo za zatáčkou překvapení: asi 12 km kompletně zrekonstruované silnice přes horské sedlo, zatáčky příjemně rychlé, většinou s výhledem, asi polovina úseku do stoupání a druhá polovina z kopce. Díky špatné dostupnosti po povodní takřka nulový provoz, zkrátka řidičské porno. Někteří z nás "to dali" třikrát, někteří nechali chladit brzdy na konci trati a tiše mi záviděli skvěle fungující a neutahatelné brzdové desky Hawk Performance Plus. Společným úsilím se týmu se zdařilo přesvědčit mě k pokračování trase, prý nás to lepší teprve čeká. No, čekalo, ale až další den, neb jsme neposlechli radu o cikánském táboře a u táborníků odbočili vlevo, přičemž DN67C a nejlepší úsek Transalpiny minuli o 1,5 km. Zmátlo nás značení silnic, kde onen půldruhakilometrový úsek je společný jak pro DN7C tak pro 7A. Nevědomi si chybného odbočení, projeli jsme kolem přehrady Vidra, ve které se vprostřed prázdnin nekoupal snad jediný člověk. Až pohled na navigaci vysvětlil proč, v 1200 m n.m. byla voda patrně studená. Po protrpění horské provizorně vyspravované silnice, na které místy chybělo i půl mostu nás čekalo za obcí Brezoi napojení na DN7/E81 a poměrně rychlá cesta do Sibiu. Na večerní poradě, lehce zklamáni místy špatnou silnicí ale naladěni rovným "Ringem" s renovovaným povrchem , po dalším hovoru s kamarádem kamaráda a po nastudování mapy padlo rozhodnutí: Ráno nejedeme brzy domů, ale pojedeme na "tu správnou" DN7C, tedy na nenalezený hlavní úsek Transalpiny a teprve odpoledne se vydáme k domovu, smířeni s příjezdem pozdě v noci z pondělka na úterý nebo spíš v úterý brzy ráno místo pondělního večera. Druhý den se toto ukázalo správným rozhodnutím.

Den začal obvyklým ranním rituálem "Vstávat, vstávat a na trať" s vyháněním ospalců z postelí. Po snídani sraz na stejném místě jako v sobotu, trasou zpočátku po stopách včerejšího návratu v obráceném směru, později údolím řeky Olt až do Râmnicu Vâlcea, nádherného města lázeňského rázu. Na konci města dál odbočkou vpravo po DN67 až do Novaci, zkratkou v Bumbesti Pitic po 675C. Po doplnění paliva v Novaci vzhůru po DN67C směr Rânca. Za městem byla krátká přestávka, likvidace nesnědených zásob zavánějících klobás nakrmením toulavého psa a pak vzhůru za dobrodružstvím.

Kolona se roztrhala, každý jel „co to dalo“, až se rozpadlo spojení PoMRdkami. Za horským střediskem Rânca mi zvoní telefon, blackjackovo tds má problém, a tak otáčím a vracím se zpět pod středisko. U kraje stojí stříbrné 325tds, pod autem velká louže vody. Problém je s otevřením kapoty, utrhlo se lanko. Nezbylo než zvednout LP kolo, demontovat jej, demontovat plastový kryt podběhu, demontovat blikač a pak teprve zatáhnout za zbytek lanka zámku kapoty. Pobavila nás diskuse s jedním navrátivším se členem:
otázka: Co se stalo?
odpověď: Vaří to.
otázka: Proč místo otevření kapoty sundáváte kolo?
odpověď: Abychom vyndali blinkr.
otázka: Proč místo otevření kapoty vyndáváte blinkr?
odpověď: Abychom otevřeli kapotu.
otázka: ??? (udivený pohled)
odpověď: Je utržené lanko, dá se tam šáhnout dírou po blinkru, ale ten jde odjistit jen z podběhu při zavřené kapotě a abychom se dostali do podběhu musíme sundat kolo.
odpověď: Áhá

Agregát mezi tím trochu vychladnul, voda byla dolita, ale tds dojelo jen o kousek výš na větší parkoviště a vařilo znovu. Dostalo čas na zchladnutí, mezi tím si ostatní projeli takřka celý úsek DN67C Transalpina, až skoro k odbočce minuté předešlý den, jen někteří se zalekli drtí a šotolinou zasypaných překopů silnce a otočili zpět k parkovišti předčasně. Po obědě, během válečné porady, bylo vysloveno několik podezření na příčinu nechlazení: zaseklý termostat, umřeté čerpadlo chladící kapaliny nebo v nejhorším „fouklé“ těsnění pod hlavou. Sice měli všichni zaplacené pojištění poruchy v zahraničí s repatriací vozidla domů, avšak blackjack s popleteným kalendářem nejen že chtěl vyjet o den dříve, ale i pojištění zaplatil na období o den dříve a přesně na plánovanou délku expedice, tedy už byl nepojištěn a proto nezbývalo než vyřešit problém vlastními silami. Debata vyústila realistické rozhodnutí: Zůstanu s blackjackem, pokusíme se extrahovat termostat, a pokud to pojede, doženeme hlavní kolonu, která pojede napřed. Jak bylo rozhodnuto tak se stalo. Půjčili jsme si lepší nářadí od porsacka, zamávali odjíždějícím a vrhli se do práce. Termostat byl za chvilku venku, ale tds opět vařilo po krátké testovací jízdě. Naštěstí cesta do Novaci byla kopcem dolů, nepoužitelné tds zůstalo zaparkované v ulici u místní Gendarmerie a my vyrazili s 328ti stíhat hlavní kolonu.

Navigace vypočetla trasu, zkratkou po DN665 do Bumbeşti-Jiu a dále po DN66 údolím řeky Jiu a národním parkem Parcul Naţional Defileul Jiului směrem na Petrosani, což se později ukázalo být chybou i výhodou. V parku Defileul Jiului též řádily povodně, místy chybělo půl silnice a provoz kyvadlově řídily semafory, či přesněji řečeno snažily se řídit, neb většina řidičů nebrala na barvu světla ohled. Stojíme takhle na červenou a v tom nás předjela dodávka. Vyčkáváme na zelenou, projedeme zúžené místo, na silnici plné šíře dojedeme a předjedeme dodávku a čekáme na další červené. Po chvíli je za námi ona dodávka za námi, ale nebrzdí a projede kolem nás na červenou. Nevěříme vlastním očím, debatujeme o místních zvycích, ale když se toto stalo po sedmé či osmé, před dalším semaforem dodávku nepředjedeme a necháme ji jet první, něco jako ledoborec v arktickém konvoji. Cesta ubíhá rychleji, až těsně před koncem posledního zúžení došlo na vášnivou slovní výměnu řidiče našeho ledoborce s protijedoucím autě, ale na přetlačovanou nedošlo a bylo dovoleno nám projet. Nasazujeme běžné denní rumunské tempo, limit +10 města a limit +30 malé obce, a těšéme se na dojetí hlavní kolony. Ta zvolila odpoledne delší trasu směrem na Targu Jiu a dál na Motru a Drobeta-Turnu Severin až k Dunaji a srbským hranicím, čímž nabrala zpoždění a dala nám tím možnost dostihnout ji ještě na rumunském území.

Radost byla předčasná, těsně za Petrosani, ve třičtvrtě na devátou hodinu, rozsvítila se kontrolka dobíjení. Zastavujeme na nejbližším možném místě, za dozoru několika toulavých psů a po analýze závady pouštíme se rychle do opravy. Alternátor byl na to šup venku, „na prasáka“ bez odpojení akumulátoru a potvrdila se má předpověď: opotřebené uhlíky, jeden z nich nedosáhnul na sběrný kroužek a rotor neměl buzení. Rozhoduji se rychle jako chirurg MASHe, lehce a nevratně devastuji těleso uhlíků tak, aby napilováním-naříznutím vznikla oválná díra a celé těleso s uhlíky bylo blíže k ose rotoru a tím bylo vykompenzovalo opotřebení uhlíků. Zdařilo se za hodinku a čtvrt, za tmy vracíme alternátor na místo, ponecháváme toulavé psy bez večeře a zahajujeme skutečnou stíhací jízdu. Občas telefonuje blackjack s mluvčím hlavní kolony a zjišťuje jejich polohu. Udivuje nás noční posunutí rumunských rychlostních limitů, města +30 a malé obce +60 nebo +100 či spíše co to dá. Před Hategem rozhodla se navigace ušetřit nám 10 nebo 15 metrů trasy a žene nás polní betonovou zkratkou jižně od jezera Sântămăria Orlea, na DN68 najíždíme až za Hategem v obci Păclişa. Nasazujeme tempo zrychleného přesunu, netušíc, co na čeká za Caransebeş. Na DN6 se před námi zjevil ze tmy místní zánovní Mercedes Benz C-classe, podle počtu výfuků vypadal že nepojede pomalu a začala honička jako v gangsterském filmu. Na volné silnici mezi obcemi bylo dost často tempo kolem dvojnásobku limitu, řidiči kamionů i menších aut ukazovali blinkrem volné předjetí i na zákazu předjíždění a před zatáčkou, až u Temešváru (Timişoara) u nájezdu na dálnici vzal C-classe jiný směr a my dále doháněli hlavní kolonu. Zadařilo se až u Břeclavi, kde se odpojoval Kani s Dančou na severovýchod. Konec cesty domů byl dále klidný, výchozí Průhonice jsme míjeli někdy kolem sedmé ráno, čímž skončila první, plánovaná, část expedice a schylovalo se k pokračování …

… Po prospání části úterního dne, na základě slibu ještě před odjezdem, půjčil mi kamarád zamluvený "tahače" s V8 a konverzí na LPG, BMW 540i Touring E39, blackjack zajistil podvalník, zbývalo zaplatit dálniční známky a ulehnout ke spánku. Ve středu ráno byl sraz u blackjacka před domem, přidal se vita11 jako druhý řidič s E oprávněním a záchranná mise mohla započít. S prázdným podvalníkem se dalo jet značně rychleji než povolený limit, cesta příjemně ubíhala, zdržovalo jen doplňování "leštěných prdů" každých několik set kilometrů, u této příležitosti nebyl problém stihnout odskočit si na toaletu nebo zakoupit malé občerstvení.

První humorná příhoda nastala kousek za městem Lugoj, po tankování v obci Gavojdia. Nešlo nekoupit čokoládové tyčinky Fagaras, velikost asi jako Milky Way. Po památečním fotu pamlsku na kapotě 540i, vedle BMW znaku, došlo na střídání řidičů a přišla řada na mě. V poklidu jedeme k jihovýchodu až k Dunaji, abychom objeli povodněmi poničené silnice v jihozápadním konci karpatského oblouku, vita11 zhltnul svoji Fagaraš tyčku a upíjel jakousi perlivou limonádu. Jak tak nechávám v ústech rozpouštět kousky výborné cukrovinky, zůstalo mi cosi na jazyku a povídám k Víťovi něco jako: "Hele, mám v čokoládě nějakou rozinku, nebo co to je. A nebo že by to nebyla rozinka?" a se smíchem dodávám: "Ale na jazyku to nelechtá, takže nohy to asi nemá." Dotazovaný se smíchem nevyprsknul ale okno zevnitř neosprchoval, jak možná očekáváte, místo polknutí převážné části velkého hlt limonády tento vdechnul, následkem čehož se zalapal po dechu a nechybělo mu mnoho k utopení se uvnitř auta jedoucího po suché silnici. Dál cesta ubíhala vcelku nudně, se zastávkou na prohlídku přehrady Železná vrata a o několik kilometrů dále po proudu Dunaje s večeři ve výborné rybí restauraci Taverna Sârbului. Obsluha byla rychlá a vstřícná, jídelní lístek přehledný a s fotografiemi, bez kterých bychom si ze srbských názvů asi nedokázali vybrat.

Posledních něco málo přes 100 km zbývajících do Novaci netrvalo dlouho, ještě za světla zajásal blackjack nad kompletním tds zanechaném v ulici u Gendarmerie. Nebylo tam dostatek místa na naložení, takže s tahač i s prázdným podvalníkem odjel k nedaleké čerpací stanici pro GPL, tds jej následovalo, z posledních sil těsně před varem a bez navijáku vlastní silou najelo na podvalník. Po přikurtování a splnou nádrží vyrazila souprava k domovu. Cesta zpět byla víceméně nudná, proložená doplňováním kapalného plynu a střídáním šoférů, jen kdesi v Maďarsku na dálnici nám došly síly a všichni na hodinku-dvě usnuli vyčerpáním. Ve čtvrtek dopoledne bylo tds doma na dvoře, následně byl tahač vrácen kamarádově manželce k převozu dětí těsně před slíbenou jedenáctou hodinou dopolední a tím byly expedice i záchranná operace šťastně ukončené. Ostatní posádky se v mezičase domluvily na gentlemanském gestu, vlastně nejen gestu ale pomoci v nouzi, a složily se na náklady za repatriaci nepojízdného tds domů. Během opravy tds ukázala se příčina přehřívání motoru, vlastně banalita, rozpadlé plastové oběžné kolo čerpadla chladící kapaliny. Před výjezdem v dalším roce vzali jsme si poučení z krizového vývoje expedice právě ukončené, každý uchazeč o účast musel zkontrolovat nejen běžné věci jako brzdy, pneu, interval výměny oleje atp. ale navíc musel prověřit alternátor s jeho uhlíky a dále stav a materiál čerpadla chladící kapaliny. Ne všichni se tohoto doporučení v nadcházejícím roce drželi, ale to už je jiný příběh.

Jedna perlička na závěr: Ještě téhož čtvrtečního večera, kolem desáté večerní hodiny, zastavila mě na nájezdu na D8 na kraji Prahy policejní hlídka. Nepozdávaly se jim koncovky výfuku, po ujištění o originalitě rozvinula se debata:
policista: „Co že tak daleko od domova?“
já: (nechápavý pohled)
policista: „Koukám že jsme krajani, jsem z Červeného Kostelce“
já: (opět nechápavý pohled, neb moje bydliště je asi 60 km vzdálené, v centru Krkonoš)
policista: „Co že jedete v noci tak daleko?“
já: „Daleko? Vracím se z Rumunska, tento týden již podruhé“
policista: (zamumlá) „Dobrou noc“ a vrací mi doklady

Takový byl náš první Transfagarasan …